Domácí úkol na motivy bajky Jamese Thurbera „Oliver a ostatní pštrosové“ (1956). Úvodní text (tučně) je úryvek z bajky, překlad Radoslav Nenadál 1979, ve sbírce Filozof a ústřice vydal ODEON 1979.

Pod titulem “Vymykající se pštros Oliver“ pokračování napsala Víla. Snad by se to panu Thurberovi i panu Nenadálovi líbilo.

Vymykající se pštros Oliver

Přísný pštros přepřísné pštrosí autority přednášel před časem mladým pštrosáčatům o nadřazenosti jejich druhu nade všemi ostatními druhy. „Byli jsme známi již Římanům, nebo lépe řečeno, nám již byli známi Římané,“ řečnil. „Nazývali nás avis struthio a my jsme jim říkali Římané. Řekové nás jmenovali struthion, z čehož se vyvinulo později strouhajõ, pak strouhají, až konečně úžením strhují a strhující. Jsme největší ptáci a jsme vskutku strhující a nejlepší. A jestli ne, tak bychom aspoň měli být.“

„Slyšte, slyšte!“ volali v údivu všichni ostatní pštrosové, vyjma Olivera.

„Snášíme ta největší vejce, a tudíž i nejlepší vejce,“ pokračoval přednášející.

„Čermáček má vejce hezčí,“ podotkl Oliver.

„Jenže z vejce čermáčka se nevyklube nikdy nic jiného než zas jen čermáček,“ řekl starý pštros. „Čermáčci se věčně plahočí po trávě a jsou broukoholíci.“

„Slyšte, slyšte!“ volali všichni ostatní pštrosové, vyjma Olivera.

„My chodíme o čtyřech prstech, kdežto Člověk jich potřebuje deset,“ připomenul obstarožní přednášející své třídě.

„Ale Člověk dokáže létat v sedě a my létat vůbec nedovedem,“ poznamenal Oliver.

Starý pštros do něho zapíchl přísný pohled, strašně přepyšně pštrosáče Olivera pohledem probodával. „Však Člověk také nelétá sám od sebe, vždy se musí zavřít do plechového ptáka.“

„Slyšte, slyšte!“ provolávali ostatní pštrosové, vyjma vymykajícího se Olivera.

„A když nevzlétneme, tak běhat umíme jako žádný jiný dvounožec. Můžeme se smát koni a jeho jezdci. Jedním krokem překonáme dvě délky člověka,“ přel se příkře přednášející.

„Leč nohy člověka jsou hezčí; hladké a beze strupů,“ odporoval Oliver.

„Máme krásné a velké peří a péra, kdežto člověk je pouze pokryt kůží a látkou,“ prsknul strupatější pštros.

„Slyšte, slyšte!“ provolávali ostatní pštrosové, krom Olivera.

„Z našich per a peří člověk prachovky tvoří,“ přednesl Oliver.

Ostatní pštrosi přihlíželi strhující při a přejížděli pohledy přící se pštrosy; Olivera a přednášejícího.

„Avšak, a to mi nevyvrátíš, když se pštros miluje s pštrosicí, tak pštrosice snáší vejce, což Člověk ani Člověčice nesvede,“ prohlásil přechytrale pštrosí profesor.

„Ač nemohou vejce snášet, tak se Člověk s Člověčicí milují i pro pouhé potěšení,“ přebil Oliver. Přednášející přelétl přehlížejícím pohledem své přihlížející, přikyvující studenty; přemýšlel, přemítal, do pře nové argumenty stvořil, když Oliver znovu spustil.

„Člověk přijde, zapíská, strach vyvolá a my strčíme hlavu do píska. Něčí plány překazí a jeho vaz přerazí, aby ho mohl sníst,“ příkře se Oliver pře.

„Pře-,“ načal profesor, leč někdo jeho řeč přeťal. Přes všechny pštrosy by přepadl, ale ti se o překot a přes sebe přemisťovat začali. Předlouhými kroky přeběhli přes celou ohradu, o překot strčili hlavu do písku, pouze dva spolu s Oliverem se otočili a pozorovali, jak starého strupatého přednášejícího převezli přes ohradu. Později v domě z něj Člověk udělal přesmažené řízky, přesolenou připečeni a další předobroty.

Při této při přitakávali pštrosi přísnému profesoru a ne svému příteli, přičemž později, když si rozepři v hlavách zastrčených v písku přebírali, příteli dali za pravdu a čekali na příchod nového profesora s přáním přít se přesně stejně strhujícně jako Oliver.