Letos padlo rozhodnutí vyrazit na vodu. Odjezd byl plánován na nedělní ráno, v sobotu večer ovšem přišla komplikace - Xeně povolilo značné množství stehů na jejím hrůzostrašném zranění, způsobeném ostnatým drátem, zákeřně napnutém v lese mezi stromy. Ráno tedy místo odjezdu hurá na veterinu. Paní doktorka nám dala antibiotika, Betadinu, jakousi mastičku a příkaz ránu dvakrát denně čistit a převazovat, že to bude dobré. Jo, výborné, ale my jedeme na vodu… Slimáková, máš smůlu, bude z tebe vodák!

Výchozí bod plavby - kemp ve Vyšším Brodu. V noci do mě šťouchl Xení nos. Že prý je zima. Navzdory teplému pelechu se, chudák, klepala, až jí poskakovaly uši. ,,Tak pojď, zmrzlíku, do spacáku se vejdeš!" Se spokojeným zafuněním mi plácla hlavu na rameno a spala až do rána. Vzbudilo nás sluníčko a oznamovalo, že je čas vstávat a vyrazit. Xenin pohled při nastupování do lodi jasně říkal: ,,To jste se zbláznili, v tomhle nepojedu!" a odešla k autu. ,,Auto neplave a my jedeme dál po řece, víš, slimáku hloupej!" přesvědčovali jsme ji.

A přesvědčili. Za chvíli se už tvářila jako zkušený kapitán naší nafukovací ,,Pálavy". Čekal nás první jez. ,,Je to dobrý, jedeme, ale radši vyložíme věci," informoval mě Miloš, který s Terkou k jezu dorazil dřív. ,,Jo, v pohodě, ale jeď si to sám," reagovala Terka na jeho optimismus a raději se ujala hlídání Xeny. Miloš bravurně projel a my s Péťou jsme se též odvážně vrhly do rozbouřených vln. Jenže… naše gumové plavidlo má určité specifické vlastnosti, se kterými je nutno počítat. Nepočítala jsem s nimi…

K pobavení všech přihlížejících jsem byla vymrštěna nad loď, která mi škodolibě ujela zpod pozadí. Dosedla jsem na šutr, zatímco plavidlo odplouvalo i s Pétou, která moji nepřítomnost ani nezaregistrovala. Plavky u kolen, vrhla jsem se do proudu zachraňovat odplouvající dítě. Ve chvíli, kdy jsem vítězoslavně ulovila šňůru od lodi, se potomek otočil s pobaveným výrazem: ,,Mami, ty už dál půjdeš pěšky?" Na odpověď jsem se jaksi nezmohla. Jede se dál!

Péťa coby háček pádlovala ze všech sil a zodpovědně hlásila nebezpečí: ,,Mamí, bacha, šutr!" ,,Kde?" Bum, křach… ,,No teď už pod námi!" Dobrý, zvládly jsme to. ,,Příště mi to hlas dřív!" ,,Jenže on tam vzniknul strašně najednou!" Jo, jasně, to kameny dělají… ,,Koukej támhle na tu skálu, jak se tváří. To je určitě Troll! Jé, a vypadá, jako že má brejle. Hele, další šutr, zaber!" ,,Kde?",,Vpravo, ne, vlevo…ty tou lodí děsně bimbáš a já si pak pletu ruce!" Xena důstojně ležela na svém lodním pelíšku a sledovala dění na obou březích, tedy pokud zrovna nespala. Vypadala nadmíru spokojeně.

Večer táboříme v Rožmberku. Pohled z řeky na hrad je úchvatný a ráno je nutno vyrazit na prohlídku. Tu jsem tentokrát přenechala ostatním a s Xenou jsme zatím prozkoumávaly okolí. Ta se všude se nechávala litovat, jaká je chudinka sešívaná a velmi rychle se z toho naučila těžit. Oni ti lidičkové jsou fakt docela fajn, když jeden nasadí smutný výraz, vypadne z nich leccos dobrého. Vrcholným úspěchem ovšem bylo, když zjistila, že si jeden z mírně společensky unavených vodáků v kempu schoval pod loď dvě klobásy. Než jsem přišla na to, odkud si je Xena nosí, neměl ani jednu a Xeníš se tvářil, jako že tam prostě rostly.

