Na březnové závody na Cakově jsme se s pánečkem velmi těšili a měli jsme smělé plány. Já s novou koloběžkou jsem byla plna očekávání. On díky zimním tréninkům na saních měl naběháno na delší tratě a chtěl zvládnout čtyři starty v různých kategoriích. Oba jsme se samozřejmě těšili na staré i nové známé a byli jsme zvědaví, jak si na trati povede kamarádka Kristína, která se nechala nalákat do běžecké kategorie.

A v pátek před závodama jsem si téměř zoufala, protože všechno jsme měli nachystané, půjčený vozík na přepravu psů, stačilo jen ráno nasednout a jet... A dědouši Puncovi začalo hřát kopyto a noha ho bolela. Chladila jsem, s veterinářem jsem konzultovala, Renči jsem do Cakova volala, že netuším, co bude ráno, jestli nevyšlu jen pánečka...

Ráno jsem spěchala ke koníkům, napjatá, co noha. Chlazení naštěstí zabralo, noha nebyla oteklá a kopyto přestalo hicovat. Opět hovor s vetem, opět nohu pečlivě zatřít chladivou pastou, pak domů, dát mamči instrukce co s koňma a specielně co s Puncovou nohou a se značným zpožděním jsme mohli konečně v příšerném lijáku vyjet směr Olomouc.

Cestou ještě hlášení Renči, že jedeme, ale určitě nestíháme čas přejímky. Uklidňuje mě, hlavně prý, abychom v pořádku přijeli. Rychle se jet nedá, počasí příšerné, prší a vozíček má stejně dovolenou jen osmdesátku. Pořád mám pocit, že něco nemáme, ale asi to je jen z toho, jak jsem rozhozená z Punce. Na vozíku sedí tříkolka, na formánkovi kolo a koloběžka. V autě mám Aliho spolu se sestřičkou Aurumkou, v zadní bedně je Borek. Flekatí auvergneři cestujou po dvojicích ve vozíku. Gerda s Arískem a Azorek s Anežkou. Žrádlo máme, vodu máme, postroje pro všech sedm máme, očkováky taky, "stejk" - tedy lanko na úvaz smečky taky máme... snad máme všechno.

Prší příšerně a v kopci za Odrama potkáváme jednoho, který nepřizpůsobil rychlost. Hasiči už vytahují auto zapíchnuté v lese. Brr. To páneček jede bezpečně a ještě je před závody v pohodě. Mě straší v hlavě akorát Puncovo kopyto a jestli jsem udělala dobře, že jsem koníky nechala na mamči. I když vet slíbil hned přijet, kdyby se Punc zhoršil. Ale pozná mamča, že se zhoršil?

Před Olomoucí se obloha jasní, dokonce sluníčko problesklo. Pánečka se začíná zmocňovat vzrušení před blížícími se závody. Mě obvyklá nervozita dohání až na dohled lesíka nad Novými Dvory. Rychlé hlášení domů, že jsme téměř na místě a vyslechnutí popisu Puncovy kulhavé cesty na pastvinu a už zatáčíme na blátivou cestu k hřišti. Oblíbené místo u brány je obsazeno samojedy, páneček zajíždí formánkem do křovin na okraji hřiště. Moc času do plánovaných startů nezbývá.

Spěcháme se zaregistrovat a cestou se zdravíme se známými. Naproti nám jde Kristína a její dva drsňáci, malý knírač Ričí a irský teriér Jerry, přes půl hřiště od svých "vlků" mává Wami, smečky poštěkávají, musheři chystají vozítka a postroje, napájejí psy... Pan veterinář nám opozdilcům zkontroloval očkováky popřál úspěch a poněkud prochladlý spěšně odjel. Sluníčko se už zase schovalo, oblohou letí temné mraky, ale neprší. Páneček se vrátil k autu a smečce a začal rychle vybalovat.

Já odchytla Renču a nahlásila nás do plánovaných závodů. Potvrdila jsem pánečkovy starty se čtyřkou v kategorii MB, tedy mid na 12 km pro spřežení do šesti psů bez rozdílu plemen a ještě ve sprintu na 6 km v kategorii C, tedy spřežení do čtyř psů bez rozdílu plemen. A k tomu dva starty v BKJ, tedy cyklista a pes. Sebe a Alíka hlásím do SC1, což je koloběžka a jeden pes.

Renča mi klade na srdce, ať je páneček včas na startu midu. Pro příliš podmáčený terén se tentokrát jede jako dvě kola sprintové tratě, propojení okruhů bude po projetí posledního midaře pro sprint uzavřeno. Další starty si máme hlavně hlídat zapsaný skutečný čas startu, protože při účasti jednoho závodníka ve více kategoriích samozřejmě nejde přesně dodržet startovní listinu.

