15 fotografií

Krásná značená poutní cesta, propojující dva historicky významné body. Po této poutní cestě jsem už nějakou dobu pokukovala, takže když jsem se najednou stala bezpsí, netrvalo dlouho a jeden zářijový víkend jsme si prodloužili. Původně jsem chtěla jít sama, „natěžko“, nakonec jsem byla ráda, že jsem svému muži pozici doprovodníka nedokázala vymluvit. Ono vůbec není špatné se po jedenácti letech strašně těšit, až jej zase uvidím (a taky čaj, večeři a spacák). Navíc bez něj bych neměla šanci ulovit všechny etapové mapy a razítka.

Je vidět Blaník

Poutní cesta má asi 190 km a je rozdělena do sedmi etap. Cíle jsou vybrány velmi dobře – Český Šternberk, Sázava, Kouřim, Sadská, Stará Boleslav, Mělník a Říp. Já jsem to vzala trochu po svém a vyšly mi z toho čtyři dny. S doprovodem, a tedy lehkým batůžkem, úplná pohoda. Tak trochu se mnou šli všichni mí psi, tedy jejich psí známky připnuté na batohu. A aby mi nebylo smutno a bylo co fotit, vzala jsem jednu plyšovou žirafku – další jela v doprovodném autě.

Louňovice v mlhách pod námi

Ve čtvrtek večer jsme zaparkovali pod Blaníkem a brzy ráno jsem stála na startu v Louňovicích. Já šlapala, muž vařil, sháněl razítka a kulturně se vyžíval. Vlašim, Sázava, Kouřim, na téhle trase je vždycky co navštívit, i když už máme ledacos prochozeno. Dvakrát se povedla odložená snídaně, kdy dostanu snídani až po zhruba šesti kilometrech, zato přicházím v okamžiku, kdy je navařeno a připraveno. Umím snídat bez čaje a za pochodu, ale proč nevyužít lákavou nabídku?

Skvělý doprovod připravil snídani

Ve všech navštívených infocentrech byli nadprůměrně milí zaměstnanci. Jen startovní infocentrum v Louňovicích má nově změněnou otevírací dobu – mimo léto zavřeno. Poutnické schránky budí rozporuplné pocity – vynikající záměr naráží na lidskou bezohlednost. Ta na startu, v zámeckém průchodu, v pátek ráno beznadějně zamčeném, obsahovala alespoň razítko. Z druhé schránky, v Českém Šternberku, někdo ukradl i to. V Kouřimi jsem ji nepotřebovala a tedy minula, v Sadské byla v pořádku a na Řípu také. Schránku na Řípu jsme oba svorně přehlédli, přitom je hned u rozcestníku. Až při odchodu si jí všiml Petr a tak mám i zápis v Knize poutníků. V knize počmárané „výletníky“, co urazili celý jeden kilometr od parkoviště.

Značená turistická cesta za Hrádkem

Počasí vyšlo vlastně ideálně – občas mne trochu připékalo, stačil ale klobouk a šátek na krk. Hlavně už nebyly letní vedra a slunce občas milosrdně překryl mrak. Pár drobných přeháněk se vždycky strefilo tak, že jsem byla schovaná, pláštěnka zůstala celou cestu v batohu. Asfalt… no byl, nebylo ho málo, ale dalo se to. Nejhorší úsek je z Brandýsa – nekonečná desetikilometrová cyklostezka.

Český Šternberk, cíl první etapy.

Co nám oběma dost znepříjemnilo první den, byl hlučný festival v Sázavě. Muž stihl infocentrum a prohlídku kláštera, pak to začalo, tak ujel do lesů. Já jsem si to protrpěla – příšerný hluk byl slyšet už několik kilometrů předem a bohužel ještě mnoho kilometrů za, Čertovou brázdou jsem vyběhla vzhůru, ani nevím jak. Posouvali jsme i spaní, nádherné vyhlídnuté místo bylo příliš v doslechu, o dva kilometry hlouběji v lese jsme našli snesitelný kompromis. To už jsem přišla potmě a měla jsem po 57 kilometrech docela dost.

Sázavský klášter, cíl druhé etapy

O další rozruch se postarala plyšová žirafka – třetí den ráno prostě nebyla. Prohrabat batoh, auto… nic. Věděla jsem, že asi šest kilometrů zpátky jsme „spolu“ mávaly projíždějícímu doprovodu. Asi jsem ji pak nestrčila do batohu úplně dobře… Sedáme do auta a jedeme tam, znovu si dávám dvoukilometrový lesní úsek, přes vesnici jen vyhlížím z auta a občas vyběhnu, další pěší úsek kolem slepého ramene – je tu! Zřejmě větvička na úzké stezce vytáhla plyšáka, vyhlížejícího z boční kapsičky. Hodina v háji, kilometry navíc. Jedeme zpátky na místo dnešního spaní, v autě liščí smrad – že bych do něčeho šlápla? Ne, šlápnuto nebylo, zato žirafka měla asi divokou noc s lišákem. Máchám ji v rose, pomáhá to jen trochu, definitivně smrad utne až důkladná mýdlová koupel doma.

Kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi, cíl páté etapy

Nejhorší a vlastně jediný skutečný problém představují moje nohy. Klouby odlehčuji holí, osvědčila se mi a kloubům uleví. Takže klouby dobrý, svaly jsou v pořádku, chodidla taky, žádný puchýř. Tak si dáme ponožkovou vyrážku! Alergická reakce na vlastní pot, přesně kopírující ponožky. Já už na ni dávno zapomněla – při celodenním pochodu to holt zčervená a svědí. Jenže druhý den už to docela bolí a třetí den mám nalité alergické puchýřky, které se jednak odírají a hlavně nesnesitelně bolí a pálí.

Míříme do Sadské

Čtvrtý den… to nechcete. Přestože střídám dvoje boty, průběžně měním ponožky a vodou večer úplně nešetřím, je to každý den horší. Chůzi v sandálech jsem zkusila třetí den, jenže to už byly nohy plné puchýřků a pod pásky sandálů to bolelo docela dost. Až tak, že jsem šla radši tři kilometry naboso. Pak začaly ostré kamínky, takže opět sandály a dopajdat k autu. No ale přece to nevzdám…

Mělník, cíl šesté etapy

Nevzdala. V pondělí 12. září 2022 jsem poctivě obkroužila Říp a následně dorazila na vrchol. Cílové fotky, razítko, posedět, pojíst… nohy nesnesitelně pálí, ale duše je v oblacích. Sedlo mi to, všechno. Počasí, doprovod, trasa, prostě cokoliv. Až na tu vyrážku teda, jinak ale nohy potěšily, vydržely bez jediného problému. Naplno jsem si užila, že po dvaceti letech (krásných) starostí o psy jsem šla jen na sebe, řešila jsem jen svoje potřeby. On zas nějaký pes přijde, teď si ale chvíli užívám bez nich.

Poutníci dorazili

Poutní cesta Blaník-Říp je nádherná. 28. září byla slavnostně otevřena poutní cesta Říp-Blaník, 300km trasa obkružující Prahu z druhé strany.

Foto: Petrs01. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.