U nás nebývá moc klidno, ale jednou to bylo zvlášť vzrušující. Začalo to nenápadně, objevoval se u nás pravidelně nový člověk, jezdil s Mladší paničkou. Ona je přísná osoba, i Starší panička jí někdy říká ano mami, jak myslíš mami a já jsem z toho jelen, protože je to ve skutečnosti obráceně. Ale přísnost muší bejt.

Já jsem si ho moc nevšímal, nemám cizí lidi rád. Ale on si všímal mě a že prý mi vyléčí oko - na jedno jsem hůř viděl, ale mně to nevadilo. Našim ale velmi, tak mi do něho svítili, kapali, mazali masti apod. Nový člověk si vždycky drbal hlavu, dělal hmm a heéé a ááách až mi ho začalo být líto. Tak jsem na něho přestal vrčet a začal jsem ho snad mít rád.

Spolknul jsem prášky, které mi dal a šel jsem si lehnout. Lidi odjeli na nákup a když se vrátili, vítal jsem je jak se sluší a patří, ale nějak hůř se mi dýchalo. Sípal jsem jak had (hady znám a nelíbí se mi). Začala mela - Starší četla nějaký papírek a křičela, že to má vedlejší účinky, tenhle člobrda (říkám mu Dlouhán, protože Mladší je mu do pasu) se bránil, že jsem starý a mám jakýsi edémodém plic a Nejmladší ječela nechte toho psa v klidu oslepnout!!! Čučel jsem a nevěděl co mám udělat, aby nastal klid. Dlouhán zase dělal hmm a ehéé a koukal jak zpráskaný já, rozhodil ruce a zařval já žádný příbuzný léčit nebudu! Jaký příbuzný? On není vůbec puntíkatý!

Dlouhán se ale do rodiny dostal a já byl u toho. Nejdřív Starší pekla koláče, u toho jsem asistoval, to se nedá jinak. Naskákali jsme do auta a jeli. Tam to byl teprve chaos. Každý něco nosil, jedl nebo pil. Šikovně jsem se pletl pod nohy abych něco dostal.Lidi zdobili auta mašličkami, ale já jsem je pro jistotu ještě označkoval. Zase jsme nasedli a jeli, Mladší byla oblečená jako princezna, neměla ani džíny ani kecky jako na cvičáku. Jedeme, dávám pozor a najednou jekot Já nemám kytkůůů. Tfuj, tak zpátky a znovu a hodně rychle. Jsme tam, Dlouhán celý zpocený si oddechl Já myslel, že ten apríl dotáhnete ad absurdum (bylo totiž 1.dubna).

Pak jsem ztratil přehled o dění, pro mě to byl zmatek. Ve vzduchu byla cítit různá atmosféra - napětí, dojetí, stres, úleva. Páníček mě vedl s sebou, i když Starší se podivovala. Pánovi, který stál za takovým pultíkem a důležitě hovořil, poskočily brejle až na čelo když mě uviděl, ale protože jsme měli velké zpoždění, nechal to být. Všechno se zklidnilo a já jsem si dal šlofíka. Prý jsem spal trochu nahlas.

Potom to už bylo prima. Až do noci se všichni usmívali, pili, jedli, tancovali, někdo se mnou občas vyběhl do parku. Jiný pes tam nebyl, to bych ho hnal. Spát jsme šli do hotelu, naši mi vzali můj pelíšek. Prokráčel jsem kolem recepce se zdviženou oháňkou. Všem musí být naprosto jasné, že musím mít dění pod kontrolou. Se svými lidmi jsem připravený na všechno, všude a kdykoliv...