První článek o Márfym najdete zde.

Tuhleta věta mi teď nedávno vytanula na mysli. Spadá do doby, kdy jsme se přestěhovali na naši současnou adresu a nedlouho poté se přistěhovala i sousedka Danuška. Tehdy v majetku minilabradorky Denisky, řečené Dinda. Netrvalo to dlouho a přes psy jsme se obě rodiny skámošily a Murphy s Dindou byli taky parťáci. Vždycky jsem chtěla mít dva psy a tak, když to šlo, půjčovala jsem si občas Dindu na venčení, když jsme vyrazili s Márfíkem do polí. Aby nás bylo víc a nebáli jsme se vlka nic :D.

Já a Murphík

Po nějakém čase se u Danušky občas začala objevovat skoťanda. Černá fešanda, skoťák jak má být. Patřila Danušky ségře, která žije v Německu. A tak bylo na Algu, jak se skoťanda jmenovala, hovořeno germánsky. Pro mě z nepochopitelných důvodů, zvlášť když její panička němčinu moc neovládala. Ale tak každej to má nějak. Každopádně ji občas Danuška hlídávala a tak... jasně, Alga rozšířila naše řady černoprdelníků. Proč černoprdelníků?? No páč Dinda – to jsem nenapsala, byla taky takovej uhlík, jako byl Murphy. A když přibyla Alga, byla to dokonalá černá trojka. Jen jim to Dinda vejškově bourala, páč měla krapet vyšší podvozek než ti dva, a taky kožíšek měla krátkej. Nicméně tihle tři utvořili super trio do mariáše a já tak měla svou minismečku. Což bývalo fajn. Pokud…

Pokud nenastal den, kdy si jak jeden, tak druhej, i třetí shodně řekli, že na to dneska pečou a s nějakým tím posloucháním se nebudou prostě zalamovat. Jinak na pohodu fungující trojka, která mohla chodit na volno a nebyl problém, se změnila v mou černou můru. Zvlášť, když jsem to podpořila třeba tím, že jsem do hry přidala ještě čtvrtýho do spolku. Prostředního synovce. Tehdy ve věku, kdy je rád, že chodí krokem opilýho námořníka, nicméně i přesto je to značně rychlý a špatně odchytitelný stvoření. To pak máte o zábavu postaráno, zvlášť když se rozeběhnou fšicí do všech čtyřech světových stran a nebo... když si ten dvounohej a ze smečky nejmladší vzpomene, že se mu chce čůrat. A vzpomene si na poslední chvíli. A protože je zima, je oblečen asi do třistapadesáti vrstev oblečení. Miniaturního oblečení s miniaturníma zipama a knoflíkama!!! Hele fakt sado-maso.

Už jen se snažit co nejrychleji toho prďolu odsvlíknout, aby se mohl „vyvenčit”. A do toho si Murphy vzpomene, že: „Jo táámdle někde byl ten kus jídla nějakýho dobrýho!” a vydá se tím směrem. Aby v tom nezůstal sám, uvědomí si Dinda, že: „Vlastně tudle v tom křoví, tam bylo to houno, ne? A ešivá vono tam je porád?” a rozejde se na druhou stranu. A do třetice všeho dobrýho a zlýho? Tak to Alga zblejskne v dálce kočku a ta se teda nerozejde, kdepak, ta se rovnou pochopitelně rozeběhne. Tryskem. A vy lomcujete zaseklým zipem od overalu, škvrně volá, že už se počůrá a vy řvete na celej sídlák jak prokopnutý, že:

„Máaaaaaaaaaaaaaaaaaarfy pocem, dělej!!! Deniso okamžitě zpátky, slyšíš??? Algaaa KOMM, HEEERGOOOOOOOOOOOOOT!!!”

A protože ani jeden z těch tří zmetků pekelnejch není v dosahu, vypadáte fakt jako magor. Navíc magor dětem nebezpečnej, páč furt lomcujete s tím dítětem, jak vám nejde rozepnout ten zip. Já se divím, že jsem to čůrání tomu prckovi tehdy tím lomcováním na věky nezarazila anebo to z něj naopak nevytřepala. Ale ustál to s čistým štítem a já si pak šla, celá vopocená z toho lomocování a taky vzteky, podat ty tři smetáky neposlušný. Teda vlastně dva, páč Murphy s Algou díky těm chlupům jako smetáci i vypadali.

Tak nezabili byste je? No naštěstí ne, páč jinak to byli broučci zlatý.

Foto: archiv Petra K.