Den před odjezdem, kdy jsme balili a nakládali auto, se utábořil mezi zadními koly a odmítal tuto strategickou pozici opustit. (PSI: Ramza - záchranář a cestovatel) V noci s námi sice odešel spát do domu, ale za kuropění se zase vsoukal pod auto a hlídal. V pět hodin ráno, kdy jsme chtěli vyrazit, jsem ho vyrvala ven a odklusala s ním do lesa na poslední domácí vyvenčení. Tentokrát jsme výjimečně klusali oba a na závěr, když jsme vyběhli z lesa, Ramza nasadil závratné tempo. Jirka totiž mezitím vyjížděl z brány a tím potvrdil Ramzovy obavy. Jakmile si auto chvíli nehlídá, pokusí se mu pán ujet. Oba jsme nastupovali téměř za jízdy. Ramza jedním skokem přistál na hromadě kufrů a tašek přikrytých vzadu jeho spacákem, já jsem dopadla na sedadlo spolujezdce a vyrazili jsme směr Calais. Tam jsme přespali ve psyberoucím hotýlku strategicky umístěném pět minut jízdy od Eurotunelu a v sobotu ráno se vydali na zteč. Nebudu vás napínat. Byli jsme úspěšní!

Nevím, jestli to bylo tím, že jsme tunelem jeli už ráno po sedmé hodině, ale francouzská úřednice v Pets Control Point vypadala trochu utlumeně. Zkontrolovala Ramzovi čip, koukla do pasu, přečetla si potvrzení o protilátkách na vzteklinu a strčila nám do ruky cedulku s hnědou tlapkou a písmenem označujícím náš spoj. Ceduli jsme zřetelně vystavili za předním sklem a od té doby už Ramza nikoho nezajímal, dokonce ani obávaného anglického imigračního úředníka. Ten nás jen odmávnul, Ramza se stal prověřeným psem a tím to bohudíky skončilo. Moje těžce získaná potvrzení o registraci léčiv a akreditaci toho i onoho nebyla potřeba. Ale štěstí přeje připraveným, tak svoje úsilí před odjezdem rozhodně nepovažuji za marné.

Cesta Eurotunelem proběhla bez problémů a pár minut po osmé jsme už byli na anglické půdě. Nemuseli jsme nijak spěchat. V Burgh St.Peter, vesnici na hranici hrabství Suffolk a Norfolk, kde byl náš první pronajatý domeček, nás čekali až mezi třetí a čtvrtou hodinou. Objeli jsme Londýn, jeli na sever po východním pobřeží Anglie a zajížděli na zajímavá místa, jejichž výběr jsme měli vytištěný na několika listech papíru. Výborný pomocník při rozhodování, co si nenechat ujít, jsou stránky http://www.geograph.org.uk. Velká Británie a Irsko jsou tam rozděleny na čtverečky, jejichž strana měří jeden kilometr. Pro každý čtverec najdete řadu fotografií, někdy i stručných informací včetně mapky s přesným umístěním fotografovaného objektu či místa, odkud byl fotografován. Když si na internetu ověříte, že fotografovaný objekt stojí opravdu za to, je vaše příprava dokonalá. "Skoro už nemusíme nikam jezdit..." poznamenal smutně Jirka, když jsem ho asi podesáté během jednoho večera volala, aby se podíval na další zajímavou a krásnou fotografii na Geographu.

První plánovaná zastávka byla v městečku Orford, které vyrostlo kolem hradu postaveného ve 12. století k ochraně pobřeží. Tam jsme si poprvé po příjezdu do Anglie vychutnali poklidnou krásu anglických cihlových domků zarostlých zelení, travnatého hřbitůvku se starými náhrobky a kostela s věží jakoby useknutou a bez střechy. Prostě "stará, zlatá Anglie". I Ramzovi se první venčení v Anglii líbilo. Pořádně se vyráchal ve vodě, proběhl se a byl připraven k další kulturně poznávací činnosti.