Navzdory počasí je mi teplo. Klušu k autu a pobízím pánečka ke spěchu. Do jeho startu zbývá slabá půlhodinka. Nic moc. Je třeba nachystat šňůry ke káře, postrojit psy, ustrojit sebe, nezapomenout přilbu, brýle, rukavice, číslo... Pět minut do startu! Zapřaháme! Psi jsou natěšení, poskakujou na úvazech, štěkají, vyjou. Pomáhá nám kamarád. Držíme leadry, ja Aurumku, on Gerdu vedle ní. Páneček připřahá Anežku a Aríska. Hotovo, jdem na start!

Nemám ráda adrenalin, nemám! A mám ho už snad i v uších. Odvést natěšené spřežení přes celé hřiště a udržet ty magorky v klidu na čáře až do startérova Goo!!! není jen tak. Boty kloužou v blátě, fenky ve vzrušeném očekávání zkouší po sobě chňapat, každou chvíli je něčí noha na nesprávné straně šňůry a vodič slouží jako odrazový můstek při pokusech o předčasný start...

Odpočítávání a konečně očekávané "Goo!!!" Pouštíme obojky, spřežení letí na trať a mizí za zatáčkou. Uff! Třesou se mi ručičky i nožičky a snažím se popadnout dech. Konečně mám chvilku času na pár slov s Kristínou, která poctivě dokumentovala náš start a na podrbání jejich drsňáků. Ale jen chvilku. Spřežení midu jdou na start bez zdržování a ve sprintu jsou přede mnou bez pánečka jen dva kolaři.

Chystám si svou novou stříbrnou maxi kolobku a vyvolávám úsměvy u přihlížejících. Moje lehoučká obludka značky Hota nemá zrovna typickou konstrukci. Je veliká, dlouhá, stupačku má hodně nad terénem. Všechny kritiky ujišťuju, že na to moje ježdění a za tu cenu je tahle kolobka právě to pravé. Ostatně Wami už pár let úspěšně jezdí na starší oranžové sestře mé maxisilverky. Pravda je, že bez psího tahouna je kolobka nepoužitelná, protože odrážet se z vysoké stupačky je hodně namáhavé. Ale se psem v terénu je ta výška skvělá, nevadí žádné nerovnosti.

Venčím Azorka, který zůstal sám na úvaze, a zavírám ho radši do vozíku. Pak ještě krátká procházka s Borkem a Alíkem a mám nejvyšší čas ustrojit sebe a s Alčou vyrazit na start. Vyhlížím pánečka se čtyřkou, ale pořád je někde na trati. Mám jen zprávy od kohosi, kdo fotil v lese, že mu psi moc hezky běží.

Obloha je zatažená, silně fouká a spadlo pár kapek. Poněkud nerozumě si beru nepromokavou bundu. Na ni číslo a tažný opasek. Jen chvilku váhám, jestli pojedu s Alim na opasku nebo přímo na kolobce. Opasek vyhrál. Je to míň pohodlné, ale Ali je víc ovladatelný, a kdybych spadla, nepotáhne za sebou upadnutou kolobku, která by na něho mohla skočit. Já na něho neskočím zaručeně, mou hmotu jistě vděčně a měkce přijme všudypřítomné bláto a Alík se mnou nehne.

Tak jo, Ali, jdeme na to. Roztřeseně na svého rezavce navlíkám postroj a vydáváme se na start. V SC1 startujeme tři. Já a dva chlapi, zkušení závodníci. Startuju první. Trať vede stejně jako loni na podzim, jen je o kousek prodloužená. Snažím se přesvědčit, že na kolobce se nemůžu opleskat tak jako na kole a zaplašuju své bubáky, kteří už zas vykukujou.

Alí stojí v klidu vedle mě, vypadá, jako by se ho celé závodění vůbec netýkalo. Chválím ho, zrzavečka mého. Přesně tak mi to vyhovuje. Ještě je čas, otáčím se k cíli a právě vidím pánečka se čtyřkou, jak zatáčí k autu. Jsou "doma", je řada na nás. Tři - dva - jedna - Goo!!! "Dopředu Alí! Padéj!"

