Půvaby i nepůvaby marakešské medíny

Svou pouť jsme započali v královském městě Marakeši, sestávajícím jako každé řádné marocké město ze tří okruhů: ze středověké, zauličkované, hradbami uzavřené, chaotické a kakofonní medíny, v jejímž labyrintu se snad sám Alláh nevyzná. Dále z města novějšího původem z francouzské koloniální éry, zvaného Ville nouvelle (Nové město), i když to s tou novostí není tak slavné; čtenář nechť si představí něco jako poněkud zchátralejšíVršovice. S jednou parádnější obchodní ulicí ovšemže, nazývající se standardně Třída krále Mohameda V., tu už ve Vršovicích nemají. Vše pak obepínají doširoka dodaleka rozvláčené, jednotvárné a dokonale nezajímavé čtvrti nové, novější, nejnovější, dosud nehotové i teprve vykolíkované, neboť marockého lidu přibývá a někde se bydlet musí. Což nutí k zamyšlení.

Ještě před sto lety se veškeré obyvatelstvo takového Marakeše vešlo do medíny, třebaže poněkud stísněně. Francouzi přistavěli svou Ville Nouvelle, čímž se objem města zhruba zdvojnásobil. Dnešek pak… není snad hranice, na níž by se zastavila rozpínavost marockého osídlení. Vesnice se rozrůstají, propojují se, shluky kdysi izolovaných vesnic se mění v města, z měst se stávají velkoměsta … 18 milionů duší hostilo Maroko v r. 1980, 29 milionů dnes… no, našly by se i množivější národy, o to nic, ale kam až to může vést? A čím skončit? Už dnes je znát citelný nedostatek vody, paliva i lecčeho jiného, jak má vypadat za dalších třicet, padesát, neřku-li za sto let? Bude pak ještě nějaké Maroko? A jestli ano, bude k člověka důstojnému životu? Nebo vůbec k nějakému? Jenže takové otázky si klademe my. My obyvatelé toho nepochopitelného prostoru mezi, řekněme, Lisabonem a Helsinkami. Marokánec je takových starostí prost. Je vyznavačem učení Prorokova; a muslima myšlenky na budoucnost netíží, ani tížit nemohou, ba nesmějí. Nekoná přec člověk z vlastní vůle; od jablka padajícího z větve na zem až k problémům budoucích generací vše řeší a také bezpochyby k plné spokojenosti vyřeší Alláh. Ale k tomu se ještě vícekrát dostanu.

*

Své náměstí či jiný středobod, k němuž se všechno sbíhá, má každé marocké město, ale není nad Džema´a el-Fna na pokraji marakešské medíny. Průvodci turistických houfů předkládají to jméno s ohledem na jemnocit svých oveček jako Náměstí kejklířů, skutečný překlad však zní ponuřeji: Náměstí mrtvol. Jest tomu tak, že se zde za starších časů konávaly veřejné popravy, ale už nekonají, když toto lidové povyražení nahradila televize a fotbal. Co všechno zaujme zrak, sluch a čich poutníkův, není k vypovězení: z pouličních kuchyní se valí čpavý dým, akrobati předvádějí své kousky, tanečnice se vlní v rytmu orientálních melodií, zaklínači hadů pískají na bambulovité flétny, hudci produkují kvílivou arabskou muziku, zní temné bubnování, vše dohromady se slévá v jeden příšerný randál, do nejž se z povzdálí mísí volání muezzina. K tomu prodavači vody v prapodivných úborech s rolničkami, třásničkami, širokánským červeným kloboukem a kozím měchem v podpaždí, z nějž ovšem už dávno nenačepují vody žíznivému poutníku, nýbrž se vystavují turistům k vyfotografování: zaujmou pózu – cvak! Jeden dirhám, (zhruba tři kačky české) prosím. I řeklo by se, že není celý ten barvitý a hlučný provoz marakešského náměstí víc než turistický špektákl. Inu, také mám raději rázovitost původní než napodobenou, a kdo by ne. Jenže jakáž pomoc, nebýt turistů s jejich fotoaparáty, nebylo by ani kejklířů a tanečnic, ani trubců a hudců, vody prodavačů, byť i nakašírovaných a dirhám loudících, ani pohádek vypravěčů a hadích zaklínačů vůbec žádných. Náměstí Džema´a el-Fna by sloužilo už jen místním výrostkům k prohánění na motorkách, což by byla přece jen škoda. I slevme z té přísnosti. Také přece nepohrdáme muzeem, že nenabízí k pohledu živého faraona, pouze jeho mumii.

