Pátek, den desátý:

V 5 vstáváme, polykám 2 Endiarony, v 6 odjíždíme, zapřísahám své vnitřnosti, aby po dobu sezení v autobuse nezlobily. Cesta dolů je naprosto strašlivá, 30 kilometrů jedeme 2 hodiny. Jedeme po hřebenech hor a srázech údolí, chvílemi se autobus naklání tak, že máte pocit, že dolů prostě spadnout musíme. Cestou vidíme děti na zastávkách, jak čekají na školní autobus nahoru do Santa Eleny. Pane jo, mít takovou vůli jezdit každý den takovým terénem do školy, a zpět…

Do Puntarenas dojíždíme kolem desáté dopoledne. Dopravujeme se taxíkem na stanoviště trajektů a čekáme na náš trajekt do Paquery, odkud hurááá do Montezumy. Puntarenas je špinavé a smradlavé město. Některé cestovní kanceláře nabízejí zájezdy do Kostariky sem, přímo do hotelu na pobřeží Puntarenas. Chudáci lidi, za co platí, tady bychom nezůstali ani zadarmo. (FOTO1 - Puntarenas - přístaviště trajektů)

Trajekt jede během hodiny, na jeho palubě je zcela umdlévající vedro, snad už tam brzo budeme. Přibližně po dvou hodinách přistavujeme a jsme vypuštěni, hledáme autobus do Montezumy. Mává na nás autobusák a vykřikuje Montezuma, Montezuma. Tak si sedáme do zaprášeného, ukoptěného autobusu. Bohužel nás ulovil místní autobusák, mimo tyto existují totiž ještě autobusy expres, klimatizované, které jedou přímo na místo, jenže to jsme nevěděli.

Tak se s tímhle místním autobusem plahočíme, stavíme na každém patníku, cestující sebou berou koše se zeleninou, psy, děti jezdí ze školy, místní jezdí z práce, proklínají nás pohledy, že my, turisti sedíme a oni musí stát. Chtějí-li místní vystoupit, musí začít hlasitě ječet dlouho před požadovanou zastávkou, staví se kdekoliv.

Projíždíme stejnými silnicemi, jako ve vnitrozemí, většinou žádný asfalt, samé výmoly, zúženiny. Zhruba po dvou dalších hodinách jsme v pozdním odpoledni na místě. Bereme bágly na záda a jdeme si najít ubytování, což se nám po přibližně půlhodině daří. Máme opravdu překrásný, dřevěný pokoj pro 5 osob, cca 10 metrů od oceánu. Pěkná koupelna, a to vše za cenu 25 dolarů dohromady!

Jsme moc spokojení, jen se nám trochu nelíbí vlny, které vidíme z verandy. Dle laického odhadu měří tak okolo 2-3 metrů. (FOTO2 - Montezuma - maličké vlnky, ideální pro koupání) Pozorujeme surfaře. Jdeme na večeři a utěšujeme se, že ty vlny jsou kvůli přílivu. Dávám si své první jídlo po dlouhé době, trochu rýže a suchou rybu. Sedíme na pláži, nohy v písku, díváme se do očí oceánu, který voní a bouří a mlátí a hlučí, až se pomalu neslyšíme a (ačkoliv se nám to oběma stále moc nezdá) těšíme se na zítřejší koupání. Podařilo se mi do sebe dneska dostat 4 Endiarony, snad už to bude lepší.

Sobota, den jedenáctý:

Jdeme na snídani, a poté vybíháme s dekou, časopisy a krémíčky na pláž. Deku rozbalíme, věci vybalíme, chytneme se za ruce a vstupujeme do oceánu. Do toho oceánu, který se bohužel od včerejška (co do výše vln) změnil jen velmi málo. Vlezu po kolena do vody a přilétnuvší vlna, nesoucí kokosový ořech mi rozsekne nárt, zpátky s sebou stáhne kámen velikosti rugbyového míče, který mi pro změnu rozsekne patu na té samé noze. V šoku se na sebe s Danem díváme, ustupujeme pryč a vyslovujeme jediné slovo - Cahuita.

Balíme věci z pláže a stavujeme se v slušně vypadající cestovní kanceláři. Ptáme se, jak se co nejdříve dostaneme do Cahuity (tedy zpátky přes celou Kostariku). Vedoucí se směje, říká, že autobus zpátky do Paquery nám už ujel. Další jede za dva dny. Dan neváhá ani chvilku a ptá se, zda odsud létá letadlo do San Jose. Létá. Letí dokonce za dvě hodiny. Bez zaváhání kupuje letenky a jdeme se zabalit. Ach jo, zase zabaleno, zase na cestě. Vyzvedávají nás a jedeme na letiště.

