Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 1. 12. 2005, odkaz zde.

To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.
Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat. Věřte ale, že stejné posedlosti propadají i veverky žijící v zajetí a schovávací náruživost jim nedokáže nijak zkazit ani skutečnost, že misky s potravou mají každý den narvané k prasknutí.

V mé smečce „domácích“ veverek, která čítá mazaného černého samečka Krýťu (žije v prostorné venkovní voliéře), retardovanou nalezenkyni Zrzečku (hoví si ve voliéře uvnitř domu) a požitkářskou samičku Kylču (obývá voliéru taktéž uvnitř domu) je bezkonkurenčně největším a pro ukrývání zásob nejzaujatějším maniakem Kylča. Pro Kylču není schovávání ořechů jen vrozený instinkt, bezduchá rutina či realistická nutnost k přežití, ale přímo celoživotní vášeň.

Na ledabylost, s kterou si Krýťa se Zrzečkou ukryjí ve voliéře na zimu dva tři ořechy a poté se cele spolehnou na to, že je s přísunem krmiva nezklamu, se Kylča dívá s největším opovržením. Od deseti hodin dopoledne, kdy jí zpravidla otevřu dveře voliéry a umožním jí tak šmejdit si po libosti po domě, se věnuje ukrývání nových ořechů, kontrolování těch, které už před časem schovala, případně dle mého soudu nesmyslným přesouváním zásob mezi jednotlivými skrýšemi. Tak je například vlašský ořech z rohu místnosti přesunut do květináče s fíkusem, aby uvolnil tolik potřebné místo pro ořech, který si do té době spokojeně hověl pod vrstvou hlíny právě ve výše zmíněném kořenáči.

Na podzim, kdy u Kylči „ořechová horečka“ vrcholí, máme vlašské či lískové ořechy bez přehánění všude. V rozích místností, v květináčích pokojových rostlin, v koši se špinavým i čistým prádlem, uvnitř bot, napasované mezi jablky v misce s ovocem, v knihovně či pod polštáři. Dávno jsem si zvykla, že ze mě u lékaře, kadeřníka či ve vlaku padají nakousané kaštany, které mi přičinlivá veveruška „na rozloučenou“ šikovně schovala za límec mikiny, obratně vložila do manžety kabátu nebo „nabušila“ do kabelky.

Zarazit mě nemůže ani opatrný dotaz mé známé v supermarketu, jestli vím, že mi za krkem vykukuje kolečko mrkve. Nad takovou drobností majitel nepříčetného hlodavce jen s přehledem mávne rukou. Všechny zdánlivé nesnáze jsou totiž bohatě vyváženy pohledem na šťastného chlupatce, který s blaženým výrazem denně vymýšlí další a další důmyslné skrýše, kam by vysněný oříšek schoval.

Začátkem září Kylča onemocněla a celý měsíc se potácela mezi životem a smrtí. V té době jsem si znovu uvědomila, jak moc je mi drahá a že možná daleko více než ona mě, potřebuji já ji. I když jsem občas nadávala nad vyhrabaným květináčem, brblala při shrabování hlíny nasypané na koberci a lamentovala, že se čtyřmi psy a třemi veverkami pořádek v domě snad nikdy nebude, najednou se mi bez jejího hemžení zdály místnosti i můj život strašně prázdný.

A tak nenadávám, když teď už naštěstí naprosto zdravá - a jen v ukrývání zásob snad ještě o chloupek nepříčetnější - veveruška originálně ukrývá vlašský ořech do kbelíčku plného vody a slupek od oloupaných brambor.

Nerozčiluji se, když se pro něj o půl hodiny později vrátí a za mohutného cákání, frkání a troušení bramborového sajrajtu všude okolo sebe, vzácný oříšek opět vyloví, aby ho přesunula do koše s vyžehleným prádlem. Kdepak! S úsměvem utřu hadrem mokrou cestičku, kterou na dřevěných schodech do prvního patra zanechaly naducané tlapičky zmáčeného potápěče a v srdci se kochám radostí, že tady se mnou stále ještě je.

Foto: Kateřina Mojžíšová