Někdy v březnu, když jsem plánovala dovolené, se mi zdálo vhodné slavit Osvobození na Šumavě. Pak začal hlodat červíček pochybností: nebude pršet… jako furt pršet? Nebude sněžit? No, pozdě bycha honit – a nakonec to dopadlo výborně.

Ve sváteční pátek jsme se prošli na Stožec – až na vrchol se nesmí, neb se tam toká. Kus pod vrcholem je kaple, dřevěná, jenže u ní se pinožila banda důchodců a odmítali nás nechat fotografovat, neboť tam byli dřív. No, až taková škoda to nebyla. Daleko hezčí byly rašící bučiny, blatouchy v příkopech a na zamokřených loukách, šťavel pokrývající kobercem půdu pod nohama.

Pokračovali jsme do Lenory podívat se na rechle. Rechle jsou velká technická pozoruhodnost z poloviny devatenáctého století. Vypadají jako krytý most, ale jejich smyslem bylo hlavně zadržování plaveného dřeva – počítalo se tu, rovnalo a posílalo dál do papíren ve Větřní. Naposledy v roce 1959. Rechle jsou renovované a krásné (jen nevím, proč k nim nevede aspoň šipka).

Na sobotu slibovali hnusné počasí, ale usoudili jsme (správně), že snad nebude tak zle. Trochu mrholilo, dvakrát jsme zmokli – ale cesta hustým lesem vypadá za deště i za slunka celkem podobně :-). Měli jsme tři cíle – Plešné jezero, Schwarzenberský plavební kanál a Lipno, tedy přehradu. Plešné jezero mě zklamalo – mraky ležely hodně nízko, takže nebyla vidět vysoká skalní stěna nad ním (možná zasněžená, trochu sněhu bylo vidět i tak), takže jsme odpískali myšlenku vyjít na nad něj a kochat se pohledem na vodu shůry. A byla tam SPOUSTA lidí. Celkově to tam je dost komerční, pozorovali jsme s úžasem jakýsi forichtung, před který si ti lidé stoupali na vytčené místo a byli foceni s jezerem za zády… akorát mě pobavilo, že ty fotky nedostávali, ty se shromažďují a NP Šumava je použije podle svého uvážení :-).

Byli jsme hodně vysoko, jezero je skoro 1 100 metrů vysoko, takže směrem k Lipnu jsme po mokrém kamení klesali a klesali (ale nepadali a nic nelámali J). Viděli jsme i ten Schwarzenberský kanál. Je u něj naučná stezka se spoustou cedulí s fakt zajímavým čtením – třeba že se tady původně (v polovině 18. století) plavilo palivové dříví. No jasně – na možnost topit uhlím bylo ještě brzy! Naposled byl kanál použit v roce 1961.

K večeru jsme došli až do Nové Pece, kousek před ní začíná Lipenská přehrada. Voda se krásně leskla a zrcadlily se v ní mraky.

V neděli bylo hezky a výlet byl úplně nejlepší. Šli jsme loukami ke Sněžné, pak jsme sešli dolů k Vltavě a u Pěkné jsme ji přešli, zavrhli myšlenku dojít do Ovesné (už jen ta jména :-) a podle tratě jsme se doploužili k Černému Kříži na vlak. Cesta to byla poměrně dlouhá a trochu úmorná, párkrát jsme zabloudili (nahoře na loukách jsme procházeli úžasnou kombinací močálů a hromad obřích balvanů, kde po chvíli obcházení člověk úplně ztratil představu, odkud přišel a kam jde).

Všude úžasné výhledy.

Na tu spodní část – podle Studené Vltavy Vltavským luhem a rašeliništěm k místu, kde se Teplá a Studená Vltava spojují, jsem se těšila nejvíc. Je to zvláštní krajina, v meandrech roste vlhkomilné, spíš bažinomilné, rostlinstvo, nízké keře, břízy, sem tam mohutný soliterní smrk… Části toho území se říká Mrtvý luh, ne že by tam nic nerostlo, ale vypadá to JINAK. Je to nepřístupné území, jít se dá (smí i může) jen po okraji, ale za vidění to tam – zvlášť takhle na jaře a nejspíš i na podzim – rozhodně stojí!

V úterý ráno jsme ještě vyfotili náměstí ve Volarech a poměrně kostrbatě jeli domů. Na trati do Vodňan, odkud nám jel autobus do Prahy, byla výluka, tak jsme raději vyjeli hned ráno. Ve Volarech jsme tím pádem měli dvě hodinky času; aspoň jsme se prošli a vypili kafe.

Príma výlet!

Foto: autorka

Fotografie si můžete prohlédnout i zde na Rajčeti.