Že si Jana nebo páník občas sbalí raneček a odjedou, na to jsem si zvykla. Vím, že se zas vrátí, ale když se sbalila i panička, tak jsem tušila, že je zle. Navíc mi sebrali mojí deku z pelíšku a ručník a ještě plyšáky a tenisáky. Nejdřív jsem nevěděla, jestli jedu taky, nebo jestli se mě nechtějí náhodou zbavit!!!

Cesta autem se mi pranic nelíbila. Nevěděla jsem, kam se vrtnou, jak složit svoje dlouhý tělo a panička pořád hudrala, že jsem jí seděla na klíně. Můžu snad za to, že jsou okna tak vysoko a já neviděla z okna ven? Nakonec jsme cestu všichni přežili.

V penzionu už to bylo lepší. Zvlášť, když mi dali mojí deku na jedno křesílko a tím pádem na povel "Na místo!" jsem vyskočila do křesílka. A když moje hračky dali do svých postelí, tak jsem pochopila, že je to v pořádku. (Akorát by mě zajímalo, co si myslela paní uklizečka, když v sobotu ráno uklízela a stlala postele a u našich na manželský posteli našla 2 oslintaný plyšáky a v mým pokoji jednoho. Dokonce nám je naaranžovala na naducaný polštář!)

Opět jsem podlehla volání divočiny a probudil se ve mně lovec!!! (Chichi Dasta - lovec mini mamutů) Když jsme se šli projít k řece, uviděla jsem divokou kachnu. Zatmělo se mi před očima a než dvounožci stačili říct "Fuj", už jsem byla ve vodě a plavala za kachnou. Malinko jsem z toho nastydla a kejchala jsem celý víkend. Nevím proč, ale nedovolili mi zajistit si tímto způsobem svačinku sama. Dokonce ani v lese mi nedovolili ukořistit veverku.

A největší srandu ze mě měli, když jsme při jedné procházce narazili na penzion s umělým jezírkem a umělými kačenkami a já na ně vrčela. (Ještě bych chtěla doplnit, že když jsme příhodu s kachnou vyprávěli našemu veterináři, tak nás upozornil, ať si dáváme pozor na labutě - labuťáky. Že labuť může ve vodě jezevčíka i utopit a na břehu umlátit křídlama. Teda, když je necháme se pohádat a poprat. Myslím, že se to týká i ostatním malých plemen a tak na to radši upozorňuji!!!)

Páneček chytal celý víkend ryby a my (panička, Jana a já) chodily na procházky. Úplně jsem měla rozbouraný svůj denní rytmus. Žádné odpočívání, žádný šlofíček po obědě, pořád jsme někde couraly. Ale bavilo mě to. Večer jsem se svalila do svého křesílka a mohli vedle mě střílet, já prostě spala.

Nejhorší byla cesta do Špindlerova Mlýnu. Pche! Prý příjemná procházka lesem. Jenže po sluníčku a do kopce. A navíc to nebyla příjemná lesní měkká cestička, ale byla plná velkých ostrých kamenů. Chvíli trvalo, než Janu konečně napadlo mě vzít do náručí a poponést (Dasta se vážně tvářila strašně. Už už to vypadalo, že si lehne a začne kolem sebe mlátit pěstičkami, že jí bolí nožičky, je jí horko, má žízeň a dál už nepůjde. Tak jsem jí aspoň ten nejprudší krpál po kamenech vynesla. Protestovala dokonce i máma, takže jsem málem nesla mámu na zádech a Dastu v náručí. Ale jakmile jsme byli na rovince a zalezli do stínu, tak jsem Dastu dala na zem a ta se spokojeně rozeběhla.)

Ve Špindlu se Jana s paničkou pohádaly, kudy máme jít zpátky. Jestli doleva nebo doprava. Já zpátky nechtěla. Já chtěla k vodě - lovit kachny. Nakonec udělaly kompromis a jely jsme zpátky autobusem. Riskovaly pokutu. Nepočítaly s tím a tak jsem neměla ani košík, ani cestovní tašku. Řidič nás do autobusu pustil, ale kdyby přišel revizor, tak by měly průšvih. Nepřišel!!!

Málem jsem na břehu Labské přehrady udělala štěstí. Zalíbila jsem se tam dvoum velkým černým psům. Jeden byl vetaj a druhý nějaký ohař, či co. Moc jsem si je neprohlížela, nelíbili se mi. Nemám ráda vlezlé psi a tito byli opravdu vlezlí. Cenila jsem na ně zoubky, co mi síly stačily, ale táhli se za mnou jak smrad.

(Snažila jsem se Dastě pomáhat a dupala jsem, tleskala a volala huš huš huš, ale Dasta je prostě voňavá krasavice a psíci maximálně poodběhli a zase se vrátili. Poučena ze Zvířetníku, že pes by musel být debil, aby napadl fenku, tak jsem tomu částečně nechávala volný průběh. Taky proto, že oba psíci, i když bez páníků, měli na krku obojek se psí známkou a zeleným zvonečkem. Takže i když to byli místní pobudové, tak evidovaní a proti vzteklině očkovaní pobudové.)

Jana si u přehrady vyzkoušela atrakci přemostění. Z jednoho břehu přehrady bylo nataženo ocelové lano na druhý břeh. Bylo to trošku z kopečka, takže když Janu v postroji připnuli na lanko, tak svištěla na druhý břeh. Moc se jí to líbilo. (ta postava s helmou na hlavě v modrejch džínách jsem já) Mně se zas škodolibě líbilo, když dojela na konec, tak měla dostoupnou na "doskočiště" - takové dřevěné podium. Jenže to by musela mít dlouhý nohy a musela by tam dosáhnout! Takhle jí museli stáhnout trošku níž. Páník jí navrhl, ať si příště s sebou vezme štokrle, abych dosáhla.

Cesta autem domů už byla klidnější. Hlavně proto,že se mnou seděla vzadu Jana a ta usnula. Takže mi nezbývalo nic jiného, než usnout taky. A ta radost, když už jsme byly konečně zpátky v Praze. Začala jsem radostně volat: "Pusťte mě véééééééééééén!!!! Já už to dojdu!!!!" Ale nepustili a dovezli mě až domů. Vynesli do schodů a pak už jsem se svalila do svýho peloušku a spala a spala a spala. Večer jsem šla jen za barák se vyvenčit a rychle zase zpátky. Žádný novinky mě nezajímaly. Ty jsem si přečetla na dlouhý procházce až v pondělí ráno.

Doufám, že moje dvojnožce hned tak žádný výlet nenapadne. Ale kdyby přece jenom, tak už vím, co mě si tak čeká.

Tak zase někdy ahoj

Vaše Dasta