Na prvních metrech se odrážím, co to jde, než Alí nabere rychlost do mírného kopečka. Potom už se odstrkovat nestíhám a jen se vezu. Travnatou vodou nacucanou cestou kolem lesa prolítáváme. Bubáci jedou se mnou, ale nepouštím je ke slovu. První prudká zatáčka, kopeček vlevo do lesíka. Jen lehce brzdím a jistím se nohou na zemi, ale kolobka perfektně projíždí oblouk přesně za Alím. Chválím ho a pobízím k rychlosti, několikrát se odstrčím a už se zas jen vezu.

Prudká zatáčka na pravou ruku, trochu blátivá. Alí neváhá a v plném tempu zatáčí, dobře ví, kudy trať vede. Na mě vyskočí můj bubák, když kolobka v oblouku mírně podklouzne, ale stačí dát nohu ze stupačky a pokračujeme dál, aniž bych brzdila. Super! Krása! Jedemé!!! Bubáci pitomí, běžte do háje. Z kolobky mě tak snadno nevyklopíte! Lesíkem projíždíme v dobrém tempu, moje natěšené ohařisko neúnavně cválá. Po lesíku nás čeká mírný sjezd, v povznesené náladě opouštím lesní přítmí.

A nevěřím svým očím! Že na pomezí pole a lesa vede polnička, vím jen díky své paměti. Pole je čerstvě poorané a rozježděná cesta není téměř k rozpoznání. Všechno má jednotnou hnědou barvu, v kolejích se leskne voda, která snad pramení přímo v cestě. A ta je jeden velký blátivý potok. Nevěřícně na to zírám a brzdím tak, že vlastně stojíme. Alí se po mě nechápavě ohlíží. Už nejedem? Ptají se jeho oči. Ale jo, jedem, ale kudy?

Nemám ráda bláto, fakt nemám! Je mi odporná už jen představa, že bych do toho marastu měla poslat psa a vjet za ním s kolobkou. Že spřežení midu vůbec neřešili, kudy jet, vidím podle stop kol a otisků psích tlapek v řídké hnědé hmotě. Bubáky jsem sice někde v lese setřásla, ale projet bahnem nedokážu. Jet na kole, tak si ho asi rovnou hodím na rameno a poponesu. Aloušku, pomalu a levý kraj, úplně kraj! Alí má na bahno naštěstí podobný názor jako já, takže se ochotně drží hrbolatého okraje lesa. Jedem pomalinku, brzdím, co to jde a balancuju na sušší vyvýšenince okolo kmenů stromů. Minuty běží, ovšem do zatáčky pod sjezdem se s Alim dostáváme téměř suchou nohou.

Cesta za zatáčkou, rovinka, je jen o málo lepší. Ohlížím se za nás a obdivně sleduju klouzavý sjezd závodníka s grónskou fenkou, kteří startovali dvě minuty za náma. Je mi jasné, že mu v blátě nedokážu ujet, tak uhýbám na vnější kraj, uklidňuju Alího a nechávám soupeře za mlaskotu bláta odjet. Dávám mu kus náskok, protože Aloušek rozhodně nesouhlasí s ustupováním soupeřům a nechci se pouštět do stíhací jízdy na tomto úseku trati. Zrzoun má jiný názor, zapomíná na bláto a rve vpřed. Stěží se držím na okraji lesa, uhýbám křovinám a nadávám Alímu, kam že se žene.

Sláva! Opouštíme blátivý úsek trati a Alouškovy tlapy zadusaly na mokrém asfaltu a mě se vrátila jistota. Tak jo, jedemé! Ve stoupání, které nás čeká po sjezdu, vidím koloběžkáře a taky dvojspřeží aljašských malamutů s tříkolkou z midu. Alík je vidí taky. Prudce zatáčíme na polničku a dáváme se do stoupání. Odrážím se, abych svému tahounovi trochu ulevila, ztrácíme rychlost a mě dochází, že rychlejší budu, když poběžím.

Alík zabírá ze všech sil a občas po mě hodí oko, kde to zas vázne. Uff, jsme na kopci! Nadávám si za tu nepromokavou bundu. Na kole mi sloužila dobře, teď jsem mokrá durch zevnitř. Dorazili jsme na rozcestí, kde trať pokaždé mířila k lesu, dnes však vede doprava mezi pole po pěkné travnaté polničce. Alík znejistěl, paměť ho vede k lesu, spřežení před námi doprava. Téměř bez dechu volám povely. Pravý Alí! To je dobřé!! A ŠŠ-ŠŠ-Š! Lehce zvlněná rovinka a spřežení na dohled vybízí k rozletu. A Alík letí!

