19.3.2024 | Svátek má Josef


PTÁCI: Z vrabce pěnicí

6.8.2008

Pak mě necháte hledat a najednou ztichnete. Takhle to uděláte asi tak třikrát, abych dospěla k názoru, že jsem máčovka a pořád mám pocit, že je někdo v nouzi a já ho musím zachránit. Takže vrazím opět hlavu do záhonu a zvednu ji až v tom momentě, kdy vám jako malému ochmýřenému nic dojde trpělivost a dohopkáte si skorem ke mně, opět zoufale zapípáte a zahledíte se na mě.Kolaříková - Chmejří 1
V tu chvíli upustím nářadí, sundám si rukavice a nevěřícně hledím do korálkových očiček malého ochmýřeného nic. Abych v zápětí toho prďouse po prozkoumání okolí, zdaliž mi okolí nějak se vzniklou situací nepomůže, vzala do ruky, kde si prďous spokojeně přičupne a bez bázně a hany se mi zahledí do obličeje s dotazem: "Pomůžeš mi? Nevim totiž, kde bydlim!" Pochopitelně pomůžu, takže letím za Davidem, ať okamžitě vyleze a jde zachraňovat. Vzhledem k velkému množství vrabců v okolí chalupy (mají připraveno několikero možností k bivakování a tak toho hojně využívají) a k místu nálezu usoudíme, že je to jasně vrabčák mrňous s hnízda u garáže.
Přistavíme žebřík, David vyleze nahoru a po krátkém přemlouvání ubytuje prcka v hnízdě. Taktně zmizíme, aby byl klid na přivítání. Já si mezitím vezmu pamlskovník, píšťalku, dám Ešusovi občanku a chystám se vyrazit na pole za žvížátky. Pro kontrolu číhnu ke garáži, jestli je všechno OK. Není. A prý kde jsme tak dlouho. Prďous už je zase venku a svolává. Opět nikde nikdo. Tedy nikdo z ptačí rodiny. Tak jsme se asi netrefili do toho pravýho hnízda???? Tak znovu žebřík. David leze nahoru a ejhle, žebřík nespolupracuje, rozloží se a David i s ptícou letí dolů.
Zařvu jak tur, vlítnu pod žebřík a stačím nastavit levou ruku. Bolí. Moc bolí. Asi umřu. Ale hlavně, že David nespadl - nebylo by to nic hezkýho, i kdyby nespadl na žebřík, spadl by na štěrkovou cestu. Jak by to dopadlo s fóglíkem je víc než jasný. Tak ještě jednou a šup s prďousem do hnízdečka. David usoudí, že tentokrát to vyjde, prý už si tam hezky povídají :- ). Pevně v to doufám, ale než se s Ešusem vybatolíme, tak už je prďous zase dole a zas kde se flákáme?? No, zkrátka - nikde ho nechtějí, takže by bydlel u nás teda. Kouká na nás, kouká na Ešusa, Ešus kouká na něj. Kosťovi je to buřt, o konkurenci nestojí. No jo, ale! Návštěvu jsme nečekali, tak nemám navařeno.
Lítám po zahradě a hledám večeři pro cca týdenní Chmýří. Nevěřím vlastním očím, ale nic! Naprosto nic. Pak mě napadne: maso jako maso a jdu mu nabídnout kuřecí z Ešusových zdrojů. Ale prďous nechce nic, ani mouchu v nouzi ulovenou. Nic. Dobře, tak tě mrňousi ubytujeme a pak pořešíme jídlo. Čaj opustí krabičku a místo ní se tam nastěhuje měkoučký hadřík a do něj-velmi NEOCHOTNĚ, páč v ruce je líp - se stěhuje ochmýřené nic.
Sláva mobilům, můžu si zavolat o konzultaci čím nakrmit ochmýřené nic, když jsem tak neschopná, že na osmitisícovém pozemku nenajdu jedinou larvu. A to dokonce ani v místě, kam jsme šla na jistotu. Vajíčko! No jo, jak to, že mě to nenapadlo hned. Jdu tedy vařit vejce. Ale prý pokud Chmýří nežebrá, tak ho máme zatím nechat. Tak šlo Chmýří spát. Bydlí na lavičce vedle sporáku.
