ROZCESTNÍK: Dobytí Anglie, 

ROZCESTNÍK: Z Anglie do Walesu

Proti pěti stům kilometrů z Anglie do Walesu jsme před sebou měli jen polovinu, tak jsme si cestu mohli v klidu užít. Zamávali jsme horám Snowdonského národního parku a u legendami opředeného masivu Cadair Idris u jižní hranice parku jsme se stočili k moři, abychom je už neopustili.

Cestou na jih do velšského hrabství Pembrokeshire jsme kromě přírody obdivovali i dopravní značky v našich krajích nevídané. Relativně hojný byl jezdec na koni, občas se vyskytl i "divoký" kůň bez jezdce, přátelská ovečka, upajdaná kačena nebo přechod se specielními světly pro krávy. Líbily se nám ale i značky varující před pádem auta do vody v blízkosti říčních a mořských břehů či před nízko přelétajícími letadly a bezzubý tank valící se na značkách nedaleko vojenského prostoru. Naše nejoblíbenější ale byla "Elderly People". Na ní se ohnutý stařeček s hůlkou belhá spolu se svou stejně ohnutou stařenkou přímo pod kola projíždějících aut. Kdyby nás někdo namaloval poté, co po několikahodinové jízdě vylezeme z auta, mohl by nás rovnou nalepit na značku.

Ze Snowdonie jedeme podél moře na jih, potom se pobřeží natahuje víc na západ do moře a my je poctivě sledujeme, až se spolu s ním u městečka St.David`s otočíme téměř do protisměru. Míříme ke svému cíli, domku na farmě nedaleko přístavu Solva. V závěru tentokrát trochu kufrujeme a prohlédneme si několik usedlostí kam nepatříme, ale po poradě s předem vytištěnou mapou se nakonec strefujeme do správných vrat a jsme zavedeni do našeho království. Domek je největší, nejpohodlnější a vůbec nej... za všech tří, které jsme letos navštívili. Patří k němu ohrazená zahrádka se stolem a židlemi, kde jsme většinou jedli a přes posekanou louku koukali na moře. Dole kuchyně, koupelna a prostorná jídelna, ze které se po pár schodech dostanete ke dveřím na zahrádku a o dalších několik schodů výš na galerii s gaučem, křeslem, televizí a dveřmi do ložnice. Z oken kuchyně a ložnice vidíte přes zahrádku na moře, z ostatních oken si můžete prohlédnout kamenné budovy farmy porostlé růžemi, trubačem a další kvetoucí zelení. Cena týdenního pobytu je tady sice nejvyšší, ale ani zde se zaplacených 300 GBP při letošním kurzu koruny nedostane přes 10 000 Kč.

Rychle se vybalíme a umyjeme, abychom ještě dnes stihli zajít k moři. Má být od nás vzdáleno pouhých deset minut chůze. Seběhneme po silničce k travnaté pěšině, která nás neomylně vede k zálivu Port-Y-Rhaw, našemu nejbližšímu přístupu k vodě. Slunce před námi zapadá do moře, na břehu se pase stádo velšských poníků a my držíme Ramzu nakrátko, aby tu idylku nepokazil. Protáhneme se kolem koní a vylezeme nahoru na skalnatý útes, odkud se nám naskýtá nádherný pohled na moře a rozeklané skály pod námi. V zapadajícím slunci mění barvu z hnědošedé do červené a my stojíme vedle sebe, mlčíme a koukáme na ty fantastické tvary vymodelované mořem tak, jak to umí jenom příroda. Scházíme z útesu zpátky k zálivu a poníci, kteří se rozhodli změnit pastvinu, vybíhají jeden za druhým do příkrého svahu proti nám. Nahoře běží za sebou po horizontu a my se marně snažíme fotografovat jejich siluety proti nebi.

Na útesech je dobře patrná písčitá pěšina, která se od nás klikatí na východ i na západ. Je to součást Pembrokeshire Coast Path vedoucí 299 kilometrů z Cardiganu na severu do Tenby na jižním pobřeží Walesu. Její nejvyšší bod je sice jen 175 metrů nad mořem, ale protože cestou musíte překonat mnoho údolí a roklí, je celkové převýšení kolem 4 tisíc metrů. Teď v červnu na útesech růžově kvete náprstník, smolnička a trávnička, modré zvonky, žlutá mochna a spousta dalších skalniček a pichlavých křovisek, které neznáme. Je to jako procházka botanickou zahradou. Nádhera! V neděli nám ještě přálo počasí a my jsme vyrazili po pobřeží na východ k městečku Solva. Jeho jediná ulice vede po břehu stejnojmené řeky a končí na hrázi přístavu. Ramza se v ústí Solvy radostně vykoupal a čistě umytý byl vpuštěn na terasu hospody v přístavu.

Další dny už sice občas sprchlo, ale stále ještě bylo dobré počasí na výlet. V přístavu Port Clais jsme zblízka obdivovali zachovalé stavby historických vápenek, které jsou na pobřeží v mnoha větších zálivech. K našemu překvapení jsme se na informační tabulce dočetli, že se vypálené vápno používalo hlavně na polích jako hnojivo a jen menší část na stavbách do malty. Cestou k Port Clais jsme procházeli kolem farem, kde se kromě chovu dobytka zaměřili i na turisty. Většinou tu nabízejí travnatý plácek pro stany a jeden až několik desítek karavanů. Bydlení v těchto třípokojových vagónech je určitě docela pohodlné, ale pohled na části pobřeží znešvařené řadami plechových krabic je dost smutný.

