Je jich několik typů:

1. Proč? Je to gaučák a pokud přijde na zavolání a spí s majitelem v posteli, tak to stačí.

I když mám teprve prvního psa, tak si myslím, že nestačí. Pes by se měl chovat tak, aby neobtěžoval okolí a já se za něj nemusela stydět, omlouvat a platit škody. Na kapku všeho občas dojde, ale v psí škole se pesan naučí pána vnímat a pán psa vést - řekla bych, že to není taková samozřejmost ani u těch "gaučáků".

2. Chudák pes, cvičíte ho jako cirkusáka, pořád na něj řvete povely a pes nemá žádnou svobodu.

Hm. Tohle jsem si vyslechla od paní, která má doma 2 psí nalezence a zvířata miluje. Jenže psy cvičit nechce, má je oba v kotci na zahradě a ven s nimi chodí jen do přírody. Prý někdy poslechnou. To si já ve městě dovolit nemůžu, tam je lepší pes ovladatelný. Navíc námitka, že Borůvku výcvik baví, nebyla přijata. Jo, a taky na psa neřvu. Mluvím důrazně. Onehdy jsem na ni sice zaječela, ale to bylo poté, co se potřetí vrátila k uschlé placaté myši. Po důrazném "Fuj!" jsem zařvala "No tak!" takovým hláskem, že nedaleko jedoucí auto s otevřeným okýnkem přibrzdilo :-))

3. Ježiš, pani, tenhle pes vám přeci nikoho nezadrží!

No, to je pravda. Obávám se, že Borůvka by mohla vyhrožovat leda pytlíku piškotů. Ale proto jsem si taky nevybrala klasické cvičiště, ale psí školu. Tam se naučím hlavně já, jak s ní cvičit (hned, jak jsem pochopila, která ruka je levá, nám obraty šly líp).

4. Proč cvičit psa společenského plemene? Ti jsou přece hloupí.

Hloupí? Jako hrdá majitelka můžu říct, že Borůvka je všechno, jen ne hloupá. To, co po ní chci, obvykle pochopí a pokud to nevykoná, má to obvykle jednu z těchto příčin:

a) učím ji to špatně. Na to chodím do psí školy, abychom obě pochopily, oč jde.

b) puboška se to rozhodla sabotovat, protože kolem se děje něco zajímavějšího. Ano, ale obvykle se k tomu dá donutit (třeba aby nesbírala drobky z piškotů kolem slalomu a šla mi bez vodítka vedle nohy, ale dneska to šlo teda dost ztuha).

c) zrovna dneska si její tři mozkové buňky daly oraz, a zůstala jen ta, co loudí piškoty. Takový den dokážu poznat už 5 metrů od domu.

Takže přes různě pohrdavé a pochybující dotazy a poznámky do psí školy chodíme. Za běhání na překážkách by se Borůvka dokázala postavit i na ty dlouhé uši a remcá, když musí čekat (ale i to je potřeba), takže se někdy vrátíme k tomu, co jsme už dělali a je tam volno a cvičíme dál, než přejde celá skupinka k další disciplíně.

Aby to pro psy nebylo jednotvárné, učí se nejen poslušnost, ale běhají i agility po překážkách, zkouší aport a podobně.

Vím, že povel Zůstaň! bych ji sama nikdy nenaučila, protože je závislák na lidech a stále za nimi odchází. Zamyšlený pohled v očích psindy, když od ní stojím 5 metrů a ona stále leží nebo sedí, stál za tu dřinu.

Neodnaučila jsem ji sednout si se zbožným pohledem zásadně přede mne, místo vedle nohy, protože zepředu na mne vidí lépe, ale makáme na tom.

Navíc se v psí škole setkává s různými psy a při střídání kurzů i s velkými. Sice si tam užila pár nehod (thajský ridgeback na vodítku k ní nejdřív jen tak čuchl, a pak ji s rozmyslem flákl tlapou přes břicho, když se před ním překulila na záda - pořádně ho na vodítku vyškubali a Borůvka snad nebude vystrkovat bříško na všechny).

Myslím si, že v takové škole se pes lépe naučí pohybovat v různorodé psí společnosti. I když na procházkách potkáváme psů spousty, tak obvykle ne takovou smečku najednou.

Na výcvik malých plemen s námi chodí papillon, jorkšír, střední kníračka, boloňáček a nám všem známý teriér Imp Idefix. Každý je jiného temperamentu a založení, ale téměř všichni mají méně než rok, takže je to zřejmě pro všechny příjemné. Tak si to příští týden dáme zas...