Po tomto úvodu může už poutník vniknout do úzkých, temných, klikatých, tajemných, všude a nikam vedoucích uliček medíny; a není to mumie ani muzeum, nýbrž život sám. Kdo všechno se tady tlačí, strká, překáží, proplétá se, vyvolává, povykuje, nabízí, smlouvá… Arabské ženy v různém stupni zahalení od kompletního od hlavy k patě až po šátek jen tak zlehka přehozený, nebo ani ten ne; zřejmě je dámské odění věc ne zrovna dobrovolná – přijde na to, co poví manžel a pán – ale zákonem nevynucovaná. Mužští na sobě mohou mít také všecno možné od evropského oděvu s kravatou a lakýrkami až po orientální hábity všech střihů a barev, s turbanem na hlavě nebo s bílou pletenou čepičkou, odznakem to muslimské pravověrnosti. Nejvíc se mi ale líbí dědulové v čemsi na způsob pruhovaného pyžama se špičatou kápí; jsou-li navíc vybaveni dlouhým bílým vousem, působí dojmem přerostlého zahradního trpaslíka. Mimochodem: kde jsem se objevil, všude na mě volali – "Alibaba!" Nevím proč, když ti dědové v kápích mívali fousy i třikrát delší než já.

Obraz marocké medíny by nebyl úplný, kdybych pominul, co tak poutníku nejvíc na nervech drnká: věčný řev a vytrubování motorek, procpávajících se vším tím blázincem s bravurou dosti bezohlednou. Kola dovedou být o nic méně protivná, ledaže netroubí, ba ani zvonek nemají, kolikrát ani brzdu; jen auta chybí, jelikož by se do uličky na dvojí rozpažení nevešla. Zato osli a mezci naložení vším možným, káry tažené tímž všudypřítomným, trpělivým dělníkem, jest Maroko nejzaoslovanější země ze všech, jež znám. Kdo nemá osla, zapřáhne se do káry sám, a je povyku a lomozu, složitých manévrů, ale pravda, nenadává nikdo, když nejapný cizinec včas neuhne, neporozuměv výstražnému pokřiku. A toho zboží! Koření všech barev vyrovnané do pyramid, záhadná léčiva, ořechy a datle, všeho v překypující hojnosti, zdá se, že arabský obchodník nemůže vystavit své zboží, aby ho nebylo jako půlroční zásoby pro divizi infanterie… i zase hromady šatstva a bot, boty, boty, člověk by nevěřil, že je v Maroku tolik nohou, aby bylo nač je všechny obout… a ovšem šperků a cetek vesměs stříbrných nebo se tak aspoň tvářících … a dílničky nejrozmanitějších řemesel, tady pekař sází do pece placky arabského chleba, tam řezbář v trpělivé práci vyrábí ozdobný okenní rám, u nás by se zákazník nedoplatil, ale v Maroku je práce levná, tady jiný umělec poháněje bosou nohou primitivní soustruh kouzlí z cedrového dřeva šachové figurky… pěkné je to všechno, původní a zajímavé, jen kdyby člověk mohl postát, v klidu si prohlédnout, a třeba i něco pěkného koupit, nevídáno, nestojí to majlant. Ale nepostojí a nekoupí, nýbrž si čím dál netrpělivěji razí cestu dál, aby unikl kramářům, nabízečům a dohazovačům, kteří zočivše zámořského cizince vyrážejí ze svých kotců a brebentíce nepřetržitě, ječíce, mečíce, za loket chytajíce a své produkty pod nos strkajíce se pokoušejí udělat kšeft. Zřídkakdy ale udělají, hned si povíme proč.

