Ahoj! Já jsem Aurora. I když moje dočasné tety si dělají legraci, že jsem se měla jmenovat úplně jinak. Aurora je totiž prý jméno Šípkové Růženky, a já sice na klíně nebo v klubíčku s dalšími kočkami spinkám ráda, ale většinu dne trávím spíš tím, že si hraju nebo neohroženě pobíhám po bytě. Je mi úplně jedno, že nevidím, kam letím nebo skáču, a nedávno jsem tetu pobavila tím, jak moc zvládnu dělat, co chci. Ona totiž zrovna pracovala nebo tak něco, a já měla chuť si hrát – tak jsem si prostě vyšplhala tam, kde jsou hračky, hned dvě ukradla, donesla je na postel a důrazně si s nimi hrála sama, aby jí jako došlo, že by se mohla přidat a hrát si se mnou.

Aurorka si moc ráda hraje

Jsem prostě šťastná kočička a skvělá společnice, a moji povahu si prý spousta lidí představí jako kočičí ideál. Hravá, kamarádská, tulivá. A k tomu jsem vlastně ještě pořád kotě, protože mi je teprv zhruba rok. A i tak už pár měsíců v péči Handipet Rescue čekám na to, až si pro mě přijde ten můj osudový člověk a já už nebudu mít jen dočasný domov (jakkoliv skvělý), ale milující domov trvalý. A tak si myslím… že to, že nevidím, je asi to, co lidi odrazuje.

Aurorka miluje přítomnost kočiček i lidí

A právě proto vám sem píšu, kvůli sobě i ostatním zvířátkům, kterým něco chybí. Já vím, že to může znít děsivě! Ale když nám dáte šanci, dokážeme vám, že není čeho se bát. Jasně, když o oči nebo třeba nožku přijdeme až během života, nejdřív to může být pro všechny náročnější. Ale my zvířátka se umíme krásně přizpůsobit a zvyknout si. A třeba právě u slepoty je ta výhoda, že ostatní naše smysly jsou dost silné. A například já nevidím už od chvíle, kdy jsem byla maličká. To neznamená, že bych trpěla, neužívala si život, smutně seděla v koutě. To znamená, že když jsem v novém prostředí, tak jsem nejdřív nejistá, ale jakmile si zvyknu, bez pohledu na moje oči byste ani skoro nepoznali, že nejsem jako ostatní.

Aurorka miluje mazlení a spaní u svého člověka

Zkrátka, tyhle věci často znějí děsivěji, než jak je to ve skutečnosti, a většině z nás by stačila chvilička, abychom vám ukázali, jak moc nám nějaký handicap nebrání v přijímání i rozdávání štěstí a často ani v dovádění třeba na škrabadle. A stačí jen pár detailů, jako třeba když si se mnou tety hrají s hračkou, která pěkně šustí.

A tak vás za všechny zvířátka jako já chci poprosit, aby když uvidíte, jak organizace pomáhající zvířátkům sdílí zvířátko k adopci, abyste hned neklikali jinam jen proto, že nemá úplně všechno jako ostatní. Určitě se nebudeme zlobit, když se na péči o nás zkrátka přese všechno nebudete cítit. Ale je přece škoda, abychom nenašli společné štěstí jen kvůli tomu, že něco zní jako větší strašák, než je. ;)

A kdybyste se chtěli zkusit zeptat třeba i přímo na mě, protože máte pocit, že bych se do vaší smečky skvěle hodila, tak budu ráda, když se ozvete na číslo 725 859 393 nebo napíšete na marketa@petheroes.cz :)

Foto: archiv M. Milarová