31 fotografií

Letos, hned z kraje ledna, jsme s dcerou dostaly od mé maminky trochu v předstihu opravdu úžasný dárek k narozeninám, a to pobyt na ostrově Lanzarotte, který je nejstarším (a z mého pohledu jedním z nejzajímavějších) z Kanárských ostrovů.

Las Islas Canarias mají všechny sopečný původ a nachází se na nich jak rozsáhlá lávová pole, tak palmové oázy, ale i písečné duny, zelené lesy pak převážně ve vyšších polohách (zejména na poměrně velké Tenerife, a mnohem menším ostrově La Gomera). Pro každý z ostrovů je typické něco jiného, co ho odlišuje od ostatních. Ostrov Lanzarotte proslul zejména svým národním parkem Timanfaya, který je tvořen neskutečně zajímavou „měsíční krajinou“ sopečných lávových polí různých barevných odstínů a tvarů.

Timinfaya. Lanzarotte, leden 2024

Stačí na lávu hodit něco suchého, a už to hoří.

Symbol NP Timanfaya El diablo od Cézara Manriqueho.

V okolí tohoto národního parku se však na lávových polích rozkládají i vinice a zdejší „lávové víno“ je vskutku excelentní.

Odletěly jsme tedy 31. 1. 2024 ve třech na týdenní „dámskou jízdu tří generací“ – moje mamka, já a má dcera. Pro mamku i Rozárku to byl návrat do známých míst, neb tam již společně byly ani ne před rokem :-). Pro mne však byla Lanzarotte něčím novým a neskutečně jsem se těšila, až všechna ta místa, která jsem již znala z fotografií od našich, osobně navštívím.

Již doma před odletem jsme si zhruba naplánovaly, co vše budeme chtít podniknout, kam se podívat, a když teď píši tyto řádky a s láskou vzpomínám na ten týden poznávání přírodních krás ostrova, naprosté pohody a duševní relaxace, musím s potěšením konstatovat, že jsme zvládly absolvovat vše, co jsme si předsevzaly.

Nemohu se tu dost dobře rozepisovat o všem, neb to by bylo na „román“, ale protože jsme na Zvířetníku, vybrala jsem pro článek naši návštěvu zábavně-přírodního parku Rancho Texas u města Puerto del Carmen, kde jsme měly ubytování a několik – z mého pohledu zajímavých – zvířecích setkání.

Vůbec první zvíře, které jsme potkali hned po příjezdu do hotelu, byla krásná černá kočka, hovící si na kanapi v hotelové recepci. Hotel Relaxia Olivina, který má ve svém názvu polodrahokam sopečného původu (ano, samozřejmě jde o olivín, který zde lze při troše hledání najít i na lávových plážích)...

Olivín v lávovém kameni.

... má evidentně ke kočkám kladný vztah. Za dobu svého pobytu jsme zde potkávali pravidelně pět „gatitas“ (kočiček), které měly před hotelem svůj zásobník s krmivem, ale i tak chodily loudit po areálu a každá měla své oblíbené místo :-). Žádná z nich ale nikoho neobtěžovala; všechny jen trpělivě vyčkávaly, zda z někoho něco vypadne. Ale ani pouhé pohlazení obvykle neodmítly.

Hotelová mňaudáma.

Další milé zvířecí setkání jsme zažily při procházce po pláži, kde jsme se brouzdaly v přílivu a potkaly malé hejno jespáků písečných, kteří se vždy, když se voda o kousek stáhla, jali vyzobávat drobné vyplavené živočichy z písku (byla tu spousta maličkatých krabíků a další mořské drobotiny, kterou neumím pojmenovat).

Centimetrový krabík.

Jespáci píseční.

Ač jsou jespáci samozřejmě ptáky létavými, žádný se před navracející se vodou nesnažil uletět, ale celé hejno před ní neskutečnou rychlostí synchronně utíkalo. Nožky jim kmitaly tak rychle, že je skoro ani nebylo vidět. Vydržely jsme se na to ptačí divadlo dívat docela dlouho a osobně bych vydržela ještě déle, kdyby už se nezačalo kvapem stmívat.