Jiným druhem patálie umí být orientace. Chtěli bychom se dostat k zázraku islámské architektury, medrese (náboženská škola) Ben Jusef… ale kudy? Jak, abychom nebyli hned za druhým rohem ztracení jako Jeníček s Mařenkou? Zeptat se někoho? Jen to ne, probůh! Hned by se takový někdo dal do běhu, nedal se zapudit, nereagoval by na ujišťování, že děkujeme, teď už trefíme sami, až by dosáhnuv cíle nastavil dlaň s žádostí o bakšiš. Nebylo by o těch pár dirhámů; ale prolítli bychom medínou sotva dechu poopadajíce, a my jsme se přece chtěli potoulat, pozorovat, tu a tam se zastavit, nechávat se ovanout někdy sice trochu protivným, ale přece jen kouzlem Orientu. To takhle nejde; i musím odhánět vtírající se průvodce s veškerou nevlídností, jíž jsem schopen, což ně nebaví a je mi trapné. Výsledkem všeho je, že našinec vstupuje do medíny na jednom konci pln zájmu a pozornosti, aby po hodině na druhém vypadl ve stavu nervového vyčerpání i značné naštvanosti, mumlaje neslušná slova na adresu arabského obchodnictví.

Snad někomu nevadí cedit se uličkami medíny, kramářského povyku nedbaje. Sám… nevím. Asi jsem duše citlivější, než bych býval do sebe řekl. Už jsem to zažil na toulkách světem vícktrát, třebaže nikde tak koncentrovaně jako právě tady: stovky rukou se vztahují, každá s nabídkou nějaké titěrnosti nebo i jen tak, po žebrácku, a já jdu, prodírám se, vyhýbám se pohledům, ne, děkuji, ne, ne, nechci, nekoupím, nepotřebuji, už mám, ne, ne, děkuji, thank you, merci, lá, ne, nechci, ne, dej mi pokoj, táhni k čertu… je mi to trapné. A stydím se. Ti lidé potřebují ten drobný výdělek, jenže, co mám dělat, od jednoho spíš z útrpnosti než z potřeby něco koupím a tisíc jiných od sebe odeženu, musel bych mít krom těch prachů i čtyři železniční vagony, abych všechny uspokojil a všechny ty krámy odtransportoval. Trapné je to, trapné a ponižující. Musí to být?

No, nemuselo by. Jen kdyby arabští kramáři aspoň ve styku s cizinci ustoupili od svého zamilovaného smlouvání, a dá-li se kdo, šizení. Domorodec se ošidit nedá, protože zná cenu z každodenní zkušenosti; celé to handrkování, bědování, odcházení a za rukáv zpátky tahání je jen taková společenská hra, odvěký orientální rituál, jenž prodejce i kupujícího zřejmě nadmíru baví. Našinec je ale na rozpacích: dám tomu chlapovi moc, a jak se tak pěkně česky říká, udělám ze sebe vola? Nabídnu mu málo, a on se urazí, nebo dokonce s bakšišem práskne o zem, jak se mi také už stalo? Kus stranou od náměstí Džema´a el Fna stojí v dlouhých řadách kočáry, zelené, pěkně vycíděné, s mosaznými lucernami, a čekají na zákazníky. Nezkusíme to? Náš hotýlek je dost z ruky, a mohlo by to být hezké, nechat se vozit jako komtesa Hortensie. Kolik ale ten špás stojí? Kdybych se zeptal vozky, dozvěděl bych se pěkné věci; lepší je posadit se někde na čaj, a když přijde číšník, zeptat se jako mimochodem - co by takhle stála cesta kočárem k hotelu Toulousain? "Osmdesát dirhámů," odvětí ten muž s určitostí. Sedm a půl euro… no, dal bych je, pro jednou. Ale odrazuje mě nevyhnutelné handrkování s vozkou. Asiže nejen mě; a tak kočáry stojí a stojí, pach koňské moči stoupá k nebesům, turisté chodí kolem, zájem však projeví zřídkakterý. Kdyby majitele napadlo opatřit svůj vehikl ceníkem, zákazníci by se hlásili. Kdyby totéž napadlo kramáře v medíně, udělali by mnohonásobně vyšší obrat než když se vytasí s nesmyslně vysokou cenou zkoumajíce, co si zákazník ještě dá líbit. Nebo by aspoň udělal obrat s námi, nepochopitelnými zjevy zpoza moře, co je nebaví smlouvat. Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš, a tenhle pes je starý… snad tisíce let. Měli bychom s tím počítat, a nejen v marakešské medíně. Jevíť západní politikové chvályhodnou snahu naučit orientálního psa kousku zvanému demokracie… no, mnoho zdaru, ctní pánové. Odpusťte mi, že v něj nevěřím.

Podle Nového Polygonu