Čekáme toho spoustu, ale letiště, které vypadá jako autobusová zastávka fakt ne. Naši bagáž váží na plotě, chlapík na mne mrká a říká, že jsem to s bagáží trochu přehnala (no jo no, to vím sama), ale že do letadla můžeme. To po chvíli přilétá, malinké, vrtulové, člověk má strach, aby ho nepolámal, když do něj leze. Ještě kontrolujeme nakládku bagáže :) ta je provedena v pořádku a letíme. Sedíme řadu od pilotů, pozorujeme jejich pohyby, knipl, budíky… další z neuvěřitelných zážitků. Během 20 minut jsme v San Jose. Za 20 minut být tam, odkud jsme včera jeli v podstatě celý den - Santa Elena je na přibližné úrovni. (FOTO3 - Montezuma - letadélko do San Jose. Na plotě vidíte váhu na bagáž.)

Z letiště si bereme taxi a jedeme na autobusové nádraží, odtud volá Dan Brigittě, jestli má volný "náš" domek, že večer přijedeme, zda by byla tak hodná a vyzvedla nás na zastávce. Brigitte souhlasí, volný domek má, přijede pro nás. Paráda. Teď autobusem do Cahuity, cestou znovu pohledy do údolí, do pralesa, na banánové plantáže. Přijde mi to už známé, jako bych se vracela domů :)

Do Cahuity přijíždíme za tmy v 20,00 večer, Brigitte na nás už čeká, když ji vidím, mám slzy v očích, těším se na Ťapáka a Manchu a koně a volně visící trsy banánů, a jejich snídaně a na tu nádhernou pláž a poklidnou atmosféru Cahuity. Hlavně chvíli žádné cestování. Zkonzumovat rybu a rýži už mi nedělá problém, pořád ale jím 3 Endiarony denně.

Neděle, den dvanáctý:

Jakoby se počasí slitovalo a chtělo nás za tu spoustu cestování odměnit, tak nás už brzo ráno budí sluneční paprsky, jdeme na snídani, já si dávám k snídani své milované Pinto con pollo, Dan pečená vajíčka, oba čerstvě umixované džusy, půjčujeme si kola a jedeme na Playa Blanca. Tam ležíme a ležíme a nemůžeme se nabažit klidného, průzračného moře. Plaveme, šnorchlujeme, plaveme, plaveme, hrajeme karty, zase plaveme a hrajeme karty, čteme časopisy.

Od místního tuláka kupujeme za půl dolaru čerstvě utržené a očištěné kokosy, pijeme jejich šťávu. Pražící slunce, klid, moře šplouchá, klídek, pravá karibská pohoda. Montezuma nám už teď už přijde jako špatný sen. Zažívání už ok, jen 2 Endiarony denně. (FOTO4 - Cahuita podruhé - ještěže jsme zpátky)

Pondělí, den třináctý:

Opět se budíme do nádherného, slunečného dne, snídáme u Brigitte své oblíbené pochoutky, já si domlouvám odpolední samostatnou jízdu na koni. Celý den jsme opět na Playa Blance, užíváme si všechno, co Cahuita nabízí, prales, pláž, moře. Odpoledne jedu na projížďku na tom samém koníkovi, jako minule. Jmenuje se sice Rubio (ve španělštině blonďák), ale je to fajn ryzáček. Samotnému, bez ostatních koníků se mu moc nechce, celá cesta je o tom, kdo z koho.

Zpátky domů cváláme jak o život. (FOTO5 - Cahuita - návrat z výletu) Uzdění v Kostarice vůbec nepoužívá udidlo. Kostaričané považují udidlo za velký nástroj utrpení. Pravdou je, že koníci reagují jen na pohyb nohou a jak cítí tah za ohlávku na tu kterou stranu, tak poslouchají jak hodinky. Pravdou ale také je, že místní největší koníci jsou poloviční než evropští koníci (nebo tedy čeští koníci, se kterými jsem se setkala já).