Další den jsme prozkoumali skalnatý výběžek St.David`s Head, který na jihu ohraničuje Cardigan Bay a kde nás to málem sfouklo do moře. Ramza si tam raději k odpočinku zalezl do kytiček pod skálu, my s Jirkou, pečlivě upnuti v bundách, jsme se rozhlíželi okolo. Na severu a západě se do nedohledna vlní Irské moře, na jihu bílá pláž Whitesands Bay a ostrov Ramsey. Za námi na východě se zdvíhá skalnaté úbočí Carn Llidi a nedaleko od nás jsou patrné zbytky osídlení z doby železné. Když nás to dost vyfoukalo na St.David`s Head, vzbudili jsme Ramzu a vylezli na vrchol Carn Llidi. Byl odtud krásný pohled do ohrad na úbočí, kde se pásli koně, krávy i ovce. Asi pět kilometrů od nás na jih byl vidět St.David`s, nejmenší město s katedrálou (city) v Británii.

Je tu pohřben svatý David, prý jediný velšský svatý, který se ve Walesu i narodil. Jeho matka - svatá Nona ho porodila v chýši na pobřeží na jih od města. Nám zřejmě moc příznivě nakloněna nebyla. Při vycházce k její chýši vítr skučel ve skalách, rval z nás oděv a proudy vytrvalého lijavce nám foukal přímo do obličeje. Moře burácelo a třískalo vlnami do útesů pod námi. Naštěstí to nebyl písek východní Anglie, ale poctivý kámen, který tu moři odolává už po staletí. Mělo to sice senzační atmosféru, jak jsme si na stezce říkali se studentkou z Anglie, ale doma jsme byli rádi, že jsme zase v civilizaci, můžeme si pustit plynové topení, pořádně se zahřát a usušit.

V Pembrokeshiru jsme nezůstávali jen na pobřeží. Pilným domácím studiem před cestou jsem objevila Preseli Hills. Toto pásmo nižších kopců vysoké kolem pěti set metrů je na severu hrabství a doslova tam zakopáváte o megality. Menhiry, dolmeny, kamenné řady a kruhy tu jsou na každém kilometru. Kameny z tohoto pohoří mají prý magickou sílu a tvoří střední kruh Stonehenge. Stavby tady nemají sice jeho velikost, ale zato jsou bez plotů, vstupného a hlavně bez návalu turistů a rušných silnic okolo. Na Foel Eryr, první vyšší vrchol na západním okraji hřebenu, jsme mezi ovcemi na louce stoupali sami a z vrcholu, na kterém se tyčí hrobka z doby bronzové, nebyl kromě ovcí vidět jiný živý tvor. Ani nám tam nechyběl. Těšili jsme se pohledem na krajinu pod námi, kde se střídaly čtverce žlutých polí a zelených hájků ozdobené občas modrým okem vodní nádrže až k moři na jihozápadním obzoru.

Foel Drygarn je na východním konci pohoří s pozůstatky pevnosti z doby bronzové. Na vrcholu jsou tři kamenné hrobky a hrozný vítr. Letecký snímek, který jsem objevila na http://www.geograph.org.uk/, odhaluje kromě hrobek na vrcholu i pravidelné obranné valy na severním úbočí, kde se dnes pokojně pasou mírumilovné ovečky. Od pevnosti se po hřebenu kolem dalších několika hrobek dostanete ke skalnatému vrcholu Carn Menyn, na kterém je samozřejmě opět hrobka. Vede odtud dvoukilometrový pás kamenů, kterému se říká kamenná řeka, do slatin v údolí o 150 metrů níže. Tam na pastvinách najdete krásné dvojice menhirů i kamenné kruhy. Jména Gors Fawr, Rhos Fach, Dyffryn či Cwm Garw v nás vždycky vyvolají vzpomínku na tajemné kopce chvíli zářící ve slunci, aby se hned nato skryly ve stínu temného mraku ženoucího se nad našimi hlavami. V jedné z hrobek na hřebenu Preseli Hills, Bedd Arthur, je prý pohřben i král Artuš. Přála bych mu, aby jeho hrob byl právě tady. Měl by tu klid, dobrý rozhled a v ovcích a ponících i hodné sousedy.

Viděli jsme toho moc, fotografovali přes míru a nevymazali téměř nic. Každá fotografie je trochu jiná, na jedné jsou hezké kytky, na druhé větší vlny, na třetí to sluší Ramzovi a tak si nakonec většinu necháváme. Na tu část, která je z posledního týdne našeho putování po Británii se můžete podívat na této stránce. A klikněte si tam na fotky, ať jsou větší a vidíte je pořádně!

Obrázky k článku: obr.1 - Elderly people, obr.2 - Budovy farmy, obr.3 - Záliv Port-Y-Rhaw z útesu, obr.4 - Poníci v údolíčku na pobřeží, obr.5 - Přístav Solva, obr.6 - Preseli Hills, hora Foel Drygarn

Jestli někoho povídání nebo obrázky inspirují a vydá se za kanál taky, budu ráda. I když je výprava se psem trochu složitější, návštěva Velké Británie rozhodně stojí za to.