„Nad řekou Blanicí tyčí se hora.

Chudé tam políčko sedláček orá.

Hlouběji zatlačí do země radlici,

kov na kov narazí – vyoral přilbici.

Tak pověst nelhala!

Jsou tam a čekají.

Děti mé, neplačte, nezoufej, můj kraji.

Ruce pryč, cizáku! Zde domov tvůj není!

A z hory se ozývá zlověstné dunění...“

Řez Blaníkem

Znalci života a díla Járy Cimrmana jistě poznali úvodní slova divadelní hry Blaník a přesně ta mi zněla v hlavě v sobotu 2.9.2023 brzy ráno, když jsme sedali s mými rodiči a Edou do auta a vyrazili z Prahy směr Vlašim na horu Blaník. Počasí slibovalo krásný den, přímo stvořený pro výlety. Eda, ač delší dobu nejel autem ve své převozní „bedýnce“, do ní nicméně ochotně vlezl a nechal se zavřít, aby ho páneček mohl naložit do kufru auta.

Cesta proběhla hladce a ještě nebylo ani 9 hodin, když jsme zaparkovali na okraji obce Kondrac u Domu přírody pod Blaníkem, což je moc pěkně udržovaná dřevostavba ve stylu roubenky, v němž se nachází informační turistické centrum. Jeho návštěvu jsme si však chtěli nechat až na zpáteční cestu.

Uvázala jsem Edovi červený antiparazitní šátek proti otravnému savému hmyzu, což vyvolalo pobavení u mého tatínka, který se vyjádřil, že je Eda hotový pionýr. (Ostatně toto prohlášení na Edovu adresu padlo i od jedněch turistů, co jsme následně potkali.) Poté jsme vyrazili po červené značce směrem k vrcholu Blaníku. Cca po 100 metrech jsme narazili na potok Brodec, který jsme my dvounozí samozřejmě přešli po lávce, nicméně Eda si brodění velmi rád dopřál (to by nebyl náš vodouch, kdyby tam nevlezl).

Eda v Brodci

Poté jsme přešli dřevěnou lávku a začali stoupat po schodech do kopce. Zrovna na takovém místě bych schody opravdu nečekala, ale byly tam a šlo se po nich dobře. Ostatně nebyly příliš dlouhé.

Zpočátku mi byla trochu zima, neb jsem si vzala přes tričko jen tenkou bundu, ale po výstupu na první „rovinku“ už šla bunda kolem pasu, neb sluníčko vylezlo a začalo pěkně hřát. Všude na nás dýchala krásná příroda a v jednom místě to tak překrásně vonělo, jako když si uděláte malinový čaj. Lesáci tam totiž zřejmě krátce předtím pokosili část maliniště a jak prosychalo na slunci, vůně se linula na všechny strany. Dýchali jsme zhluboka a užívali si to.

Příroda Blaníku mě okouzlila, ale i tam je dost znát, že se na lesích podepsal kůrovec. Někde to vedlo i k nutnému vykácení napadených stromů. Vidět bylo ale již nové semenáčky, tudíž si snad příroda pomůže. Cestou vzhůru k vrcholu je i naučná stezka s možností zastavit se u informačních tabulí se zajímavostmi Podblanicka. U jedné z nich se nachází i replika základního kamene Národního divadla, který přímo vybízel k tomu, abych na něm vyfotila Edu. Zapózoval naprosto dokonale :-).

Eda na Blaníku

Víceméně stále do kopce, jsme došli nejprve na Holý vrch a ke Slepičí skále, odkud byl pěkný výhled do kraje, ale samozřejmě z rozhledny na vrcholu, kam jsme brzy poté dofuněli též, byl ještě mnohem lepší. Na vrcholu Velkého Blaníku bývalo hradiště, jehož zbytky tam jsou stále a je to místo velmi romantické.

Rozhledna na Blaníku

Dřevěná rozhledna má ve své spodní části malé turistické centrum, v němž nás přivítal velmi milý pán. Nahoru jsem se vydala já s tatínkem, zatímco mamka zůstala dole s Edou.

Dřevěné schody nahoru byly poněkud strmé, nicméně Eda by je dokázal zvládnout. On by však z výstupu nahoru nic neměl, bylo proto pro něho lepší zůstat dole. Já jsem překonala svou akrofobii, ale jen proto, že rozhledna je i nahoře uzavřená a ven se dá koukat pouze okénky.

Celou cestu vzhůru jsem si opakovala „koukej nahoru, před sebe a v žádném případě ne dolů“.

Shora byl výhled vskutku luxusní.

Výhledy z Blaníku

Je skvělé, že po celém obvodu rozhledny jsou nahoře panoramatické fotky okolí s popisy, na co že to z okének vlastně koukáme. Chvíli jsme se proto kochali, pořizovali fotky, ale pak nastal čas návratu na zem. Uvědomila jsem si, že dolů mi to půjde mnohem hůř, než vzhůru, protože když jdete odněkud dolů, je těžké se dolů nedívat. Držela jsem se zábradlí z obou stran, koukala před sebe a nějak jsem to dolů „se staženými půlkami“ (za tatínkova povzbuzování) zvládla. Byla jsem na sebe hrdá :-)).