Malá rybářská vesnička Sizewell by asi za normálních okolností unikla naší pozornosti, kdyby tam nečněly k nebesům bloky dvou jaderných elektráren Sizewell A a B. Proč byly vybudovány právě na východním pobřeží, na které moře tak neúprosně útočí, nám nebylo jasné. Byli jsme na tuto energetickou raritu zvědaví. Krom toho se tam v okolí kdysi procházel detektiv šéfinspektor Adam Dalgliesh při řešení složitého případu, který pro něj napsala P. D. Jamesová. Nejeďte se tam podívat!

Musím přiznat, že jsem byla příjemně překvapena. Elektrárna dělá, co může, aby místní lidi přesvědčila, že je tu pro jejich dobro. Dobročinnost začíná už levným parkovištěm, kde místo obvyklých 2-4 liber zaplatíte 20 penny. Na pláž se dostanete po dřevěných chodníčcích a velké cedule vás upozorňují, abyste zbytečně nešlapali vedle hlavních cest a neničili tak obnovovaný původní porost na oblázcích dun. Krásně tu kvetla mořská kapusta, žlutý mák a žlutá lupina, která sem prý byla zavlečena z Ameriky. Mezi svahem korunovaným elektrárnami a pásem mořských skalniček na oblázcích vedla příjemná vozová cesta dlouhá několik kilometrů, kde se Ramza mohl učmuchat. Taky jsme tam potkali plno venčících se pejsků, jejichž majitelé si to disciplinovaně rázovali po cestě, a bloky elektráren na kopečku nad nimi jim evidentně nevadily. Pokud potřebujeme ke svému životu stále víc strojů a přístrojů, musíme se holt smířit s tím, že se elektřina nutná k jejich pohonu musí někde vyrobit.

Dunwich byla toho dne naše poslední zastávka. Kdysi jeden z největších přístavů na východním pobřeží, který měl koncem třináctého století kolem osmnácti kostelů a kaplí a 3000 obyvatel. Moře se ale postupně zakusovalo do vysokého písčitého břehu a mezi léty 1904 a 1919 zmizel i poslední kostel - kostel Všech Svatých. Staré fotografie z těchto let demonstrují postupný rozpad kostela (obr. 12 a 13 na http://www.hostomsky.net/vera/Dobyti Anglie/). Dnešní vesnička má "nový" kostel z konce 19. století, pár domů a stále statut města. Moc dobrou perspektivu ale nemá. Rychlost eroze je tady prý kolem jednoho metru za rok, protože pláž je příliš úzká na to, aby se na ní vlny rozbouřeného moře stačily trochu rozbít a ztratily na síle. Nebezpečí však tady nehrozí jen budovám, ale i lidem. Převážně dětem, které si hrají v písčitém svahu a neuvědomují si, že nestabilní, třeba i dvacet metrů vysoký strmý břeh je může zavalit. Pobřeží je sice lemováno varovnými cedulemi, ale při jedné procházce jsme viděli skupinku dospělých, kteří si vesele pinkali s míčem, a jejich děti zatím pilně podhrabávaly vodou podemletý břeh. Lidé jsou, zdá se, nepoučitelní.

Pomalu se blížila třetí hodina a my jsme zamířili ke svému dočasnému domovu na farmu pana Cordnera. Díky internetu jsme měli až trapně přesnou mapu okolí, takže jsme bez problémů dorazili na zápraží. Byli jsme uvítáni a zavedeni do svého domečku - přístavku k hlavní budově. Původně to byla stará kuchyně s velkým krbem, která byla upravena na kuchyni a koupelnu v přízemí a ložnici s obývacím pokojem v patře na bývalé půdě. Vše bylo skoro nové, čisté a útulné. V krbu se netopilo, jako v mnoha anglických domácnostech v něm stála elektrická kamínka. Zbylo tam alespoň ještě spousta místa na Ramzův pelíšek a jeho misky. Byl tak v centru dění a přitom jsme o něj nezakopávali. Asi po půl hodině vybalování nás pan Cordner přišel pozvat na zahradu, kde s přáteli grilovali. Popadli jsme Ramzu, láhev červeného a šli se přátelit.