A plavba pokračuje… 23 km dlouhý úsek do Krumlova nám dal pořádně zabrat. Tedy aspoň mě. Naražené pozadí z prvního jezu, k tomu rameno bolavé od pádlování. Můj háček si to ale náramně užíval. ,,Jdu se koupat, potáhneš mě za lodí? ,,No to zrovna, umíš plavat!" ,,Ale co když mi ujedeš? Ale to bych zvládla stopem, lodí tu jezdí dost, třeba by mě vzali na raft." Péťa skokem opustila palubu a já málem taky, skákat šipku z kánoe je celkem vzato docela pitomost. Vedle lodi vykoukla ukecaná hlava: ,,Viděla jsi, jak jsem skočila? To jsem dobrá, žejo. A jsou tu raci?" Já se bojim šlápnout na dno, aby mě nějakej neklepetnul." Konečně se před námi k mé úlevě zjevil Krumlov.

Ve středu nás čekal odpočinkový den. Bylo třeba převézt auto z Vyššího Brodu do Boršova, kde jsme měli v pátek končit. Tohoto úkolu se měl zhostit Miloš s Terkou, zatímco Péťa, Xena a já jsme naplánovaly výlet na Kleť. Po dvou dnech pádlování měla být pěší turistika příjemnou změnou. Pravda, cesta přes Krumlov na začátku i na konci trasy je za trest navzdory kráse tohoto města. Péťa s Xenou napřed statečně ťapaly, po sedmi kilometrech však svorně usedly vedle sebe a tvářily se, že to dál nepůjde. ,,Já mám žízeň a Xena taky. A bolej nás všechny nohy a jsme maximálně vyčerpaný. Jak je to ještě daleko?" 

,,Musíme dojít k nějakému rozcestníku, schválně, kdo ho najde první," povzbuzuji morálku. ,,Ty, my už dál nejdeme, viď, slimáčku." ,,Ale támhle za námi jde s rodiči ten kluk, co jsme ho potkali v kempu a takhle tam budou dřív." ,,Jo, jenže on se v lodi fláká a nepádluje, já dřu jak Burlaci na Volze!" zazněla ukřivděná odpověď. Oba vzbouřenci se napili a přeci jen byli ochotni pokračovat v cestě. Cíl byl dosažen, nahoře obě dostaly svačinu a Péťa ještě vyšplhala na rozhlednu.

Cestou zpět ovšem Xeňule několikrát usoudila, že už je unavená a prostě zaparkovala. Rozpleskla se na zem a s rozesmátým výrazem mi tvrdila, že nemůže chodit. Ale stačila krátká přestávka, napití a podrbání, nožičky zázračně dorostly a Xena zase vesele lítala kolem nás. A tak jsme v rámci odpočinku urazily pěšky poctivých 20 km a večer jsme už byly schopné se tak leda koupat v krásně čisté řece. Jako odměnu za statečnost obě cestovatelky dostaly zmrzlinu.

Ve čtvrtek nás čekal průjezd krumlovskými jezy. Vzhledem k nízkému stavu vody byly všechny pohodové, jeden s námi, ke své malé radosti, absolvovala s vlajícíma ušima a vypoulenýma očima i Xena. Koukala pak velmi vyčítavě…

Večer už jsme trávili v posledním tábořišti, na Zlaté Koruně. Zde je nádherný klášter, který určitě stojí za návštěvu, tu jsme ale odložili na ráno. Raději jsme vyrazili do místních lesů, aby měla Xena taky nějakou zábavu. Ale zážitek jsme měli i my - kolikrát za život člověk ve volné přírodě potká rosničku? A tahle byla jako z pohádky, jen tu princeznovskou korunku asi zapomněla doma.

Všechno by bylo až příliš krásné, kdyby mezi sebou potomstvo opět nezačalo bojovat. Přecházeli jsme to s nadhledem, já s Péťou jsme na Pálavě byly výrazně pomalejší, takže příležitostí ke sporům přes den moc nebylo. Zato večer… Jasně že jsme po večerech hráli karty, většinou někde pod světlem, takže mezi lidmi. Moje karbanické schopnosti se omezují na Prší a pak hru zvanou Ho…no, cokoli nového do druhého dne zapomenu. V rámci nepohoršování okolí jsme trochu přejmenovali funkce: Místo císař, král, sluha a h… jsme vymysleli různé druhy hub. Takže hřib, bedla, holubinka a smrž. Terka ovšem takovéhle novinky odmítla akceptovat. 

,,Takhle to hrát nebudu, to je jak u blbejch a co je to ten smrž?" Vysvětlení se ujala ta mladší: ,,To je taková houba, co se jí vždycky smějeme." ,,A proč jako, pitomečku?" ,,Protože smrdí a vypadá jako pindík. A ty jsi prohrála, viď?" zazněl jasný hlásek do širého okolí. Několik mladíků u vedlejšího stolu vybuchlo smíchy. Pohlavek letící od Terezy na Pétin kokos byl zcela zasloužený. Několikrát jsem obě slečny upozornila, že i my máme nárok na dovolenou a nepotřebujeme řešit spory hodné tak čtyřletých mrňousů. Ne, že by to nějak pomohlo.

