Mimo jiné i kvůli stálému počasí s minimem srážek. S pobytem jsme byli nadmíru spokojeni. Ubytování bylo výborné, pobřeží místy postupně pohlcované mořem zajímavé, historická městečka anglicky půvabná. Počasí bylo skutečně stálé, jen srážky se zcela vymkly kontrole a byly vysoce nadprůměrné.

Pršelo i v den našeho loučení a přesunu do Walesu. Pršelo, když jsme míjeli Cambridge, a pršelo, když jsme objížděli Birmingham. Vyjasňovat se začalo až u Shrewsbury, krásně zachovalého středověkého městečka, které je u nás známé především díky televiznímu seriálu a knížkám Ellis Petersové o bratru Cadfaelovi. To už byl Wales na dohled a první hory nás vítaly. Mezi nimi na nás na břehu jezera na chvíli vykoukla zrušená jaderná elektrárna Trawsfynydd, ale pak už žádný zázrak techniky nerušil pohled na hory, jezera a mořské pobřeží míhající se kolem nás.

Projeli jsme posledním městečkem s krásným welšským jménem Penrhyndeudraeth a po pár kilometrech dorazili do opuštěného údolí, kde na břehu říčky Croesor, což je velšsky "Vítejte", byl náš cíl. Tři kamenné domky bývalé přádelny a tkalcovny, kde se ještě před sto lety vyráběly vlněné látky. Náš byl ten nejmenší a v ostatních dvou nikdo nebyl, tak bylo údolí jenom naše. Na rozdíl od Anglie nás tady nikdo nevítal.

Majitel nám po zaplacení pobytu poslal mailem číslo kódu, abychom si z kovové škatulky na zdi domu mohli vyzvednout klíč od dveří. Klíč se nejprve tvářil, že patří někam úplně jinam, což nás naplňovalo velkou radostí, ale po chvíli rumplování, přitahování a nadzvedávání se dveře konečně otevřely a na nás dýchla historie šmrncnutá prachem a zatuchlinou.

Hrbaté kamenné zdi, kameny dlážděná podlaha a kamenný krbový komín. Velký dubový stůl před oknem a pohodlný ušák před krbem a televizí. V ložnici kromě postele ještě skříň a dva noční stolky, vše zděděné asi po prababičce, která evidentně údržbě nábytku nikdy moc nedala.

Z této místnosti zato vedou dveře přímo na malou terasu v lese u potoka, a tu momentálně obývají dvě veverky pasoucí se na oříšcích. Povečeřely, zmizely ve větvích stromů a za hodinu je vystřídal urostlý jezevec. Vyluxoval oříšky po veverkách a šmejdil v kapradí, jestli tam pro něj ještě něco nezbylo. Tady jsme byli opravdu v lůně přírody. I Ramza zíral na tu zvěř kolem sebe a museli jsme ho držet, aby si nešel hrát s tím divným psem s pruhy na čumáku, který se od nás nechal i vyfotografovat. Když jsem však přešlápla z nohy na nohu, abych získala lepší záběr, hodil zadkem a rychle oddupal pěšinou podle vody.

Ráno, když náš jezevec ještě spal, nás budily ovečky. Vysoké a ustrašené "béé, béé..." ztracené ovčí holky a hlubší a rozvážné "Béé..." její ustarané mámy, která ji hledala ve vysoké trávě a křoví u potoka. Bečení postupně sílilo a blížilo se, až se nakonec obě ovečky vynořily ze zákrutu lesní pěšiny. Ještě nás pozdravily společným zabečením a pak už se klidně pásly na travnatém plácku u vody pod námi.

V neděli jsme se probudili do neuvěřitelně slunečného dne a honem se vydali do hor, abychom využili hezkého počasí. Chtěli jsme vylézt na horu Cnicht, které se díky její siluetě přezdívá "velšský Matterhorn". Výškou je to sice jen malý matterhorní bratříček, protože dosahuje pouhých 689 metrů nad mořem, ale my jsme na něj lezli z úrovně moře, tak jsme ty metry vyšlápli poctivě.

Cesta vedla od našeho domu podél říčky Croesor a po chvíli začala šplhat lesem prudce vzhůru. My jsme jen doufali, že jdeme dobře. Již mnohokrát pomlouvané červenobílé turistické značení v Rakousku a Itálii je proti značkám v Anglii téměř dokonalé. Tady jsme šli podle velice řídce ukápnutých žlutých fleků. Mezi vřesem a kapradím s pyramidou Cnichtu před sebou to ještě šlo.

Horší to bylo v ohradách mezi ovečkami, kde člověk nikdy neví, kterým směrem dál. Jestli se ven dostane rezavými vraty nalevo, po žebříčku napravo nebo jen po kamenech vystupujících ze zídky, které při vašem zoufalém rozhlížení nevidíte, protože jsou od vás moc daleko. Farmáři vás po značených cestách musí nechat projít, pocestné však příliš radostně nevítají.