Vše bylo v pořádku do doby, než nás z druhého konce zahrady přiletěly očuchat dvě černé labradorky - matka Poly a její pětiměsíční dcera jménem Yip. Ta byla veliká jako Ramza a radostně se s ním začala kočkovat, což se matce Poly vůbec nelíbilo. Odháněla Ramzu velice tvrdě, ten před ní nejprve jen couval, pak nepokrytě zdrhal a já, s vodítkem v ruce, jsem se otáčela kolem své osy a tvořila střed toho blázince. Ramza zoufale běhal v kruhu o poloměru daném délkou vodítka. Za ním se hnala zuby cenící Poly a na chvostě radostně poskakovala Yip, které se to náramně líbilo. Žádný obojek není dost pevně nasazen, když je pes zoufalý a Ramza myslel, že mu jde o život.

Najednou jsem se přestala točit, na vodítku se pohupoval obojek a volný Ramza, který teď vypadal jako žhavá čára s knoflíkem nosu na začátku a špičkou vlajícího ocasu na konci, mizel směrem k nejbližšímu křoví. Sadistka Poly ho ale nenechala ani vydechnout a hnala ho zase zpět do společnosti. Tam jsme se několikrát marně snažili jednotlivé pejsky odchytit a umravnit. Honička pokračovala tak dlouho, dokud se vyděšenému Ramzovi nepodařilo skočit mi do náručí. Klepal se jak sulc a klepat se nepřestal, ani když byla Poly zavřena v domě. Však ona taky pokaždé velice brzo pronikla znovu na zahradu. Ramza tak po krátkém spočinutí na trávě skákal do klína mně nebo Jirkovi, aby se před tou černou dominantní psinou zachránil. Do konce našeho pobytu se nespřátelili, i když to občas vypadalo nadějně. Jakmile ale začala mít malá Yip zájem o hrátky, Poly to zarazila. Ramza se jednou před ní dokonce snažil vylézt i na žebřík, jindy společnými silami rozbili velký kořenáč s květinou, která zdobila vchod do našeho domečku. Podobné radovánky ale nebyly moc časté, protože jsme jezdili po okolí a domů jsme se vraceli až večer.

Pan Cordner v prezentaci domu na internetu nabízel i dvě kola a my jsme se těšili, že nejbližší okolí prozkoumáme kolmo. Taky jsme proto doma Ramzu trénovali v jízdě na kole v jeho přenosce přivázané na nosiči, což se mu moc nelíbilo. Tady jsme byli radostně překvapeni. Když jsme otevřeli jeho boudičku, fofrem do ní vlítnul, bez problémů se v ní nechal zavřít, usalašil se a koukal mřížkou spokojeně ven. Možná to bylo způsobeno tím, že venku právě štěkala Poly a Ramza si zřejmě řekl, že na ni tentokrát vyzraje. Ať to bylo, čím chtělo, fungovalo to a to bylo hlavní. Po úzkých silničkách Anglie, kde většinou nevidíte do zatáčky přes křoví nebo kamenné zídky, jsme ho na volno pustit nemohli. Počasí nám ale moc nepřálo, takže jsme na kolech byli jen jeden a půl dne. I tehdy jsme se vrátili promočení a byli jsme rádi, že nám pan Cordner ukázal, kde se pouští ústřední topení. Teplo, večeře a po ní sklenka vína před televizí nám však dala zapomenout na to, proč je Anglie tak krásně zelená a kytky tam rostou jak o závod.

