Začalo léto. Přestěhoval jsem se do další nory a tu starou jsem nechal být. Navštívil jsem ještě jednu prima samici, ale na rozdíl od mé první lásky mě u sebe přes den přespat nenechala. Naopak. Venku se ke mně chovala hezky, ale do své nory mě pustit nechtěla. I tak ale zabřezla a já jsem cítil hrdost při představě, že až budu starý a až umřu, tak se po mých polích budou prohánět moji vlastní potomci.

Ta hrdost byla tak silná, že jsem zkusil zajít ještě za jednou samicí. Bydlela nedaleko. Za soumraku jsem přiběhl k její noře a nakoukl dovnitř. „Dobrý večer, můžu dál?“ zeptal jsem se slušně. Nic se neozývalo, takže jsem opatrně vešel. „Je někdo doma?“ zašeptal jsem nejistě. Byla tam. Cítil jsem ji, ale neviděl. Najednou s příšerným prskáním vystartovala přímo proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než urychleně vycouvat. Venku jsem zůstal překvapeně stát a čekal jsem, zda samice nevyběhne za mnou. Místo toho se ale z hloubi nory naštvaně ozvalo: „Co sem lezeš?! Co si to dovoluješ?! Zkus to ještě jednou a uvidíš!“ Tak jsem to zkusil ještě jednou. A viděl jsem. Byla rozzlobená a nechtěla se mnou nic mít. Nebránil jsem se. Vzdal jsem to.

Sotva jsem se otočil, jako že půjdu, když o mě není zájem, všiml jsem si něčeho divného. Kousek od nory téhle samice něco stálo. Nebylo to živé, takže jsem se vydal to prozkoumat. Bylo to větší než já, hranaté a kovové. Obcházel jsem tu věc ze všech stran. Byla podlouhlá, vyrobená z pevného pletiva, a ze dvou protějších stran měla dokořán otevřená dvířka. A uvnitř… Uvnitř bylo moje oblíbené obilí! A trocha slunečnicových semínek!

Napadlo mě, že když jsou ta dvířka otevřená, mohl bych se trochu najíst, než se vydám na cestu domů. Vplížil jsem se dovnitř a začal jsem si cpát lícní torby těmi dobrotami. Nejvíc zrní bylo uprostřed, takže jsem se pro něho natáhl. Stoupl jsem na takovou plechovou vyvýšeninu, ta se se mnou zhoupla a… Prásk! Ozvala se taková rána, že jsem si nejdřív vůbec nemohl uvědomit, co se stalo. A pak jsem si toho všiml. Dvířka na obou stranách se zavřela. Byl jsem v pasti! Chvíli jsem prskal a vztekal se a zkoušel jsem dvířka vyrazit, ale bylo to marné. Tak jsem si sednul do kouta, odpočíval jsem a čekal, co se bude dít.

Nechal jsem se chytit do pasti!

Nad ránem, když už bylo světlo, jsem uslyšel hlasy. Lidské hlasy. Hned jsem si vzpomněl na všechno, co nám vyprávěla o lidech maminka. Jsou zlí! Určitě ze mě udělají kožich! Musím se bránit! Naježil jsem se, začal jsem cvakat zuby a vrčet, a výpady proti pletivu jsem přicházející skupině dával najevo, že si se mnou nemají zahrávat. Lidé přišli až ke mně. Dlouhovlasá blondýnka se sklonila, zvedla klec se mnou do vzduchu a vlídně řekla: „Ahoj, křečku!“ Ostatní si mě začali taky prohlížet a já prskal a prskal. Jiná dívka prohlásila: „Je velkej, to bude určitě samec.“ No to bych prosil, pomyslel jsem si. A dál jsem syčel a brblal a vyhrožoval.

Blondýnka položila mou klec zpátky na zem, ke dvířkům z jedné strany přiložila velkou skleněnou nádobu a někdo začal opatrně dvířka otevírat. Vykročil jsem. Nepřestával jsem ježit srst a cvakat zuby, ale pomalu jsem se přesunul z klece do skleněné nádoby. Bleskově ji zavřeli. Už jsem se jich vůbec nebál, a tak jsem nadával, co mi síly stačily. Pak mi na hlavě přistál kousek hadříku. Vyskočil jsem proti němu a chtěl se do něho zakousnout. Byl mokrý a divně voněl. Obcházel jsem ten hadřík ze všech stran, ale pak se mi zatočila hlava, byl jsem malátný a nakonec jsem si na něj lehl a…

Když jsem se probudil, byl jsem na dně kbelíku a nade mnou se skláněli ti lidé. „Už se probírá,“ řekl jeden z nich. Blondýnka vzala nějakou věc, které říkala čtečka čipů, a přiložila ji ke mně. Ozvalo se pípnutí. Všichni se zahleděli na displej té věci a vypadali spokojeně. Některá z dívek řekla: „Můžu si opsat tvoje poznámky, než se probudí?“ Blondýnka začala diktovat: „Nora číslo dvacet. Číslo čipu 15517921, délka 27 centimetrů, hmotnost 510 gramů…“ Pochopil jsem, že asi mluví o mně. Kdo ví, co se mnou všechno dělali, když jsem spal.

Netuším, co se mnou dělali, když jsem spal...

Už jsem byl zase docela čilý, takže mě nechali z kbelíku vylézt a odejít. Nešel jsem ale rovnou domů, kolem se totiž povalovalo rozsypané to výborné zrní, které ti lidé dali dovnitř pasti. Pořádně jsem se najedl, nacpal si lícní torby a teprve potom jsem vyrazil zpět ke svému poli. Za sebou jsem ještě slyšel překvapené lidské hlasy: „Ta nora nebyla jeho!“ „Odešel jinam!“ a „Třeba tady byl jenom navštívit nějakou samici!“ Když jsem zaslechl tu poslední větu, otočil jsem se, stoupl si na zadní, výhružně zaskřípal zuby a pak jsem utekl pryč. Co je jim po mém soukromí?!

Ilustrace: autorka