Rancho Texas je sice oblíbenou turistickou atrakcí, vhodnou zejména pro rodiny s dětmi, ale své si tam najdou všichni milovníci zvířeny i květeny. Ubikace atraktivních zvířecích druhů jsou zde hezky poschovávané mezi záplavou překrásných obřích opuncií a dalších kaktusovitých rostlin v různém stádiu rozkvětu. Je zde i obrovský prastarý fíkus, palmy, dračince, a spousta květin a překrásně kvetoucích keřů (jen např. buganvilea, liliovník tulipánokvětý, veliké ibišky).

Buganvilea.

Solandra. Lanzarotte, leden 2024

Ibišek.

Název parku je trochu zavádějící s ohledem na to, s čím vším se tam lze setkat, nicméně v jedné části jsou koňské stáje ve stylu texaského ranče; je tam i odstavený starý Ford Mustang a prostor, kde se za poplatek může člověk nechat povozit na koni.

Koňský dalmatin.

Největšími atrakcemi parku jsou ale představení se zvířaty, a to konkrétně s různými druhy větších papoušků, delfíní a lachtaní show a letové ukázky dravých ptáků. Ač jsem se trochu obávala, že tyhle atrakce budou zaměřené jen na pobavení publika a nikoli i pro poučení, musím říci, že jsem byla velmi mile překvapena, že se i u těchto atrakcí začíná přístup provozovatelů parků měnit k lepšímu, pokud jde o chování ke zvířatům, naplňováním jejich potřeb atd.

Nejprve jsme navštívili delfíní show, k níž se jde temným tunelem, kde jsou na stěny promítány informace ze života prehistorických i současných kytovců, člověk si může i doslova projít promítanými obrazy, což na fotkách vypadá velmi zajímavě. Samotná delfíní show byla úplně jiná, než ta, kterou jsem zažila jako dítě kdysi v Itálii.

Delfín skákavý.

Tohle představení bylo převážně o povídání o životě delfínů, o tom, jak je důležité chránit jejich životní prostředí, jak poskytnout první pomoc a koho přivolat, když někdo najde vyplaveného delfína na pláži, atd. Zatímco jsme si všechny tři procvičovaly znalost jazyků (neb informace běžely postupně španělsky, anglicky, německy a francouzsky), sledovaly jsme delfíní cvičení. Bylo na první pohled vidět, že je trenéři nenutí dělat nic, co by nebylo pro ně přirozené i ve volné přírodě, a že jsou cvičeni metodami pozitivního posilování. Samozřejmě, že na volném moři si delfíni spolu nehází balonem, nicméně hrají si, a to nejen mezi sebou, ale i s předměty, které najdou. A věřím tomu, že pokud by třeba z nějaké lodi vypadl míč, zrovna delfíni by byli ti, kteří by ho ke hře využili a nesnažili se ho sežrat (jako např. některé druhy žraloků, v jejichž útrobách se už našlo leccos, co není k jídlu).

Po delfínech jsme se vydali k lachtanům, kde se konalo opět představení.

Hopla.

Zamávání na rozloučenou.

To začalo tím, že trenérka vybídla velkého lachtaního samce, aby se šel fotit s návštěvníky, kteří o to projevili zájem. Samozřejmě, že za poplatek. Potěšilo mne, že instruktorka nenechala lachtana po celou dobu, co na něj čekala fronta zájemců o foto, sedět na místě, ale několikrát ho poslala jít se smočit do vody a milý lachtan to tak celé zjevně absolvoval jako něco, co mu nedělá potíže. Když se zájemci vyfotili, začala vlastní show, během níž jsme si opět vyslechly informace ze života lachtanů, i přímo těch místních, kteří se nám předvedli. Cvičily tedy vlastně jen samičky, ale byla radost je sledovat, jak to, co se po nich chtělo, také plnily s chutí. Jejich cvičitelka zjevně uměla využít hravosti a povahy konkrétního zvířete pro určité cviky. Je to možná trochu divné srovnání, ale ty lachtanky mi hrozně připomínaly fenku jedné známé, která se věnuje dogdancingu :-)).