V příštích dnech jsme navštívili ještě Covehithe, kde moře z celé vesnice ponechalo jen tři domy, kostel ze 17. století postavený uvnitř ruiny kostela o několik století staršího a asfaltovou silnici, jejíž konec postupně podemílá a odnáší. Cestou jsme obdivovali všudypřítomné kvetoucí rododendrony, které si v místech, kde lemovaly silnici, podávaly ruce nad naším autem. Dosahují tu obrovských rozměrů a najdete je opravdu skoro všude. V parku panského sídla, podél silnice i ve výběhu pro prasata.

Na jih od Covehithe leží staré přímořské městečko Southwold. Tam nás uvítal stále funkční maják, krásně barevné plážové kabiny, přístavní molo vybíhající 190 metrů do moře a samozřejmě vytrvalý déšť. Naštěstí je promenáda na molu plná krámků a kaváren, bylo kam se schovat. Pršet přestalo až cestou od moře a my jsme si mohli přes nízký plůtek v klidu prohlédnout budovy internátní školy Saint Felix School. Ve výchově dětí jsou Angličané nedostižní. V této škole můžete dítě odložit už po jeho prvních narozeninách do "Baby Dragons"- Malých dráčků, odkud ve dvou letech postoupí do "Little Dragons" - Dráčků, posléze do Velkých draků a tak dále a tak dál, až je dítě vyspělé, vychované, odmaturované a můžete si ho v osmnácti letech opět vyzvednout, abyste ho svěřili univerzitě.

No, nemají to krásně zařízené? Žádné starosti s pubertou a umístěním na střední školu. Komplexní péče zajištěna. Nutno podotknout, že podobné instituce využívá pouze část národa, takže se rodiče s dětmi dají běžně potkat i ve volné přírodě. Ti ovšem skřípou zuby, protože na internátní školu nemají a předstírají, že o pevný režim ve škole nestojí. Někteří si pak na pozemky dávají cedule upozorňující na fakt, že jejich děti vyrůstají bez omezení. S termínem "free range" jsem se předtím setkávala jen u vajec slepic z volného chovu. Tady jsem poprvé viděla i free range děti a koně. Jiný kraj, jiný mrav. Ale pozor, z posledních čtyř řádků mám důkazy jen na tu ceduli!

Přístavní město Lowestoft si nás moc nezískalo. Přebujelá průmyslová zóna zcela zastínila očekávanou romantiku mořského přístavu. Zaujaly nás tam ale dva páry domorodců, jejichž chování demonstrovalo vztah části Angličanů k přírodě. Ti naši seděli v zaparkovaných a utěsněných autech, zírali přes promenádu na moře, četli si nebo spali. S tímto jevem jsme se setkali již při dřívějších návštěvách Anglie, a ač jsme ho plně nechápali, byli jsme za něj vděčni. Alespoň nebylo v přírodě narváno a měli jsme tam většinou klid.

Kromě kulturních a přírodních zajímavostí jsme v Anglii navštívili i několik "Car Boot Sales" - bleších trhů, kde se, jak praví název, prodává zboží z kufru auta. Většina prodejců má už ale stolečky a staré koberce nebo plachty na zemi, na které z auta rozkládá zboží v ceně několika desítek penny až pár liber. Dostanete tu krásné kousky porcelánu, cokoliv do domácnosti, spousty knih nebo třeba zlomený šroubovák. Některým prodávajícím jde evidentně víc o kontakt s lidmi než o peníze. Jirka tradičně nakoupil několik desítek knih, já zase hrnečky, konvičky a talířky pro naše blízké. Tím jsem si ovšem přidělala starosti, protože jsem získané křehké poklady musela důkladně zabalit. V sobotu jsme se stěhovali dál, čekal nás dlouhý přejezd Anglie z východu na západ a domeček v severním Walesu nedaleko Snowdonu. Do těchto končin jsme mířili už potřetí a těšili se, že placatou východní Anglii vyměníme za nádherné hory Walesu. O tom, jak nás v liduprázdném údolí čekal kromě kamenného domku i jezevec, veverky a ovečky, zase přiště.