Dole mě přivítal Eda, jakoby mě celý den neviděl. Dali jsme si malou svačinku v podobě domácích „jednohubkových“ rajčátek. Eda si kupodivu dal s chutí také. Začínám na něm s jeho přibývajícím věkem pozorovat různé změny chutí. Ještě nedávno by rajče vyplivl. Teď je však s gustem baštil a loudil další, dokud nezmizela všechna, co jsme měli s sebou.

Z rozhledny jsme sešli stejnou cestou dolů na rozcestí (poblíž Slepičí skály) s malou chatičkou, zjevně využívanou pro přespání těmi, jimž nevadí nocování ve volné přírodě. Dále jsme se vydali po zelené značce, z níž jsme však poměrně brzy uhnuli doleva na neznačenou, leč zjevně lesníky udržovanou a používanou cestu po vrstevnici, která nás dovedla až zpátky na rozcestí pod Holým vrchem, kde jsme se opět napojili na červenou a po ní již došli zpět k Domu přírody. Eda samozřejmě ani na zpáteční cestě nevynechal koupání v potoce. Na chvíli si tam spokojeně lehl a užíval si proudící vodičku.

Blanický rytíř

U Domu přírody jsme si dali pauzu na skromný oběd, co jsme si nesli s sebou, a šli si prohlédnout informační centrum zevnitř. Mají to tam velmi hezky zařízeno. Uprostřed je plastický model kraje, v rozích místnosti náhledy do místní přírody – velká dioramata včetně vycpanin drobného zvířectva.

V patře je v současné době výstava podblanických umělců; z mého pohledu moc pěkná - převážně obrazová. A ještě dole v místnosti samozřejmě nechybí ani blanický rytíř (resp. jeho brnění). Rovněž se tam nachází Cimrmanův „řez horou Blaník“ a možno je i zapůjčit si meče „Prcka a Macka“ a sehrát si slavnou scénku z legendárního představení. Chvíli jsem o tom uvažovala, zablbnout si takto s tatínkem, neb jsme oba velkými fandy „Cimrmanů“, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu dráždit Edu. Nechtěla jsem riskovat, že by si chtěl Prcka či Macka půjčit na hraní, neb meče jsou dřevěné. Z Edova pohledu je klacek jako klacek :-)).

Jelikož bylo ještě brzy na návrat domů, zajeli jsme se ještě podívat do obce Kamberk k rybníku, který je velmi fotogenický. Eda, jakmile zmerčil další vodu, nadšeně se vrhl ke břehu, že si zaplave, ovšem byl záhy velmi zklamán, neb do vody, zjevně plné sinic, jsem jej pustit odmítla. Raději jsme tedy pouze pořídili pár fotek a rychle se od rybníka vzdálili, abychom našeho vodoucha dále netrápili.

Rybník Kamberk

Poslední naší zastávkou byla zřícenina hradu Šelmberk poblíž Mladé Vožice, který byl vystavěn na skalním hřebeni, chráněn širokým příkopem, a to zřejmě již na počátku 14. století českým rodem Buziců, jejichž místní větev přijala přízvisko „ze Šelmberka“. Areál kolem hradu má v současné době ve správě nezisková organizace DANAR z.s., která zde pořádá zážitkové a vzdělávací programy s ukázkami středověkého života a řemesel. Je zde např. model středověké pece na chleba, ale i vypalovací pece na keramiku, jakož i pěkná bylinková zahrádka, kde jsem se (mimo jiné) konečně dozvěděla, jak voní routa. No vůně to tak úplně není :-)).

Věž hradu Šelmberk

Na hradní věž se dá vystoupat po točitých kamenných schodech; za malý poplatek zájemcům zapůjčí obsluha areálu klíček, a tudíž si tam může vylézt každý kdykoli v rámci otevíracích hodin správce objektu. Výhled opravdu stojí za to, ale není to nic pro ty, kdož mají strach z výšek. Nahoře je totiž jen mezi tyčkami natažený drát, který ani vzdáleně nelze nazvat „zábradlím“. Tentokrát jsem tedy logicky čekala dole s Edou já a výhledem do okolí se pokochala až následně na fotkách, které pořídila maminka.

Poté, co jsme se dostatečně pokochali, rozhodli jsme se, že je čas vyrazit k domovu. Eda ve své „bedýnce“ v kufru velmi brzy usnul a já nakonec většinu zpáteční cesty prospala také. Ještě nyní, když dopisuji tyto řádky, mám před očima ten krásný slunečný den, vonící maliním (a mokrým fousiskem :-)) a jsem moc ráda, že jsem si zase jednou mohla užít výlet společně s rodiči, jako kdysi, když jsem byla malá holka.

Zahrádka u hradu Šelmberk

Kdo chce mrknout na více fotek z výletu, ZDE je album na Rajčeti.

Foto: Eva Zvolánková s maminkou