Další show, kterou jsme navštívily, byly letové ukázky dravých ptáků a způsobů, jakými loví. Opět k tomu bylo obsáhlé a zajímavé povídání ve čtyřech jazycích a na ptácích bylo vidět, že se sokolníky nemají problém spolupracovat, že mezi nimi existuje pouto vzájemné důvěry. Bylo pro mne velkým zážitkem sledovat, jak nám nad hlavami létají různé druhy dravců od těch menších, jako je např. sokol stěhovavý, poštolka, po trochu větší typu káně harrisova, karančo jižní, jestřáb, až po ty skutečně velké jako orel bělohlavý, sup hnědý a obr - kondor andský. Dostalo se mi té cti, že veliká samice kondora letěla v jednu chvíli tak nízko nad našimi hlavami, že mě „pohladila“ křídlem po tváři. No spíš to byla facka, než pohlazení, ale já byla nadšená. To se každý den nestává, aby jeden dostal facku od více než sedmikilového dravce :-).

Orel bělohlavý.

Letící sup.

Poslední show, kterou jsme shlédly, byli papoušci. Bylo pro mne velmi příjemným zjištěním, že na programu nebyly žádné jízdy papoušků na kole, autem na vysílačku, skákání přes překážky a podobné pro ně nepřirozené hovadiny, které už jsem kdysi viděla jinde. Program byl složen především z povídání o jednotlivých druzích, které nám byly představeny v letu i v klidu, a z praktických ukázek některých jejich dovedností - např. toho, jak si papoušek dokáže rozlousknout ořech, aby získal jádro, jak umí používat své prsty na nohou skoro jako ruku, nebo že umí rozlišovat různé tvary a barvy. Viděli jsme tak několik velkých druhů papoušků Ara, dále dva druhy kakadu nebo amazoňany.

Ara zelenokřídlý.

Ara arakanga.

Kakadu.

A nesmím zapomenout ani na papoušky mniší, kteří na Lanzarotte (respektive už skoro po celém Španělsku) žijí volně a kteří sice nebyli součástí papouščí show, ale zato jsme je denně potkávali během celé dovolené skoro všude, když nám létali a pokřikovali nad hlavami. Až poslední den se nám ale podařilo trochu lépe je vyfotit. Původem je tento druh z Jižní Ameriky a ve Španělsku je v podstatě považován za invazivní. Zatím jim ale, zdá se, ještě úplně tzv. nepřerostl přes hlavu.

Papoušek mniší.

Ale abych se vrátila do parku Rancho Texas. Po návštěvě všech dostupných show jsme si šly s mamkou a Rozárkou v klidu projít celý park ještě jednou. Ač se celosvětově již upouští od chovu bílých tygrů (což je jen barevná mutace tygra indického), zde ještě mají jeden pár. Zrovna jsme byly svědkem střídání samice se samcem ve výběhu. Párek, jak bylo zřejmé, nemůže pobývat spolu. Ostatně i v přírodě žijí tygři vesměs samotářsky. Samec se samicí se sbližují na krátký čas jen v období páření. A pokud je v přírodě k vidění více tygrů pohromadě, jde většinou o samici s mláďaty nebo ještě tak odrostlé sourozence, které už matka odehnala, ale oni ještě sbírají lovecké zkušenosti a po nějaký čas ještě považují za užitečné zůstat pohromadě.

Pěkný pohled byl také na varany komodské nebo krokodýly nilské, v jejichž výběhu si na skále s vodopádem trůnili i dva krásní leguáni zelení. Zde poprvé jsem také viděla relativně čerstvé mládě krajty. A když koukáte na takového vcelku malého hádka, nenapadlo by vás, že z něho jednou vyroste obr, který do sebe dokáže i menší antilopu.

Krokodýl nilský.

Leguán zelený.

Mládě krajty.

