19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Eddie Murphy - první psí kámoš

15.7.2019

Tak on byl ten úplně první a můj. Žádnej půjčovanej, ale můj vlastní!! Bože, co já se naškemrala, co já se natahala domů psů z ulice, aby to vždycky dopadlo stejně. A není se ale čemu divit, protože máma s námi byla sama a tohle už by bylo nad její síly. Ale!! Tak jako o sto padesát let později Bubi přeprala Brtníkovu negaci k druhému psu, tak Edýnek, jak mu pak máma říkala, přepral tehdy to, že domů psa nechtěla.

Je pravda, že v tu dobu už mi taky bylo podstatně víc, chodila jsem na střední a máma už věděla, že trochu tý zodpovědnosti mám. A to všechno, co jsem naslibovala, jsem taky dodržela. A tak u nás Eddie zůstal natrvalo a těch pár dní, kdy jsem ho hlídala, se posléze, když se ukázalo, že se z něj stal nevhodný dárek pro kamarádčina bratrance, změnilo na společných skoro šestnáct let. Já moc prosila a on udělal ten správný kukuč a mámu si získal. A aby jí to vynahradil, tak když jí bylo kolikrát smutno, dělal jí psího terapeuta.

Měl pravou teriéří povahu, ač kromě toho Sky teriéra tam bylo ještě něco dalšího. Byl to tvrďák a nerozhodilo ho nic. Byl palice tvrdohlavá a nezdolný energetik. A taky pěkně veselej chlapínek. A samostatnej chlapínek – prostě teroš, tak jak má být. A já jsem moc ráda, že se nám tehdy mámu podařilo společně přemluvit.

Murphy

Márfíku, asi nikdy o tobě nenapíšu tolik článků jako o těch mých ostatních, a je to trochu nespravedlivý, ale... čas je prostě nemilosrdnej a já si tehdy naše historky nezapisovala.

Což mě dneska docela mrzí. Stejně tak jako to – a to mě ale mrzí mnohem víc – že tehdy nebylo tolik informací, které máme o psím životě k dispozici dneska. Třebas jen o výcviku – co jsem tehdy věděla? Já, sedmnáctiletý tele? Ničehož. A na cvičáku se nám vysmáli. Páč jako teda do vlčáka nebo dobrmana jsi měl značně daleko. Zato chlupů jsi měl nepochybně mnohem, mnohem víc :-) .

Nicméně – čas ještě nestačil spolknout všechny vzpomínky, některý jsou i poměrně čerstvý. Třebaaaaas ten moment, kdy jsi mi způsobil můj první žinfárkt. To jsi ještě zdaleka nebyl můj, jen jsem tě hlídala u nás doma, než půjdeš do svého nového domova, který se tedy následně ukázal, že ti domovem ani nebude. Byl jsi naprosto neodolatelná chlupatá kulička, černej plyšovej medvídek.

Řádil jsi v obýváku jak černá ruka, podnikali jsme zrovna honičky naším průchozím bytem a právě v tom obýváku...najednou prásk a... ten malinkej roztomilej plyšák leží a nehejbe se! Panebože, panebože, co se stalo, co budu dělat... vířilo mi v panice hlavou! Do tý doby, než jsem zjistila, že jsi prostě uprostřed řádění v půl vteřině odpadnul a regulérně chrápeš uprostřed místnosti na koberci. Dost dobře si pamatuju, jak mi odlehlo a jak to se mnou na ten koberec prásklo taky :-) Sedím tu a usmívám se při tý vzpomínce.

Stejně tak jako při tý, když jsi venku poprvé dostal „běhavku“ a z přemíry energie a radosti ze života jsi řezal kolečka ve zběsilým trysku kolem stromu. Pro nezasvěcenýho – a to jsem tedy v tuhle dobu byla – to vypadalo, že máš nějakej záchvat. Ono taky poctivě řečeno – nevypadal jsi při tom nějak inteligentně. Výraz šílence, oči do zatáčky a ocásek nestíhá nožičky... A lítal jsi tam tak dlouho, že to vypadalo, že už nikdá asi nepřestaneš. Do tý doby jsem ještě neměla tu příležitost něco takovýho u psa vidět a přiznám se, že mě to tehdy taky dost zaskočilo.

Drapla jsem tě za flígr a letěla s tebou domů. Kde jsem tě študovala, ešivá máš a nebo nemáš záchvat padoucnice, vzteklinu nebo tanec svatýho Víta :D No naštěstí neměl, jen jsi prostě opět řádil. Zkrátka malej energetik (asi předzvěst toho, že nikdy nebudu mít psa klidnýho a rozvážnýho a vždycky to bude nějakej pomatenec :D ).

