Předchozí díl najdete tady.

Když jsme si Kessinku přivezli, byla samozřejmě celá zakřiknutá a rozpačitá, nicméně plna dobré vůle se zavděčit a vyhovět. Na chalupě ležela na plyšovém pelíšku, sledovala nás, a když jsme na ni promluvili, černá špička ocásku kmitala, říkali jsme, že „chřestýškuje“.

Kess jako vánoční dekorace

Velmi dbala na to, abychom se jí neztratili, což ostatně v prostředí pískovců a kdysi temných lesů (dnes holinách po kůrovci) není nic těžkého, ztratit se. Taky se jí to málem jednou povedlo a tak šťastného a zároveň vyděšeného psa, když nás doběhla, jsme nikdy před tím neviděli!

Od Kristiny (díky za to) měla dokonalé vzdělání i vychování a přiběhla na slabounké písknutí. Vlastně vůbec nikdy neprojevovala žádný vlastní názor, naopak přijímala vděčně, co jí osud v podobě nových páníčků přináší.

No a my jsme si na to zvykli. A teď se divíme. Ona totiž vůbec není jen plyšáček na vlastní pohon, ona má v té své střapaté hlavičce sakra fungující mozek a spoustu vlastních názorů.

Pes by měl mít svůj pelech, svoje jisté místo, kde je v bezpečí a kam nikdo jiný nesmí. To tenhle psík pochopil a dokonce to pochopily i naše malé děti, byť nerady. Jenže psík taky přišel na to, že pelech na zemi není tak příjemné místo jako peřina na páníčkovo posteli.

Kess: Laskavě drbat, ano?

Když jsme vydali Kess povel „Místo!“, měli jsme samozřejmě na mysli ten pelíšek, nikoliv tu postel. Ale to Kessině nevyhovovalo. Po povelu „Místo!“ se vrhla do postele. Tak dostala vynadáno a musela se uklidit do svého pelechu. Pomalu se tam odšourala a práskla sebou. Dobrý, pes poslechl a už jsme si jí nevšímali. No a co milá Kessina? Samozřejmě se hbitě přemístila na postel.

Po návratu z chalupy, kde se pobyt v nohou postele toleroval (zima, průvan apod., tak aby pejsek nenastydl), přišel pobyt v teplém paneláku. Kess se samozřejmě usadila v nohou postele. Manžel se vzbudil a začal ji napomínat a odeslal ji pryč. Kess se tedy zvedla, toporně a skoro nemohoucně, podívala se na něj, zatočila se dokola a práskla sebou zpět do té peřiny, tentokrát zadkem k páníčkovi. Systém „Já tě nevidím, ty mne nevidíš“. Chyba byla, že jsme se začali smát, namísto abychom to zvíře usměrnili. Výsledek jsem už psala – instalovala jsem do nohou naší postele její deku.

Kess na posteli, kdepak na své dece

Podobné nápady na samostatnost předváděla na horách – v kuchyni apartmánu mohla spát na gauči anebo v ložnici s námi, ale na své dece. Přišli kamarádi, něco se hrálo a jedlo a Kess loudila a poskakovala z klína na klín, jako obvykle.

Jenže pak už té vlezlosti bylo dost, tak jeden z nás zavelel „Kess, místo!“ Kess se nevěřícně podívala, jako jestli opravdu dobře slyšela, jako zda se jí to nějak týká. Manžel trval na svém a Kess se po-ma-li-li-č-č-ku odsunula pod stůl, kde minutu setrvala, a pak zas vhupsla někomu nic netušícímu na klín, jako by žádný povel nepadl.

Kess: Ta postel snad není volná?

„To už zapomněla,“ mínil kamarád. „To se musí řešit hned, pes si vlastně nic nepamatuje.“ Jó houby. Pamatuje, ale nechce.

Manžel zopakoval povel a Kess zopakovala úhybnou taktiku, jako by se vlastně jen šla projít. Náhodou a pod stůl. A pak zas ven a zas hups na někoho. No to ale páníčka dožralo a zařval na ni: „Kess, kde máš místo?“ Tak psík vyskočil na ten kuchyňský gauč a rozpleskl se na polštáři. Nechali jsme to být, přestože měla jít na svou deku. To byla chyba, co? Strategická, co? A pak se asi nemůžeme divit, co?

Nebo ty její nástupy do auta – to taky není zrovna vzor poslušnosti. To taky zkouší, jestli by to nešlo nějak jinak…

Nevím, jestli do kategorie drzosti mohu zařadit i její schopnost „nechodit po mokré trávě“, je-li v dohledu asfalt nebo jakákoliv jiná cesta. I za tu cenu, že nás oddělí živý plot a ona to bude muset oběhnout kolem. Cokoliv, jen né mokro pod packami. Střapatá hlavička to prostě vymyslí.

Co to slyší mé ucho?

A my jsme pořád fascinováni její oddaností a mazaností a tím, jak si nás umí ochočit. Když si sedneme ke kávě a ke kartám, pes se samozřejmě přihrne na vedlejší židli a nataženou packou se domáhá drbání a hlazení a naprosto přirozeně se rozvalí tak, abychom ji museli zachytit, aby snad z té židle nespadla.

Vážně si kladu otázku, co by se stalo, kdybychom jí nedávali tu záchranu. Spadla by na hlavu? Ublížila by si? Mohla by spadnout na záda a něco si zlomit?

No nevím.

Nejspíš to riskovat nebudu. A ona to ví.

Foto: Zdena Jůzlová