V parku je dále restaurace a vodní hřiště pro děti (bazén s tobogánem a skluzavkami). V době naší návštěvy bylo cca 23 stupňů, což je z mého pohledu na koupání málo, ale bazén byl přesto plný malých i větších dětí. My jsme si jen sedly na něco k jídlu v restauraci a bavily se pohledem na volavky rusohlavé, které jsou na Lanzarotte běžným druhem. Jsou to potravní oportunisté a přiživují se na všem, co kde najdou nebo ukradnou. Ty v parku byly opravdu přidrzlé a přišly klidně až k člověku a zcela nepokrytě loudily cokoli, co byl dotyčný ochoten poskytnout. Dcera se s nimi podělila o hranolek i kuřecí maso a my s mamkou jsme jen cvakaly foťákem :-)). Prostě turistická atrakce, o kterou se vedení parku ani nemusí starat, neb si žije svým životem. Jedna z volavek se dokonce rovnou usídlila na okénku, kam návštěvníci vraceli tácy se zbytky, a než si to zaměstnanec zevnitř odebral, pokaždé něco honem popadla.

Kanárské ostrovy jsou samozřejmě i domovem endemických velkých ještěrek. Každý ostrov má svůj druh, který jinde na světě nenajdete, a některé jsou opravdu veliké. My však bohužel ještěrky nezastihly, neboť jsme zde byly příliš brzy. Aby se místní „dráčci“ ukázali, musí být mnohem tepleji, než lehce nad 20 stupňů, jako jsme po většinu času měly my, a samozřejmě je taky nepotkáte v centru města, ale spíše v klidnějších částech ostrovů.

A závěrem povídání nemohu nezmínit výlet katamaránem na malý ostrůvek La Graciosa, který rovněž patří ke Kanárským ostrovům, ale turisté se tu nezabydlují, jen se sem pořádají výlety na panenské pláže s bílým pískem, který se sem již dávno dostal ze Sahary. Afrika je totiž odtud vzdálena cca pouhých 100 km. Jelikož se na lodi podávalo i klasické španělské jídlo paella a po účastnících výletu zbylo mnoho zbytků, shromáždila je posádka do jednoho kýble a nabídla rybám a rackům. Racci už hezkou chvíli předtím vyčkávali, až ta chvíle krmení nastane. Evidentně šlo o místní populaci, která už je naučená, že jakmile přijede loď, mají se držet poblíž, neb určitě „něco kápne“. Když potom začalo krmení, rackové nalétávali přímo k napřažené ruce člena posádky, a buď si brali přímo z ruky, anebo to chytali v letu. Co nechytili rackové, o to se postaralo hejno různých druhů ryb, které se drželo přímo u lodi. Cokoli dopadlo na hladinu, voda se doslova začala „vařit“ a ryby se praly o každé sousto.

Racci chytají baštu v letu.

Rvačka o jídlo.

Na jedné z pláží La Graciosy si moje mamka s Rozi užily koupání, zatímco já jsem jen po kolena ve vodě pátrala kolem lávových skalisek omývaných vodou po místní fauně. Našla jsem spoustu lezoucích vodních šneků s jehlanovitými ulitami a několik různě velkých úplně černých krabů, kteří na skaliscích byli na první pohled vidět prakticky jen tehdy, pokud se pohnuli.

Krabík.

Velkým zážitkem byla pro mne i návštěva lávových jeskyní Jameos del Agua, které v turistickou atrakci citlivým (udržitelným) způsobem přetvořil místní rodák, architekt Cézare Manrique, jehož uměním je prodchnut ostatně celý ostrov. V těchto lávových jeskyních se nachází jezírko, v němž žijí endemičtí drobní ráčci (Munidopsis Polymorpha). Jako druh jsou kriticky ohrožení, neboť se vyskytují pouze zde na tomto jednom místě. Jsou to asi 1 cm dlouzí bílí a zcela slepí tvorečkové, kterých je jezírko plné a hlídá se, aby tam nikdo nic neházel, nesahal atd. Dívat se a fotit se ale smí.

Miniaturní endemičtí slepí ráčci Munidopsis polymorpha.

Pobyt na Lanzarotte byl jednou z nejkrásnějších dovolených v mém dosavadním životě a všem milovníkům cestování a přírody návštěvu vřele doporučuji někdy takto mimo turistickou sezónu (listopad až duben), kdy jednak není tak velké horko a jednak příroda je rozkvetlejší a živější.

Foto: Eva Z. a Jarmila Němejcová. Více fotek na Rajčeti zde na tomto odkazu.