Murphy, teriér

Miloval jsi běhání a běhal právě jako ten pomatenec bytem sem a tam a my si tě posílali mezi sebou z nejvzdálenějších koutů bytu a já dost živě vidím, jak řežeš tu zatáčku v předsíni a mastíš dozadu do ložnice, abys to tam na pětníku otočil a rval to zase zpátky.

A miloval jsi taky Honzu, ségřinýho synátora, kterej byl tehdy škvrček jako ty, a tak jste si dělali parťáky. Ač jsi pozdějš už ty děti nemusel... nebo takhle.... měl jsi je rád, to jo... ale na smetaně :D , tak s Honzou jste si to spolu užívali. Klasický přetahovačky o hračky, kdy každej chtěl zrovna to, co měl ten druhej, až jsme vás kolikrát musely „rozsadit“. A to pak Honzajs přišel a pravil: „Jadětěóó.“ „E?“ udělaly jsme tehdy všechny tři a nechápaly obsah sděleného ani za mák. Honza byl odjakživa trpělivej, takže nám ještě sto padesátkrát v klidu zopakoval svůj požadavek, že: „Jadětěóó,“ než mi docvaklo, že v překladu se dostáváme k požadavku: „Zavřete ho.“ Fajn, každej do jednoho pokoje, ať je klid. Na pět minut, páč osiřelej Honzík uznal, že jako sám se tahat o hračky nejni nic moc zábava, a dostavil se znovu, tentokrát s požadavkem: „Oteděóó.“ To už bylo jednoduší si odvodit, o čem že je tentokrát řeč, a tak jsme zase vypustily tu černou dělovou kouli a mohlo se to jet celý od začátku.

Od začátku, či spíše od základu jsme taky mohly s mámou vytapetovat třeba kuchyň, kde jsi strhal tapety, páč jsi tam nechtěl být sám. No, kdo tehdy něco věděl o nácviku toho, jak učit štěndo být doma samotný? Zvlášť, když to štěndo doma přistane neplánovaně a není jinýho zbytí, než ho tam doma nechat. A je pravda, že jsi pak s tímhle měl potíž celý svůj život. Ještě jsi tak byl ochotný akceptovat, že do práce se musí, to jo, ale pak už ani na krok :D Takže buď musel být nějaký hlídač, nebo byla smůla. Ať v tom, že teda nikam nemůžeme, a nebo v tom, že když se jít muselo, tak to pak občas podle toho doma vypadalo, což? :D Páč ten koš, ten se sám od sebe nepřevrátil, že ne? A nebyl nikdo, na koho by se to mohlo svést, co? A tak jsi pak radši seděl ve svým bydlíku a předstírals, že tam vůbec nejsi.

To nebylo vidět ani to bělmo, kterým jsi jinak loupal naštvaně, když jsme si třebas dovolili odjet přes noc. A to přes to, že jsi doma rozhodně sám nebyl. Ale my si odjeli a tebe s sebou nevzali. Trest byl pak přeukrutný. Ač jsi do tý doby byl naprosto v pohodě, tak jak cvakly klíče ve dveřích, šup, zasmykovals do bydlíku, tam jsi ze sebe vyrobil hromadu chlupů, z který koukají jen ostrý bílý srpečky, který přísně sledujou každej náš krok. A za trest jsi nás nepřivítal, když jsme takový ludry, že jsme tě tam nechali :D Jojojo, na chudej lid muší bejt přísnost, to je jasný.

Murphy, teriér

Jen teda obráceně to tak nějak neplatilo, tobě byla nějaká přísnost úplně u zádi, ty syčáku samostatnej :D Maximálně ses urazil . Jako na tý Letný. To už jsi byl tehdy na přetrhnutí a jen to, že jsem nechtěla, abys měl početní převahu, kdybych tě přetrhla na dva kusy, zabránilo tomu, abych tak učinila. Místo toho jsem ze zoufalství prohlásila, že už tě nechci ani vidět a ať si jdeš, kam ti libo, ale já na tebe kašlu. A šla jsem pryč. No, a tak co ty by ses zalamoval, že jo. Posadil ses pěkně do stínu pod strom a nechal mě v pohodě, ať si jdu :D

Hrdobec jsem stejnej, jako jsi byl ty, takže jsem šla. A tys seděl... a seděl, a já šla... Jak u blbejch na dvorku. Jenže ani jeden jsme se nehodlali vzdát svý pozice, že jo. Takže jsem já obešla skoro celou Letnou, a když jsem pak procházela zpátky, tak ses prostě zvednul a loncal se tak kousek za mnou, jako by se nechumelilo. Abychom ani jeden neztratili imáge :-D :-D Protože poslední, co by u tebe mohl člověk čekat, by bylo, že si z něčeho budeš dělat hlavu. Inu teriéři povaha :-) , ta se projevovala, jak mohla, celý tvůj život.

Možná bude pokračování.

Foto: archiv Petra K.

Petra K. Neviditelný pes