Ó jak velkou pravdu měli početní mí známí, kteří říkali, že po třech letech věku se povahy čubin změnily, obvykle nikoliv k lepšímu! Naše slečna se totiž začala BÁT.

Bydlíme kousek za Prahou směr Benešov. Jakmile zahřmí u Budějovic, naše čubizna se začne podezíravě rozhlížet a přesune-li se bouřka k Táboru, začne se bát. To se projeví úprkem pod křeslo, kde má svůj kobereček a odkud není k vystrnazení, když a) ona nechce a b) vy nechcete použít hrubou sílu a píchat do psa špicí deštníku. Jo, povedlo se mi jí párkrát vytáhnout, když jsem dostala velký vztek a ten těžký ušák, pečlivou ruční čalounickou práci na zakázku, jsem odstrčila jednou rukou a druhou rukou vytrhla úplně překvapené zvíře z bezpečí boudičky.

Jenže k tomuhle nadlidskému výkonu mne inspirovaly sežvýkané brýle, sežraný řízek nebo jiná neplecha zásadní kategorie. Nutnost venčení před tím, než začne lejt jako z konve, mezi euforické zážitky nepatří, takže nezbývá než zneužít její žravosti a nalákat ji na mlsek. Když s čubiznou vyběhneme před dům, tak ona se rozhlídne a pokud není bouřka blíž než u toho Tábora, urychleně se vyčůrá deset metrů od baráku (za asistence přihlížejících partají z přízemí a jejich nesouhlasného bručení) a okamžitě, bez váhání, zamíří zpět k domu a několik pater zdolá bleskovou rychlostí.

Nahoře pak kňučí za dveřmi a nespokojeně přešlapuje, aby zas zajela do boudičky pod křeslo. Je-li bouřka blíž, čubizna venčení odmítne a čůrat se prostě nebude a pěkně se zas vrátíme domů. To pak před tím domem stojíme jako blázni, na napnutém vodítku zašprajcovaného psa a už víme, že je zbytečné jí velet "k noze", protože sice povel vykoná a pak i půjde podle nohy, ale stejně se nevyčůrá.

Na chalupě, tam jsme přírodě jaksi všeobecně blíž, tam svůj bojácný repertoár vylepší třesem celého těla a ustrašeným koulením očima. Zkoušeli jsme jí vzít na gauči do náruče, zkoušeli si s lehnout, ale taky jsme jí zkusili vynadat, všechno marno - je to naopak čím dál tím horší.

A hle, objevil se další strašák - hluk. Byli jsme s celou velkou rodinou na jakési koňské slavnosti - koně s jezdci soutěžili v překonávání překážek, bryčky jezdily kros, mikrofony hučely a lidé tleskali. JINÍ psi se všem motali pod nohama a náramně si to užívali, ale naše čubizna se roztřásla, rozhlídla a neomylně nás táhla zpět na parkoviště.

Nepomohlo ani to, že se s ní páníček posadil do trávy za závodiště a tiskl jí při sobě. Takže celé odpoledně jsme se střídali nikoliv v hlídání malých dětí, které se díky tomu vesele ztrácely a zas nalézaly a přecpávaly cukrovou vatou a jinými pouťovými lahůdkami, ale ve venčení ustrašeného psiska, které z rozčilení udělalo snad deset bobků a nenechalo se uklidnit ani plnou hrstí mlsků.

Poraďte - co s tím?

Má smysl jezdit s ní na vycházky dejme tomu na Národní třídu ve čtyři odpoledne? Nebo s ní konat pravidelné projížďky metrem v dopravní špičce? Bude to prohlubovat stres anebo si zvykne? Podotýkám, že když byla menší, tak jsme s ní tyhle "výlety do civilizace" dělali běžně a vůbec jí to nevadilo. Byla schopná absolvoval několik cest autobusem i metrem, pak vlastivědnou vycházku po Hradčanech a bez stresu se vrátit domů, kde pak spala jak zabitá dva dny…