Zvířetník Neviditelného psa
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996PSI: Dvakrát Lužické hory s Nightem
V milovaných Jizerkách už špatně hledáme neznámé cesty i stezníčky a tak občas přijdou na řadu i sousední hory Lužické...
Poslední květnovou neděli jsme auto zaparkovali na Stožeckém sedle a začali stoupat a stoupat... a stoupat. Chvilka odpočinku přišla u Pětikostelního kamene.
Pět kostelů vidět není (a prý ani nikdy být vidět nemohlo), ale přesto výhledy v ranním nízkém sluníčku byly překrásné. Jakmile jsem si sedla na lavičku, okamžitě jsem měla na klíně usazenou černou obludu. Přece nebude sedět na zemi.
Pěnkavčí vrch jsme poprvé navštívili v únoru. Uchvátila nás tehdy místní bučina a slíbili jsme si, že se vrátíme v době svěže zelených stromů a také že dostoupáme až na vrchol. Kdysi tam vedla cesta a na vrcholku byla i útulna pro znavené pocestné. Ty časy jsou dávno pryč, a jen dřevěná malá cedulka značí odbočku na vrchol.
Night vesele průzkumničil, my se dohadovali, jestli byla kouzelnější zimní, v mlze se skrývající bučina, či ta jásavě zelená sluncem zalitá. Či snad vyhraje podzimní?? V měděných barvách zářící?? Na vrcholku na nás čekalo překvapení. Starý mohutný buk, s korunou plně olistěnou, byl zcela jistě Ent, pastýř stromů... Chyběla mu většina kmene, přesto pevně stál.
U rozcestníku „Pod Ptačincem“ jsme zvolili na rozdíl od únorového výletu druhý směr a prošli celou havířskou naučnou stezku údolím Milířky. Vchody do starých štol byly zamřížované, jen netopýři měli vstup povolen. Poměrně značně jsme klesali a tak bylo jasné, že druhá část okruhu bude hodně do kopce. A byla.
Ale právě při stoupání zpátky k Ptačinci jsem našla prvního letošního hřiba. Abychom nešli zpátky stejnou cestou, zvolili jsme úzkou lesní silničku kolem lovecké chaty na Milíři. A kochali se výhledy na zříceninu Toljštejn i rozhlednu na Jedlové. Nikde nikdo. Jediné turisty jsme potkali kousek od parkoviště.
Uplynulo čtrnáct dní. A my se opět vydali směrem do hor Lužických. Tentokrát jsme vyrazili na okruh kolem Prysku (spíš Prysků – jsou dva). Nevede po turistických značkách, ale jedná se o okruh vyznačený obcí po místních zajímavostech (mapy.cz ho obsahují).
Parkovali jsme v Horním Prysku. Vyrazili jsme směrem na Ovčácký vrch. A brzy se ocitli na vyšlapané cestičce loukou. Vysoká tráva, žádné ohrady, nikde nikdo – ani lidi, ani zvěř (ta ve vysoké trávě byla snadno neviditelná). Night spokojen – ne, lítat do dálky nesměl, ale podle cesty si šťastně užíval běhu ve vysoké trávě.
Okruh vedl střídavě po cestách lesních i lučních. Další cíl byl Střední vrch.
Je zalesněný, ale vrcholek tvořený čedičovou skálou vyčnívá nad stromy. A místní značení doporučovalo vystoupat na vrchol a užít si výhledy do všech stran. Asi tam moc lidí nechodí. Odbočka k vrcholu nejprve vedla loukou, kde jsem měla trávu nad pás a psisko skákalo jak klokan, aby vidělo na cestu.
Čedičové skály, záplava kvetoucích náprstníků, úzké stezníčky prudce stoupající. Funěli jsme hodně, ale výhledy do kraje stály za to.
Jen počasí moc nespolupracovalo. Bylo najednou podivně šedo, dokonce spadlo pár kapek. To asi proto, aby dusno bylo ještě větší. A hlavně se klouzalo vše pod nohama, když jsme klesali dolů.
Návštěvu Pustého zámku (či Fredevaldu) jsme z plánu cesty „vygumovali“. Když jsme z vyhlídky na Břidličném vrchu viděli, kolik výškových metrů bychom museli vyklesat ke Kamenici, vystoupat na hrad, klesnout zpátky k řece a vystoupat na okruh... nene – necháme si hrad stojící na čedičovém ostrohu na jindy.
Cesta kolem Břidličného vrchu vedla krásným lesem. A kromě hřibů kovářů jsme našli i první bílé hřiby – a hned pět krásných zdravých kousků. Nakoukli jsme i do Riedlovy jeskyně – staré štoly se zamřížovaným vstupem. Tato jeskyně je již na dohled prvních domků Dolního Prysku.
Bohužel jsme minuli jednu z odboček hlavního okruhu. A tak Boží hrob z křížové cesty čeká na nějakou tu naši další cestu tímto směrem. Ve vsi se nám moc líbily malé kašny s tekoucí vodou. Night byl potěšen, že má v misce vodu „hejbací“ (i doma rád pije v umývadla a nevadí mu, když mu voda z kohoutku stříká na hlavu)
Druhou odbočku z nejkratší cesty mezi Prysky jsme už neminuli a tak směrem na Lipku opět žádná civilizace, jen krásné louky a remízky a lesíky. Vrcholek Lipky tvořila skupina starých stromů (lípa jen jedna, jinak buky) kolem zvětralé čedičové skalky. A snad všechno kamení bylo vyskládáno do vysokých mužíků. Night je zkoumal... a já pak musela jednu kamenou stavbu opravovat.
Z Lipky už nás cesta vedla zpátky do Hormího Prysku. Koně v ohradě se honili, kohout ze stavení vedle parkoviště kokrhal a kokrhal... ale jinak nikde nikdo. Za celý výlet (více než tři hodiny) jsme potkali jen dvojici německých turistů (a byť byl Night na vodítku, tak nás paní míjela velkým obloukem).
Měl to psík z hlediska volnosti pohybu různé. Ve vesnicích chodil na vodítku, mezi domky se štěkavci pak dokonce na krátko u nohy. A v terénu jsme střídali pohyb na volno (byl vzorný, o žádnou nepravost se nepokusil ani náznakem) a pohyb na dlouhé stopovačce. Chci, aby to pro něho byla zcela standardní věc – protože ne vždy a všude může řádit zcela volně.
Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku a podívejte se do bohaté fotogalerie.
Vše potřebné zjistíte zde...