V půlce února jsme zase jednou jeli na pár dní hlídat Meggie. Naši odlétali za teplem v 7:30, takže odjížděli z domova někdy kolem čtvrté (ráno!), takže mi synek volal, ať tentokrát přijedeme dřív než po obědě, že když to tak počítá... Tak jo, jen jsme se stavili v pekárně a pro zeleninu a šli Meginku vysvobodit.

Meggie na svém oblíbeném pelíšku

Bylo hezky, tak jsme spokojeně brouzdali po obrovské louce, co mají za plotem, poslouchali, jak ptáci už cvičně vyzpěvují cosi o hnízdech a vejcích, a pečlivě se rozhlíželi, jestli někde uvidíme jiné psy. Sem se totiž chodí venčit i ze vzdálenějších konců obce, louka je fakt veliká a přehledná (relativně, přes terénní vlny místy vidět není).

Meggie psy miluje všechny bez rozdílu, což je někdy trošku problém, protože se jí těžko vysvětluje, že patnáctiletý maličký senior, hluchý a slepý, už s ní fakt běhat nechce. Anebo že tihle dva vlčáci nejsou zrovna známí svoji přívětivostí. Ale ti ostatní, to jsou samí kámoši. Nadšeně běhá i s francouzským buldočkem, jehož panička si mi posteskla, že ho ostatní psi kvůli typickému chrochtání nemají rádi.

Louka

Neděle propršela. Venku jsme byly s Meggie samy, Franta usoudil, že doma raději poklidí. Meggie měla pláštěnku (modrou, je v ní pěkně vidět), já bundu a super-extra-unikátní boty synkovy slečny, které fakt ani po dvou hodinách v mokré trávě nepromokly. Za ty peníze by ostatně neměly.

Naštěstí to byl jediný fakt hnusný den, jinak většinou sprchlo jen krátce a spíš brzo ráno. Kromě louky jsem se tudíž odvážila i do lesa. Lesy tu rostou po obvodu louky na skalách, co lemují z jedné strany Vltavu a z druhé Sázavu. Takže kamení, případně písek. Bahna minimum.

Mají ale jednu vlastnost, z které se mi občas dělá šoufl. Louka je sto až sto padesát metrů nad vodní hladinou. Nahoře na ni navazuje ten kousek lesa, pak následuje skoro pravý úhel dolů (těch 100 – 150 kolmých metrů), sem tam strom, častěji skála. A tam občas zmizí to flekatý pometlo, co teoreticky hlídám.

Hluboko v mlze teče Sázava

Já vím, že tam žije od malinka a zná to jak svoje botky (ty, co nosí, když si v tom lese rozřízne tlapku o sklo – klasické skládky za plotem jsou i tady). Ale stejně se mi při tom pohledu dělá špatně od žaludku a přejde to, až když o kus dál zase spokojeně vyběhne…

Druhý problém byl spíš šok. Jdeme lesem, Meggie pobíhá, čuchá… koukám, že se nějak drží pořád na jednom místě… jdu ji zkontrolovat, co to zase dělá za nepravosti…

Na zemi leží černá ovčí hlava. Jako nová, pěkně čerstvá, oči moudře koukají. Jen ta ovce chybí. A Meg je z toho celá vedle (není krmená syrovým, takže neochutnává, i když nevím jistě, jestli kromě zaujatého očichávání si aspoň občas nelízla). No, odtáhla jsem ji a už jsme tam nešly. Sousedé chovají ovce…

Co máš?

Jo, abych nezapomněla: zlatíčko flekatý už na louce začalo hrabat (ta mokrá hlína po tom přímo volá, že), takže pes sice v blátě neběhá, ale od bláta je i tak.

Foto: Zana