Ráno vstanu, Ešus se mnou. David už je vzhůru a Chmýří evidentně taky. Sedí v krabičce a kouká. Když mě zblejskne, spustí povyk, a prej kde je ten catering?? Chmejří má hlad. Přes mou velkou snahu se nám předávka zboží nepodaří. Chmejří se načuří a ať se jdu vycpat. Běžím za Davidem, že nám Chmejří umře hlady, nechce papat. A bodejť by taky jo, když už tam byl David a asi dvacetkrát ho nakrmil.
Musí mít napasený bachor, protože David je šikovnější a krmení mu jde. Navíc prý si jednou prďous, když usoudil, že už byl dlouho o hladu udělal výlet, a pro jídlo si došel. Prostě vyskočil z krabičky a docábroval ke dveřím od chalupy, kde hulákal na všechny strany, kde je to jídlo. Takže Chmejří pěkně kecalo!
No ale netrvalo dlouho a prckovi opět vyhládlo a tentokrát se zadařilo i mě. Rychle jsem si vypracovala grif a už to šlo jak po másle. Chmejří bylo evidentně spokojené a my se v patnácti minutách mezi každým krmením mohli věnovat své vlastní zájmové činnosti, jako je balení před odjezdem, zalévání atd. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, jen jsme se museli každých patnáct minut povinně hlásit, jinak byl vyhlášen poplach.
Ostatním obyvatelům to bylo buďto zcela šumák - mezi ty patřil Kosťa, nebo jevili do jisté míry eminentní zájem, takže měli furt šňupák u krabičky a na Chmejří funěli - mezi ty patřil Ešus. Ovšem jen do té doby, než mu došlo, že by se taky mohlo stát... že ty pernatci na něj budou potom DVA! Dva ptačí tyrani!
A navrch, toho spratka krmíme co chvíli, kdežto on nic. A tak si postavil hlavu a urazil se. A aby mi dokázal, že jsem podlák nejpodlejší a zrádkyně všech moří, od který by pes ani kůrku nevzal, nesežral svou snídani. No jo, tak nesežral, řekla jsem si a snídani mrskla zpátky do ledničky. Však si dáš rád večer, holomku. A holomek se ublíženecky složil na svůj pelíšek v pokoji a skorem odmítal jít ven. Ležel a předstíral hluboký smutek.
Když nastal čas odjezdu, byla jsem dost nervózní. Jednak z toho horka, které bylo a které v autě bude ještě stokrát horší - pro všechny zvířata, nejen pro Chmejří, ale u něj jsem měla ještě strach z toho, jak tu cestu vlastně zvládne? Těžko bude zdatný cestovatel, jako jsou ostatní. No mýlila jsem se, mýlila. Kolaříková - Chmejří 2
Chmejří asi jezdilo autem odjakživa, takže jsem mohla i nechat otevřenou krabičku a nemusela mít strach, že mu tam bude horko a z horka třeba umře. Chmejří neumřelo, naopak se rozhlíželo a posléze, když jsme notně překročili časový limit pro krmení, tak se hlasitě dožadovalo svého. Ale trefte se za jízdy vajíčkem do ptačího zobáčku, který se navíc kýve. Zhola nemožné. Tak si Chmejří muselo počkat, až jsme zastavili u přejezdu.
Doma se potom napuclo a spokojeně usnulo, zatímco David byl vyslán do Hornbachu pro odpornost jménem mouční červi. Já jsem mezi vybalováním a praním pro jistotu zavolala do záchranné stanice na konzultaci, zdaliž všechno děláme dobře. Byli jsme pochváleni, bylo nám porazeno i ohledně obohacení jídelníčku.
A pak přišlo ještě mnoho dalších informací. Moc důležitých informací, co všechno nás čeká a co všechno ptačí prcek potřebuje, co nesmíme (nesmíme na něj mluvit a už vůbec ne při krmení, aby si s hlasem nespojoval potravu, musíme ho spíše izolovat, aby se neochočil a naopak se nás spíše bál) a hlavně, co ho musíme naučit. A tady jsem zjistila, že to sami doma nedokážeme. Tedy takhle, dokážeme ho odchovat, ale nedokážeme ho dostatečně připravit pro život venku tak, aby skutečně přežil. Protože:
