Léta letoucí jsem žila ve městě spokojeně. Trochu mě občas popíchlo na chalupě, že by bylo hezké probouzet se do oroseného rána, ale ranní hlídání pekařského auta, abychom stihli vůbec nějaký bochník koupit, mě vždycky přesvědčilo, že některé vymoženosti města považuji za neoddiskutovatelně výhodnější.

Jak šel čas, začala jsem názor měnit a nakonec mě podmínky života v Brně přesvědčily, že je čas na změnu. Na internetu jsme hledali dlouho, v dědinách krátce – prostě jsme k Žabkám dorazili na vrcholu jara, kdy je vesnice opravdu luxusní. Lidé si tu hodně potrpí na upravené předzahrádky (já už taky) a první dojem je vynikající.

Jaro na jižní Moravě

První rok života na vsi pro mě nijak zázračný nebyl. Nikoho jsem tu neznala, místní samoobsluha prodávala hlavně čaj a učila jsem se řídit auto. Tomu jsem se v Brně vyhýbala jak čert kříži, ovšem ves ke mně byla v tomto ohledu laskavá. Jako začínající řidičce mi auto vždycky na (jediné) křižovatce chcíplo, ale traktor nebo auto za mnou vždycky trpělivě vyčkaly, než jsme znovu nastartovala a s vyděšeným pohledem vyrazila na další cestu. Nikdo na mě netroubil a neblikal, proto jsme řidičské dovednosti získávala rychleji a příjemněji, než by mi dovolilo město.

Samoobsluha změnila majitele a stal se z ní obchod s dobrým sortimentem, zjistila jsem, že superčerstvá vajíčka prodává z přebytků místní drůbežárna, která za velmi přísných veterinárních podmínek produkuje vejce do líhně, a místního řezníka nám závidí široké okolí. Pár věcí, které potřebuji v supermarketu, si koupím někde po cestě. Jediné, co mi snad vadí, je nepřítomnost nějakého trhu – všichni v okolí si vypěstují, co potřebují, no a ti ostatní se nějak obejdou.

Začíná léto na jižní Moravě

Obchůdky ve vsi i v nedalekém městečku mají jednu nevýhodu – zavírají nejpozději v pět, jen Penny Market má otevřeno déle. Mně je to jedno, já mám volno obvykle dopoledne, takže si nakoupím tak jako tak. A prodavačky mě už znají, jsou obvykle vlídné a nápomocné, protože lidé jsou tu rádi, když mají práci, za kterou nemusí dojíždět.

Myslím, že nejvíc naše stěhování na vesnici ocenila Borůvka, ke které brzy přibyla Světluška a letos ji nahradila tříbarevná Karamelka. Psice smí za vsí lítat na volno, nikdo mi nenadává a i myslivci se na mě culí z auta, když lovím psy na polní cestě a připínám je na vodítko. Tuhle volnost by ve městě nikdy neměly, ale je podmíněná tím, že se musí chovat slušně a dodržovat zásady, na kterých trvám – nelézt do bažantnic, na železniční násep a do lesíku smí jen se mnou.

Podzim na jižní Moravě

Jestli mě na vsi něco těší, je to klid a nádherné teplé dny, kdy si nesednu do příšerně vyhřátého obýváku, ale na terasu a mohu tam být až do tmy. Zjistila jsem, že mi vadí trvalý ruch města, který jsem kdysi nevnímala, ale teď ho slyším a není mi příjemný.

Pokud si na vsi najdete přátele, je to báječné. Pokud nepřátele, je to horší, než je mít ve městě. A moje děti tu sice přátele mají, ale vždycky je na ně pohlíženo jinak, než na ty, „co s nimi chodili do školy“. Migrace dětí jako v městských školách je tady neobvyklá, protože škola je tu obvykle jedna a děti z ní odchází pouze výjimečně.

Zima na jižní Moravě

Obvykle se jako argument proti stěhování z města uvádí špatná doprava a nedostupnost zábavy ve městě. Jelikož jsem dostala vlastní ojeté autíčko, stala jsem se nezávislejší než kdy dřív. Už se nemusím nikoho doprošovat a na nic čekat. Pokud si chci v Brně dát trochu alkoholu, musím si prostě pohlídat odjezd posledního vlaku, což je v jedenáct večer. Pak až do čtyř ráno nejede nic. Takže volbou je buď taxík nebo jiný člen rodiny, co vás přijede vyzvednout (vyzvedáváme se navzájem). Když si na to člověk zvykne, není to špatné. Děti jsou velké, takže nemusím být taxikářkou pro rozvážení do kroužků. Ostatně rozvážení do kroužků jsme řešili složitě i v Brně, takže zas tak velká změna by to nebyla.

Pokud jde o zábavu, návštěvy restaurací na mém programu nejsou, pražská divadla jezdí k nám do vsi a navečer a večer jsem stejně v práci. Snad jediné, co mi chybí, je dostupné cvičení po ránu. Do posilovny se mi chodit nechce, a tak mi cvičení nahrazuje rychlá chůze při každodenním obíhání vinohradů spolu se psy. A to zas tak špatné není :)

Foto: autorka.