Byl jsem hrdý na svou novou noru. Vyhrabal jsem si ji sám a byla jenom moje. Udělal jsem si jeden vchod. Naše nora, kterou jsme měli, když jsem byl malý, měla vchody tři. Jeden byl hlavní a vedl šikmo pod zem, další dva směřovaly kolmo. Maminka říkávala, že je lepší mít i nějaký ten kolmý vchod, protože se tudy rychleji utíká před nebezpečím. Ale co. Mě ještě žádné nebezpečí nepotkalo. Stačí mi jeden.

Taky jsem si ve své noře vytvořil hnízdo, abych měl kde spát. Vystlal jsem si ho suchou trávou a takovým starým igelitem, který jsem našel odhozený v příkopu. Natrhal jsem ho na kousíčky a v lícních torbách si ho přinesl domů. Trochu to šustilo, ale líbilo se mi, že je to měkké, a zjistil jsem, že se na tom docela dobře spí.

Samozřejmě jsem si udělal i spižírnu na zásoby. Uvědomil jsem si totiž, že je bezpečnější si jídlo odnést do spíže a sníst si ho potom. Kdybych se zdržoval jídlem venku, mohlo by se mi něco stát. Spižírnu jsem si tedy postavil velkou a začal jsem si tam nosit zrní a taky vojtěšku. Zkrátka to, co jsem měl blízko. A když jsem potom dostal na něco z toho chuť, stačilo odběhnout do spíže.

Další chodba v mojí noře vedla na záchod. A tam jsem taky zrovna byl, když se to stalo. Z dálky se ozvalo tiché dunění a pak se země začala podivně otřásat. Nejdřív jenom trošičku, pak víc, pak zase méně. Celé to doprovázel ten zvláštní zvuk. Lekl jsem se, to ano, ale správný křeček jako já přece strach nemůže dát najevo! Trochu jsem naježil srst a nafoukl tváře a opatrně jsem se přiblížil k východu z nory. Váhal jsem. Mám se jít podívat ven? Jenže zatímco jsem přemýšlel, rámus se zase ztišil a otřesy skoro ustaly. Tak jsem radši zůstal doma.

Ten den se to opakovalo ještě několikrát a zvědavost nakonec zvítězila. Odvážil jsem se vykouknout ven. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Nevěřil jsem svým očím! V dálce jezdil nějaký obrovský hlučný stroj a všechno obilí z okolí mé nory bylo pryč! Nejdřív jsem se rozčílil. Vztekle jsem vyběhl směrem k té veliké plechové obludě a prskal jsem: „Koukej mi vrátit moje obilí!“ Obluda nereagovala a dál nevzrušeně chroustala zralé klasy. Uznal jsem, že asi bude silnější než já, a zklamaně jsem se vrátil domů.

"Kde je moje obilí?!"

To nejhorší mě ale teprve čekalo. Když už to vypadalo, že bude konečně klid, objevila se na poli další hlučná obluda! Tuhle jsem znal. Kdysi jsme ji viděli s maminkou a prý se jí říká traktor. Obluda za sebou vláčela něco širokého. Napjatě jsem sledoval, co se bude dít. Traktor vjel do strniště, které zbylo po mém obilí, a pomalu se začal pohybovat podél okraje pole. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak jsem si všiml, že ta široká věc, kterou traktor táhne za sebou, obrací hlínu! Nejdřív mi zmizelo obilí a teď to vypadalo, že mi zmizí i strniště! Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem zalezl do nory.

Celou to hrůzu jsem přečkal doma. A když večer všechno utichlo, šel jsem obhlédnout situaci. Chodba vedoucí k východu z nory byla trochu posypaná hlínou. Nejdřív vykouknu ven a pak to uklidím, řekl jsem si. Ale co to? Hlína byla i dál. Byla všude. Nejen, že mi ukradli obilí a pak mi sebrali strniště! Oni mi tím strojem úplně zasypali a rozbili východ z nory! Můj východ z mojí nory! Musel jsem začít celou chodbu opravovat. Prskal jsem a vztekal jsem se. Jak jsem byl naštvaný, práce mi ubíhala docela rychle a brzy se mi podařilo zavalený východ znovu otevřít a chodbu vyčistit.

Když jsem se v noci konečně dostal ven, rozhlédl jsem se kolem sebe. Všechno bylo úplně jiné. Takové prázdné. Trochu mě mrzelo, že jsem si zásob obilí neudělal víc. Je dobře, že mám nedaleko vojtěšku, pomyslel jsem si a vydal jsem se tím směrem. Pak jsem zaslechl nějaký neznámý zvuk. Zrychlil jsem. Ve vojtěšce jsem se zastavil, protože mezi rostlinkami jsem si připadal méně nápadný a tedy v bezpečí. Něco jsem snědl a něco jsem si opatrně odnesl domů do spižírny. Pak už jsem jenom odpočíval a myslím, že to byl odpočinek zasloužený. 

Takhle nějak vypadal traktor, co přijel na pole. V popředí je vidět moje nora.

Ilustrace: autorka