27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


ČEŠTINA: Úvod

14.8.2012

Vůbec se mi do psaní nějakých blogů nechce – myslím, že je na světě moc slov. Jenže je s nimi potíž. Čím dál víc lidí se neumí vyjadřovat. Neumějí poskládat větu (syntax), s tím souvisí to, že nevědí, kam umístit čárky (interpunkce), neznají správný význam slov, neznají jejich správnou podobu, neznají mluvnici (gramatiku: ohýbání slov, tvorba slovních tvarů, slovní vazby), pravopis (ortografie). Užívají vulgarismy, nestydí se za ně, často ani nevědí, že slovo, které užili, je vulgární a do společnosti se nehodí, a to ani v přeneseném slova smyslu (např. krkat, prdět, pro zvídavé: v salonu se o takových věcech nemluví, ale když už je takovou příhodu třeba označit, pak říhat, pšoukat, ulevovat si). Mnozí se budou divit, ale ani slovo kecat a jeho odvozeniny se do společnosti nehodí.

Neumějí spisovnou češtinu. Přitom je zárukou přesnosti vyjadřování a porozumění. V mluveném projevu to až tak nevadí, funguje tam jakási telepatie a taky nonverbální (mimoslovné) vyjadřování, gesta (tedy posunky), mimika (výraz tváře). V psaném projevu tohle není. Zejména u mladých lidí mi připadá, že jestli to takhle půjde dál, dočkáme se zmatení jazyků, nové babylónské věže, při jejíž výstavbě nikdo nikomu nerozuměl.

Vždycky jsem měla češtinu ráda a jednou z mých profesí bylo nakladatelské redigování (to je něco jiného než korigování); to, co se už zhruba třicet, čtyřicet let s češtinou děje a nabírá obrátky, děsí.

Všimněte si, prosím, tvaru osobního zájmena : nepochopím, jak to teď učitelé učí. Nás učili, že stačí si na místě říci ty – řekl mi to (řekl ti to); vidíš ( vidím ) – ale mne vidíš (tebe vidím - jsi to ty, koho vidím), řekl to mně (řekl to tobě) … Samozřejmě po předložce, na začátku vět, při důrazu je širší tvar (mne, mně).

Takže, ač nerada, se do toho pustím. Žádná politika ani sociologie, v krajním případě něco pro odlehčení, ale hlavně ta čeština.

Nejsem učitelka, nebudu ani provozovat jazykovou poradnu. Budu si všímat nejčastějších chyb – žádný jiný systém v tom nehledejte.

Nevadí mi slovní zkratky a komika, nějaké to vydejchat problém, rozchodit malér a podobně mě spíš baví. Vadí mi ledabylost a nepřesnost. Čeština je jazyk logický, přesný. Divili byste se, jakou rozlišovací schopnost má, ve srovnání s mnoha jinými jazyky.

Asi bych měla začít tím, co mě v poslední době nejvíc rozebralo: soustředit se.

Čeština rozlišuje slovesa dvou tzv. vidů – dokonavá a nedokonavá. Ta dokonavá vyjadřují činnost již dokončenou, dokonanou; cíle bylo dosaženo. Uděláte s nimi minulý a budoucí čas, přítomný ani omylem. Jasně: když je hotovo, nic neběží. Pro běžící dění - přítomný čas - máme vid nedokonavý.

Dokonavý vid: soustředit se. Nedokonavý vid: soustřeďovat se.

Podobně dělat – udělat, orat – zorat, prodávat – prodat… A tak dál.

Když řekneme soustředím se, oznamujeme, že v budoucnu budeme na něco soustředěni . Když chceme říci, že v současnosti jsme na něco soustředěni, pak se soustřeďujeme. Pokud nás proces – tedy neukončené dění – teprve čeká, pak se budeme soustřeďovat. Nikoli, ani omylem, budeme se soustředit. Můžeme zajisté říci soustředím se – to znamená, že budu soustředěný a v tomto soustředění svůj úkol dokončím.

Jenom letmo (to bude závěr každého blogu): nikoli promenádovat se, ale promenovat se (je to z francouzštiny: se promener). Promenáda je prostor k promenování anebo slavnostní či předváděcí chůze (módní přehlídky, některé tance).

© Marie Suková 2011