Vždyť po nich taky občas zůstanou otevřená vrata ohrady a každý pes se nechová tak způsobně jako Ramza. Ten ovečky nijak nehonil, disciplinovaně klusal na vodítku u nohy a jako my doufal, že v příští ohradě nebude místo oveček chovný býk. Šibalští farmáři občas na vrata pověsí ceduli "Bull in field" a vy se můžete jen dohadovat, jestli je to snaha zabránit turistům v průchodu nebo za vraty po poli statný býk opravdu dupe.

Vymotali jsme se z ohrad, zavřeli všechny branky a Ramza zase mohl dostat svobodu. Šli jsme po loukách mezi kapradím, občas jsme přelézali menší skalky a před námi se neustále tyčil vrchol Cnichtu. Ramza radostně běhal kolem nás, a že přestává legrace poznal, když si v kamenitém terénu odskočil na svah vedle cestičky a suťovisko, na kterém se náhle ocitl, ho nechtělo pustit ze svých spárů. Uháněl do kopce jak mohl, hrnul pod sebou malou lavinu plochých kamenů, ale pořád se hrabal na místě. Museli jsme pro něj sáhnout a vytáhnout ho zpátky na cestu.

Dostal zase vodítko, Jirka si ho připnul na prsní úvaz ruksaku a udělal z něj tažného psa. Takhle nám nemohl spadnout a alespoň nelítal jako obvykle nahoru a dolů a neplýtval energií. Ne, že bychom mu nechtěli dopřát pohyb, ale v Toskánsku před dvěma lety se při výstupu na Monte Pranu vyčerpal tolik, že pod vrcholovým křížem usnul a po návratu k autu jsme mu museli pomoci do pelíšku v kufru, protože nebyl schopen do auta vyskočit.

Kamení a skalek přibývalo i Ramza znatelně zpomalil, protože na vyšší skály prostě neměl. Musel být na ně potupně vystrkán a nahoře se zhnuseně otřepal a skákal po kamenech od nás pryč, jak vodítko dovolilo. Metr po metru jsme se blížili vrcholu a najednou jsme byli tam. Praštili jsme sebou i ruksaky na zem a rozhlíželi se kolem sebe.

Na západě a na jihu Cnicht obklopovaly baculaté, travou porostlé hory, v jejichž úbočích jsou stále patrné pozůstatky starých měděných dolů. Na východě jsme viděli skály nad naším domem, trochu blíž se krčilo v údolí na břehu stejnojmenné říčky pár domků vesničky Croesor a o pár kilometrů dál už byl mořský záliv u města Porthmadog a volné moře. Na sever od nás údolí řeky Glaslyn, nad kterým se tyčil skalnatý masiv Snowdonu (1085 metrů), nejvyšší hory Walesu.

Tam jsme před osmnácti lety vylezli s dětmi a doufali jsme, že si to zopakujeme. Za Snowdonem další skorotisícovky Glyder Fawr a Glyder Fach, prostě krása na krásu. Všechny tyhle hory, přestože jsou jejich vrcholy nižší než naše Sněžka, mají vyloženě vysokohorský charakter. Nevím, jestli za to můžou všudypřítomné ovce, které spásají vše, na co přijdou, ale při výstupech se brzy dostanete nad pás vegetace a až na vrchol vás čeká už jen kamení.

Dojedli jsme zásoby a po posledním pokochání se okolními horami jsme zamířili dolů. Místy to nebyla žádná legrace, protože na skály se většinou přece jen leze lépe nahoru. Vzhledem k Jirkovým nespolehlivým kolenům, jsme mu Ramzu odepnuli z ruksaku a pejska jsem si vzala na starost já s koleny o poznání lepšími. Oba jsme byli samozřejmě ozbrojeni skládacími hůlkami, protože bez nich bychom už dnes na moc kopců asi nevylezli.

Vedli jsme si všichni docela dobře, dokud jsme neslezli k jedné z vyšších skalek. Za normálních okolností by Ramza bez problémů seskočil, ale tady byla dopadová plocha malá a špičatila se ostrými kameny. Vlevo pod námi několik desítek metrů skalní stěny, vpravo šutry nahoru, kam oko dohlédlo a před námi, podle mne, nenáročné sešoupnutí po zadku a mírný doskok. Chlácholila jsem Ramzu, který opatrně vystrkoval čumák přes hranu skalky, že se nic neděje.

