1. Slovo úvodem aneb Proč zrovna do Maroka

Zalistoval jsem tuhle ve svém cestovním pasu… sakra, z poslední doby jen samá razítka s arabským písmem. Z toho může být potíž, až se zase jednou budu chtít vydat do USA, oni tam jsou na takové věci hákliví. Razítek jsem nasbíral předloni v Arabských emirátech a v Ománu, teď zase v Maroku… co mě vlastně do těch končin táhne? Sám se divím. Krajina ani příroda oku nic zvlášť poutavého neskýtají, nebo aspoň oku mému ne. Jsou mezi lidem pocestným zanícení poušťomilové, kteří dovedou stát uprostřed došeda vyprahlé pláně, vydávajíce vzdechy úžasu a okouzlení, ale moje gusto to není. Orientálního kouzla ovšem mají země arabského pásu dost a Maroko obzvlášť, mnohdy tolik, že až hlava třeští a nervy drnkají, věru bych dovedl na tom božím světě najít stejně exotickou a přitom poklidnější končinu. Čtenář nechť však ví, že jedním z hlavních předmětů mého zájmu je islám, k nmuž si dovoluji být kritický, kde si toho zaslouží; a chce-li kdo určitý jev kritizovat, měl by jej nejdřív z vlastní zkušenosti poznat.

Něco jsem si ale zatím nedovedl vysvětlit: čím to, že vypjatým, hodnotami naší civilizace pohrdajícím, džhádnickým islamismem se vyznačují muslimské komunity na půdě Evropy, kdežto v zemích původu se poutník s těmi jevy nesetká? Zradikalizovali se ti lidé až po svém příchodu do světa nevěřících, nebo to v nich bylo už předtím, ale neprojevovalo se? Tomu bych rád přišel na kloub; a na kloub se věcem nejlépe přichází na místě samém. Že mi z toho vyšlo zrovna Maroko… inu, má každá země své zapřisáhlé fandy, a jeden takový mi přeběhl přes cestu. Ó Maroko," bájil, "nejúžasnější, nejzajímavější…" No dobře. Ne že bych moc dal na fandovské bájení, ale proč vlastně ne. Druhá z příčin byla závažnější: ono už nezbývá mnoho krajů zahrady Alláhovy, kam se našinec může bez obav vydat, a vůbec už ne v doprovodu své choti, na jejíž výhrady je dlužno brát ohled. Byl jsem loňského jara silně skeptický k všelijakým arabským revolucím, co se jich nemohl dost vynachválit západní tisk i veškeré intelektuálstvo, a budoucnost mi dala zapravdu. Kdepak mladá demokracie, dušičky rozjásané, nene, jen nelézt do žádného Jemenu ani do Syrie, a do Egypta raději jen v rámci organizované výpravy s průvodci a tlumočníky, což není zrovna vášní srdce mého. Ale ještě zbývá to Maroko. I tam sice v posledních volbách zvítězila jakási islamistická partaj, o demokratických revolucích ale zatím není nic slyšet, takže šup, ranec na záda, pas a bankovní kartu do kapsy, a vzhůru na letiště. A to raději hned teď na jaře, kdy severní, úrodnější část oné země pokrývá svěží zeleň a polštáře drobných, oranžově svítících kvítek. O málo později slunce všechno vysuší a jedinou ozdobou kraje zůstanou plastikové pytlíky. Zato jich je hodně, a pěkně barevných.

*

Než se pustím dál, chtěl bych vyřídit jednu podrobnost. Z místních názvů, jak jsou uvedeny v cestovních příručkách, může být vandrovník tak drobet jelen. Jak má huba lidská vyslovit takový… řekněme Ouarzazate? Nebo jak tadyhle čtu, Chefchaouen? Názvy ty pocházejí z koloniálních dob, kdy v Maroku vládla francouzština (dosud zčásti vládne), jazyk věru ne zrovna vhodný k přepisu arabského názvosloví. Naštěstí jsem v dobách svého mládí absolvoval dva ročníky klasické arabštiny, z níž mi v hlavě sice moc nezůstalo, arabské písmo však ano. Naťuknu si tedy v Googlu třeba ten Ouarzazate, a arabský text mi hned prozradí výslovnost – Warzazát (literu "w" čtěme po anglicku). Z ještě příšerněji pokrouceného Chefchaouenu se touž metodou stane lidsky vyslovitelný Šefšaún; i oznamuji, že hodlám v následujícím vyprávění užívat české abecedy s přihlédnutím k arabskému originálu, ať se tvůrcové map a cestovních průvodců třeba i pominou.

Když je řeč o arabštině: setká se poutník v Maroku s náramnou směsicí nejen lidských typů a ras, ale i řečí, nářečí a podnářečí. Obcovacím prostředkem je ovšem arabština, ale taková jakási… kdežpak ten vznešený, bohatý, poeticky barvitý jazyk koránu, jemuž jsem se kdysi učíval, spíš jakési nehezké pochrchlávání, podobající se klasické arabštině asi jako čeština bulharštině. Přesto stojí za to se několika drobtům naučit. Marokánci jsou i tak lidé vstřícní a ochotní - ,někdy až příliš – ale takhle se ochota ještě zdvojnásobí. "Džúdž attay, džazák-alláh!" Dva šálky čaje, prosím! "Šokran!" Děkuji! "Barak alláhu fík, já achí!" Požehnání s tebou, ó bratře! Což arci nemusí platit všude. V horách a pouštích marockého jihu i takto vybavený poutník občas zírá na nechápavé obličeje a slyší koktavé odpovědi ne právě k věci… inu, ocitl se v území berberských kmenů, majících s arabštinou své potíže. Vůbec se mi z určitých náznaků zdálo, že maročtí Arabové shlížejí na své berberské krajany tak trochu spatra a posměvačně. To už tak Pánbu zařídil, že každý národ potřebuje kohosi, z jehož horácké přituplosti si může tropit šprťouchlata. Ale zpátky k té domluvě. Znalost francouzštiny je – téměř – všeobecná, avšak na velmi rozličné úrovni, i může se domluva podobat hovoru o koze a o voze. Na severu pak, v území někdejšího španělského protektorátu, se spíš lze dorozumět španělsky. Obchodníčci, nabízeči a jiní šejdíři obvykle navíc vládnou i několika úlomky jazyka anglického; a stalo se dokonce, že kdesi v odlehlosti atlaských hor takový vousatý a oturbanovaný mužský, uslyšev mluvit nás česky, volal za námi – "Ahoj!" Tak si to přeberte.

A jelikož byla řeč o lidských typech a rasách, chci se dotknout i tohoto choulostivého bodu. Lidských typů zastihne poutník v Maroku hromadu od bledookého a zrzavého – patrně potomstva Vandalů, germánského kmene, jenž se kdysi ze svých sídel na dolní Visle vydal k jihu, vyplundroval ukázkově Řím, až zakotvil v této tehdy blahobytné končině - přes typ jihoevropský, levantský, až po černochy jako ta bota, chlapy jako hora, svalnaté a ramenaté, čemuž není divu: nevozili si přece arabští otrokáři z nitra Afriky nějaké vyzáblíky. I divím se, že ještě nikdo nežádal od marockého pana krále za ten zločin omluvu, popřípadě pár miliard.

Podle Nového Polygonu