Až prcek povyroste ještě o fousek víc, tak bude potřebovat lítat. A to lítat pořád, pořád, celý den, prostě hodně. Potřebuje totiž, aby mu zesílily svaly a pořádně se připravil oběhový systém tak, aby z ptačího mrnítka nebylo nedochůdče, které nezvládne pořádnou námahu. A to nejde skloubit dohromady s tím, že potřebuje krmit co chvilinku. Protože v práci ho sice můžu krmit, mohla bych ho i nechat proletět, ale nemohl by poletovat celý den.
Potom, když je prcek ve stádiu poletování, tak ho musíte naučit, že si tu potravu musí hledat sám, tzn. poházet potravu - tedy kupř. ty moučné červy - po zemi a nechat ho to najít samotného. Dobře možná bych i ustála to, že se mi v bytě pohybuje stádo moučných červů, které musím hlídat, aby mi nikam nezalezlo, ale - přeci jen, hledat červa na koberci je něco jiného, než ho hledat v trávě. A ta na koberci neroste. Navíc - asi by mi v práci neprošlo několikero mnoho červů po zemi.
Ale co bych těžko pořešila, to bylo to, že musím prcka naučit, že se má schovávat před deštěm a nečumět nahoru jak z nebe padá voda do té doby, než umokne.
Pokud bych to i všechno zvládla, tak tady byl jeden velký a asi neřešitelný problém. Mládě, které už je i osamostatněné, tak ještě nějaký ten týden, když je nejhůř, zalétá zpátky ke svému hnízdu, kde se mu dostane podpory. Jak to ale udělat tady v paneláku, když navíc chodíme do práce? A dovolená už není? A že by mi v práci dali mateřskou na fógla, o tom silně pochybuju :- ).
Hlava mi šrotovala, jestli to máme šanci zvládnout nebo ne. Slova paní ze záchranné stanice byla víc než výmluvná, takže i když David po návratu načuřeně tvrdil, že z toho dělám vědu, že to by jiní lidé ty ptáčata taky neodchovali (čímž mě trošku nahlodal), byla jsem rozhodnutá, že když se má něco dělat, má se to dělat profesionálně a tam, kde pro to jsou podmínky.
Ono totiž je fakt, že odchovat je něco jiného, než pak ptáčka vrátit do přírody tak, aby opravdu přežil. A to bylo pro mě to nejdůležitější. Aby, když už je zachráněný, aby ten život mohl žít. Pořádně tak jak má. A to si myslím, že bych mu já nedokázala zajistit.
Takže sice s troškou smutku, ale přesvědčená, že dělám jedině dobře, jsem milému Chmejří sbalila jeho výbavičku. Ešusovi jsem dala večeři, kterou opět s díky odmítl, že ať si ji nacpu třeba do trenek, když se furt zabývám kýmsi jiným a pobídla naštvanýho Davida k odjezdu.
On se ještě musel vybavit mapou a já si dodatečně uvědomila, že bych mohla do stanice vzít něco z toho, co mám nachystáno pro útulek. Oddělila jsem díl konzerv, popadla nějaký ty papírový utěrky a jeli jsme.
Záchrannou stanici v Jinonicích jsme našli hned, zazvonili a pak se stal ten shora uvedený zázrak přírody, protože jakmile bylo Chmejří v rukou odbornice, tak jí splynulo z úst: "No tak tohle není v žádném případě vrabčák, to je pěnice bělohrdlá!" A rázem Chmejří přestalo být vrabčákem a stalo se pěnicí bělohrdlou.
A já jsem díky Chmejří bohatší o spoustu informací a jenom doufám, že se Chmejří připraví do života tak, aby si ho pořádně užilo a prožilo tak jak má. Jen mě mrzí, že nejde udělat to, že bychom ho vrátili k nám, kde se narodilo. Ale zase na druhou stranu v okolí stanice mu taky bude dobře, a kdyby bylo nejhůř, má se právě kam vrátit a bude mu pomoženo, což by u nás na chalupě bylo akorát o víkendu.
Tož milé Chmejří hodně štěstí do života!

Petra Kolaříková (PetraK)



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !