Na úplném začátku byla Rita, německý ovčák mého dědy. Já na Ritu se nepamatuji, ale pouze ze vzpomínek rodiny a fotek o ní vím. S ní jsem vyrůstala od narození až asi do tří let. Rita byla mou chůvou a opatrovatelkou. Po odchodu Rity za duhový most bylo období bezpsí. Když jsem začala rozum brát, žadonila jsem o pejska a rodiče nakonec podlehli a přišel Žerýček.

To byl stoprocentní voříšek. Maličký, bílo hnědý, připomínal papilonka. S Žerýčkem jsem prošla pubertou. Chodili jsme na cvičák, s ním jsem se učila i já. Měli jsme partu podobně postižených a společně cvičili, chodili na procházky a bylo nám fajn. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem přes týden na internátě a o Žeryka se měli starat rodiče, ti to ale nějak nezvládli a Žerýček se ztratil.

Tehdy jsem si slíbila, že si za svou první výplatu koupím psa, čistokrevného. Po výběrovém řízení jsem se rozhodla pro knírače velkého. Slib jsem dodržela a v říjnu 1967 jsem si jela pro Rona. Musím říct, že jsem asi lepší koupi od té doby neudělala. Ron byl pan PES. Ten se učil sám.

Na cvičáku, kam jsme začali chodit, byl v té době jediný knírač. A Ron tím, jaký byl, inspiroval výcvikáře tak, že ten si knírače pořídil taký. S Ronem jsme si užívali třináct let. Jezdili jsme pod stan, na hory a nikdy jsem s ním neměla žádný problém. Pamatováka měl jak slon, kde byl jednou, pamatoval si to, a když jsme tam přijeli za čas opět, bez zaváhání šel správné do cíle.

Poté co i Ron odešel za duhový most, pořídila jsem si velkou černou pudlici. Lidi, to tedy byla paní psová. Dáma každým coulem ale zároveň nesmlouvavá hlídačka a obranářka. Aneta zvaná Andula měla nemocné srdce, od svého jednoho roku brala Lanatosid. Dožila se devíti let, prodělala i parvovirózu, to bylo v době, kdy k nám toto onemocnění dorazilo. Tehdy nebyly vakcíny, léky ani zkušenost s léčením. Bylo to hodně špatné, ale vydržela. Ona to byla moje bojovnice.

A po Andulce jsem se vrátila ke kníračům, ale středním černým. První byla Dyna. S ní jsme zase začaly chodit cvičit, i zkoušku jsme složily, bonitaci udělaly a já chtěla být chovatelkou. Dyna ale byla rozhodnutá zůstat bezdětná a její rozhodnutí bylo definitivní a mohla jsem jí nabízet i interšampiony.

Po Dyně nastoupila Nany. Dyna byla takový tvrdolín, Nany byla opak. Ta když šlápla na větvičku, vykřikla bolesti a křikem reagovala hodně často. Byly jsme spolu ale i u moře, v lázních a byla to má bezproblémová společnice. Bohužel, onemocnělo ji srdíčko a v jedenácti letech odešla za svými předchůdci.

A teď mám Ritu, moje černé potěšení. Je zase jiná než předchůdkyně, jakoby měla od každé něco. A opět jsme začaly chodil cvičit, zatím základní kurs, potom chci zkusit agility. Ona Rita je plná energie a já nemocná s koleny a tak jí chci pohyb dopřát takto protože na dlouhé procházky už nestačím. A to je zatím konec vyprávění.