Poslední úsek cesty, odpoledne končíme. Hned ráno jsme tedy ve složení obě holky a já vyrazily na prohlídku kláštera Zlatá Koruna, zatímco hlava rodiny za vydatné pomoci Xeny balila. Už při odchodu bylo jasné, že velké dítko se s námi nehodlá zahazovat. Kráčelo daleko před námi a před klášterem kamsi zmizelo. V domnění, že na záchod, jsem zatím zakoupila vstupenky. Do prohlídky zbývalo pět minut, lidi už čekali u vchodu. Terka nikde. Nakoukla jsem znovu k pokladně - nic.

Pak už přišla slečna průvodkyně a já jsem řešila dilema - vzdát to, na prohlídku nejít nebo se na zaseklou puberťandu vykašlat? Ne, nebudu si to kazit, nenechám se rozhodit, jdeme samy. V šestnácti letech má nárok zvolit vlastní řešení a taky za něj nést zodpovědnost. A nezuřím, jsem klidná, mám přeci nadhled… já jí přetrhnu jak hada! Výklad byl báječný a zajímavý, takže mé zjitřené emoce brzy vyšuměly. Dospěla jsem k jedinému čestnému řešení - Terka zaplatí zbytečně koupený lístek a nebudeme o tom dál mluvit, je to náš problém.

Přepočítala jsem se. Nezdárný potomek mezitím odešel zpět do tábořiště, kde v okamžiku našeho příchodu právě předváděl srdceryvnou scénu: ,,Utekly mi, čekala jsem třičtvrtě hodiny na nádvoří a nikdo tam nebyl!" Začalo se ve mně hromadit cosi temného a dralo se to na povrch… Jenže i milující tatínek si umí dát dohromady časové údaje a tuhle historku nezbaštil. Takže se zoufalství vystupňovalo. Jenže mě Terky v tu chvíli začalo být fakt líto. Její táta je pro ni od jejího narození ten nejbližší člověk. On sám je pro ni schopen obětovat téměř cokoli. Jenže je tu ještě Péťa a taky já. V šestnácti letech se ale člověk pomalu blíží k dospělosti, doby, kdy byl opečovávaným mazlíčkem jsou nenávratně pryč.

A ona se tomu brání, bojí se o svůj úžasný vztah s tátou a neskutečně žárlí. Bojí se, aby to místo v tátově srdíčku nepatřilo někomu jinému víc, než jí. Tahle snaha mě očernit v jeho očích byla jen zoufalým výkřikem, který nebyl vyslyšen. Spolkla jsem všechno, co se mi dralo z pusy a navrhla jsem, abychom to probrali někdy v klidu a s odstupem a třeba zjistíme, kde byla ta původní chyba.

Začalo pršet a nezbylo, než se vydat na cestu. Řeka byla krásná i v dešti, jelo méně lodí, nad hladinou se vznášela pára. Když se za zátočinou objevila zřícenina hradu Dívčí Kámen, bylo to jako z pohádky. Jen Xena se tvářila ublíženě, tolik mokra si fakt nezasloužila. Dostala pláštěnku a byla spokojená. Zastávka na pozdní oběd, ještě dva jezy a byli jsme v cíli. Na břehu už na nás čekal děda s autem, pomohl nám naložit věci a lodě, odvezli jsme ho domů a pak jsme se na cestu k domovu vydali taky.

To, co se odehrálo ráno, zmizelo společně s mlhou nad lesem. Probírali jsme ten báječný týden a plánovali, kam vyrazíme příští rok. Uvítání doma bylo bouřlivé, smečka byla šťastná, že je zase pohromadě a Píďa taky vypadala, že už nás docela ráda vidí. A měla pro nás v zásobě překvapení: Někdy uprostřed týdne se z tréninku vrátila s mladou veveřičkou, kterou našla promoklou a polomrtvou na silnici. Je nás zase o jednoho víc. Veverka krásně baští a zdá se, že svůj boj o život vyhrála. Jediný a velký problém, co má, je zlomená přední tlapka. Pokud vůbec sroste, asi už nebude tak šikovná, abychom mrňouska mohli vrátit do přírody. Uvidíme. Buď najdeme vhodné umístění, nebo tu zůstane s námi.

V průběhu vybalování za mnou přišla Terka. Jen tak, popovídat si o všem možném, co ji čeká v nové škole, kam ještě pojede s mámou, jak musí trénovat… A já jsem věděla, že je zase dobře. Bouřka se přehnala, sluníčko zase vyšlo. Nedělám si iluze, že byla poslední. A pevně doufám, že každá bouřka je tu proto, aby vyčistila vzduch a pomohla zase lidem najít k sobě cestu.