Stejně jak jsem ho vyšoupla nahoru, sjedeme to teď spolu zase dolů. Hůlky ležérně pověšené na zápěstích, uchopila jsem Ramzu do náruče, sedla si s ním a začali jsme se sunout dolů. Ramča se začal vrtět a potom, asi aby měl lepší rozhled, mi vylezl na hlavu. On viděl určitě bezvadně, se mnou to ale bylo horší. Obě ruce vzpažené, abych Ramzu udržela na jeho rozhledně, skoro slepá, protože přes oči mi visel ocas a jedna zadní tlapa, pokračovala jsem nezadržitelně v sešupu dolů.

Nevím, kam bych dojela, kdyby to za mne nevzala do ruky jedna hůlka. Rozhodla se, že mi konečně při sestupu pomůže a zašprajcla se mezi kameny. Se mnou to třísklo, jako když se na lyžích strefíte do stromu, omotala jsem se kolem hůlky, rameno mi to rvalo někam pryč, chvíli jsem byla hlavou dolů a koukla do té hrozné strže nalevo od nás. Hlavou mi proletěla spousta věcí včetně toho, že pád na hlavu je alespoň spolehlivý konec bez trápení.

Kamení mi odíralo bok a holá lýtka, ale Ramzu jsem nepustila. Ustlala jsem si pod skálou stulená do klubíčka a čoklíka rozvědčíka jsem tiskla k sobě. Jirka zapomněl, že mu to s kopce moc nejde a vydávaje nesouvislé výkřiky, hrnul se kamením k nám. Ramza, původce těch radovánek, byl pochopitelně bez závad. Tak už to v životě chodí.

Já jsem měla kupodivu hlavu vcelku, trochu podvrknutý kotník, nepohyblivé pravé rameno a různě velké krvácející plochy nepravidelně rozmístěné po těle. Polila jsem se zbytkem vody na pití, předala Ramzu zase Jirkovi a belhala se dál. Největší úskalí jsme měli naštěstí za sebou a za chvíli jsme byli na loukách, kde jsem se docela rozešla.

Po tomhle karambolu jsme Snowdon škrtli ze svého programu, ale oba jsme v sobě skrývali pocit, že pokud si výstup na něj nezopakujeme, budeme se za sebe stydět. Definitivně pro jsme se rozhodli až dva dny před koncem pobytu. Slunce bylo důkladně pod mrakem, ale to je na túru lepší než vedro na Cnichtu, utěšovali jsme se.

Na parkovišti v sedle mezi Snowdonem a oběma Glydery jsem otevřela dveře auta, vítr mi je okamžitě vyrval z ruky, vyfoukl z nich popelník a hnal ho pryč. Silou jsem přitáhla dveře zpět a v teple auta jsme na sebe navlékli vše, co jsme měli v ruksaku. S hlavami skloněnými proti větru jsme si pak probojovávali cestu vpřed a pořádně jsme se nadechli až za skalou, která nás proti větru trochu chránila.

Před sebou jsme měli asi 750 výškových metrů stoupání a jak se ukázalo, taky vítr, déšť a mlhu. Jirka měl Ramzu zase na prsním úvazu a to bylo moc dobře, protože našemu pejskovi se moc líbíly chlupaté horské kozy kolem cesty. Ve vyšších polohách však už tohle lákadlo nebylo a Ramza poctivě plnil svoji funkci tažného psa. I při tak nevlídném počasí občas vylezlo sluníčko a my jsme se těšili pohledem na horská jezera pod námi a skalnaté obry kolem.

Když byl vrchol na dosah, padla hustá mlha a my jsme byli rádi, že poslední kroky vedou po zřetelné cestě. Ta byla lemována cedulemi "No shops, no shelter, no toilets", což musí potěšit každého promoklého turistu. Hodný National Trust zboural historickou chatu na vrcholu a staví tam moderní zrůdnost. No co. Na obchodě netrváme, vodu jsme vypotili, tak nepotřebujeme ani tu toaletu. Kousek střechy proti dešti by se sice hodil, ale my to vydržíme.

V cíli jsme se spolu s ostatními dobyvateli přikrčili k pár metrů vysoké vrcholové skále, snědli svačinu, vyfotografovali sebe i Ramzu na nejvyšším bodě Snowdonu a vydali se dolů. Měli jsme hezký pocit, že se se Snowdonií loučíme alespoň trochu důstojně. Rozloučili jsme se i s jezevcem, veverkami a ovečkami a v sobotu se přesunuli zase o pár set kilometrů dál. Před sebou jsme měli poslední týden v Británii.

obr.1. - Jaderná elektrárna Trawsfynydd
obr.2 - Penfelin cottage
obr.3 - Ovčí holky na pastvě
obr.4 - Bull in field
obr.5 - Cnicht, pohled na Snowdon
obr.6 - Snowdon, Jirka+Ramza nad jezerem

Další fotografie zde