Zajímavé také bylo, že jsem myslela (špatně samozřejmě), že pokyny, kterým se koníci učí, jsou stejné všude na světě. Takzvaně mezinárodní :) Oni fungovali zcela bezelstně na nejobyčejnější pokyny. Nějaká anglická škola mému Rubiovi byla haba kůk, i tak jsme si rozuměli a doufám, že se mu daří stále dobře…

Úterý, den čtrnáctý:

Napadlo nás s Danem, že bychom se mohli zkusit naučit surfovat, tak objíždíme místní, ale jsou hrozně drazí, pak Dana napadá Fernando, jedeme tedy za ním, ten nám půjčí prkno, na suchu ukáže co máme dělat, a pak je to už na nás. Bereme surfařské prkno a zkoušíme na Playa Negra surfovat. Je to hrozně těžké, nikdy jsem nemyslela, že zrovna tohle je tak moc těžká záležitost. Podaří se mi na jedné vlně z dvaceti sjet tak, abych se svezla. Dan je úspěšnější. Vozí se na vlnách častěji, ale jen pomyšlení na postavení se na prkně… nemyslitelné.

Já v jednu chvíli pojmu pocit, že mám plavat proti vlnám (ať žije Bay watch, ti mne určitě nakazili;), prkno pode mnou a ční samozřejmě taky přede mnou, zejména před mým obličejem, ležím na břiše, pádluju rukama, když tu přijde vlna a já dostanu tak hroznou šlupku prknem, které se samozřejmě zdvihlo a prásklo mne přímo mezi oči, svalím se z něj a prchám na pláž, a už pak na prkno nechci. Dan to ale pořád zkouší, docela mu to jde, ale je to nesmírně vysilující, pořád bojovat proti vlnám, jít do moře, pak odhadnout vlnu, skočit na prkno, otočit jej, svést se s vlnou a znovu jít s prknem do moře, absolvovat tuhle dřinu znova a znova a znova…

Dáváme si v místním baru Cuba libre a spoustu vody, ale i tak máme oba úpal, je to náš poslední celý den na karibském pobřeží. (FOTO6 - Cahuita - playa negra, zkoušíme surfovat) Jak je možné, že to všechno tak rychle uteklo???

Večer balíme.

Středa, den patnáctý:

Ráno vstáváme normálně, ale chceme stihnout polední autobus, abychom byli v San Jose tak na čtvrtou. Všechno vychází. Jen cestou z Cahuity kontroluje a prohledává místní autobus, ve kterém jedeme, policejní jednotka se samopaly. Hledají drogy, naštěstí u nikoho nic nenajdou, tak můžeme bez dalších vzrušení pokračovat do San Jose.

Tak a odnést si svůj přetěžký batoh z autobusového nádraží opět do Casa Hilda, kde dostáváme prostornější pokoj než minule. Rychle se ubytujeme a zbytek dne strávíme couráním po San Jose, k večeři se shodou okolností dostaneme do prastaré argentinské restaurace... Jídlo je mana nebeská, taktéž argentinské víno. Neloučí se s námi to San José špatně, opravdu ne.

Čtvrtek, den šestnáctý:

Ráno budík na brzkou hodinu, taxíkem na letiště… Vše probíhá v pohodě, letadlo stíháme, poté druhé, třetí, a když v pátek ráno, za svítání přelétáváme mnohem víc zasněžené Alpy než minule, tak polykám slzy. Návraty z dovolených jsou pro mne vždycky těžké. Ale mám své vzpomínky, pocity, zkušenosti, to už mi nikdo nikdy nevezme.

Přistání na Ruzyni, já mám jenom bundičku, Dan pouze mikinu a ono je okolo 5 stupňů C. Je přeci listopad a trochu se tu od našeho odletu ochladilo :)

Ráda bych se ale do Kostariky a do Cahuity někdy vrátila. Lidé jsou tam neuvěřitelně milí a hodní, za celou dobu jsme se nesetkali s tím, že by nás někdo chtěl okrást nebo nás cenově nějak znevýhodnit.

Příroda je tam překrásná a snad bude kostarická vláda víc prosazovat omezování hnojiv a pesticidů pro pěstování banánů a ananasů. A snad omezí kácení pralesů, které tam v poslední době mizí kosmickou rychlostí. Snad si lidé Kostariky uvědomí, že to co mají teď, už mít nikdy nemusí. Že banány jsou fajn, ale ne na úkor deštného pralesa (některé kostarické banány jsou označeny samolepkou, že chrání deštný prales, ty prosím při svých koupích preferujte).

Kostarika měla a má "našlápnuto" hrozně dobře, ale je v mnoha ohledech tak moc křehká, že se bojím, že to nezvládne. Nicméně věřit jí a držet jí palce budu už vždycky. A navždy ji budu mít nesmazatelně zapsánu ve svém srdci.

Minulý díl najdete zde a další fotky tady