Šňůra napjatá, rezavé uši rozevláté, pevné psí tělo pracuje jak pružinka a pod hladkou srstí se rýsuje každý sval. Pevně držím řidítka kolobky a nechávám se unášet prostorem. Cítím vůni rozorané hlíny, kochám se svěží zelení mladého osení a husté krátké travičky, po které se řítíme. Sem tam mi v obličeji přistane mokrý cákanec odhozený tlapkami pádícími přede mnou. Ale konec rozjímání. Zabočujem prudce vlevo. Spřežení máme těsně před sebou. Brzdím Alího a držíme se za károu.

Pěšina je teď porostlá starou suchou trávou a svažuje se k další levé zatáčce. Volám na mushera, který nás chce nechat předjet, ať klidně jede, že bych jeho psy ve sjezdu brzdila. V klidu zatáčíme na zarostlou stoupající cestu v úvozu mezi poli. Chlupaté lokomotivy severu klušou svým spolehlivým pevným krokem v klidném tempu. Alík začíná nervóznět, v závěsu za károu si odpočinul a už chce zase letět. Tak jo, jdem závodit Aloušku! Čeká nás už jen oblíbená lesní část trasy, jsme za půlkou.

Volám na mushera, že jdem před ně, ale ať neuhýbá, Alímu nevěřím, tak vyběhnem nahoru na pole a objedeme jeho psy v bezpečné vzdálenosti. Uff, to zas byl nápad! Alí ochotně vybíhá do stráňky, pár metrů v měkkém poli a zas dolů před spřežení, mě tento manévr v klusu vedle kolobky stojí spoustu dechu a před námi je ještě stoupání. Na paty mi pro změnu dýchají dva rozjetí malamuti, které jsme zmotivovali a nečekaně přidali na tempu.

Musher na mě volá, že s takovým tahounem hravě doběhnu gróňačku, která nás prve předjela. Že by?! Tak jo, závodíme! Dopředu, dopředůůů! Koupu se ve vlastním potu a ztěžklé nohy odhodlaně dusají vedle kolobky, Alí mi mohutně pomáhá a táhne mě na opasku. Jsme na kopci, nemám dech, nemám, asi padnu! Spřežení jsme se vzdálili, ale ještě si nemůžu oddechnout na kolobce. Musíme kousek po poli a Alík by mě v měkké hlíně neutáhl. Ještě kousek! ŠŠ-Š!!!

Les, pevná cesta. Naskakuju na stupačku, nechávám všechno na Alíkovi a lapám po dechu. Moje psisko zlaté zrzavé naštěstí přesně ví, kudy běžet a běží. Proplétáme se lesem po známé trase, nikde žádní lidi, pěšina příjemná. Do kopečků vybíhám, sjezdy a zatáčky na kolobce projíždím s požitkem z jízdy. Alík neúnavně běží. V kopečku za mojí pařezovou zatáčkou doháníme závodníka s gróňačkou. Ustupují ke kraji a nechávají nás projet. Volám dík a vybíhám kopeček.

V lese je ticho, jen ptáky je slyšet. A dvojí funění. Moje a Alouškovo. Čeká nás poslední dlouhý stoupák. Opřená o kolobku běžím, Alího pobízím jen výdechy. Psisko ušaté kopec dobře zná. Přechází do klusu, ale stále je v záběru. V půli stoupání registruju nějaké volání za sebou. Ohlížím se. A poznávám Wami s vlkošedým Lumpem a jeho novou parťačkou ovčandu Agátkou. "Vlci" pádí a Wami má podstatně lepší tempo než ja. Dohání mě těsně před vrcholem, taky běž vedle koloběžky. Psy má zapřažené přímo k ní, tak se pevně drží řidítek a jen bez dechu vyfukuje povely.

Uhýbám s Alím až těsně před její dvojkou a oni hladce probíhají kolem. Alího vypouštím na trať těsně za ní. Zběsile zabírá a chvilku Wami děláme ocásek. Ale čekají nás zatáčky ke skalce. Lehce Alíka přibrzďuju a uklidňuju. Můj pud sebezáchovy je podstatně jinde, než ten její. Nemám nejmenší chuť dělat jí ocásek ve sjezdu. Hodlám si ho na kolobce užít, né se přerazit. A už jedemé! Paráda! Zlatá koloběžka! Tak ještě poslední kopeček a zatáčka a jsme v cílové rovince. Aloušek naposled nabírá rychlost, že se nestíhám odstrkovat a jsme v cíli! Jupí, to byla jízda!

Mám pusu od ucha k uchu a potřebu sdělit všem, že jsem pěkný trotl, že jsem si nepořídila kolobku už dávno. Hlavně to chci říct pánečkovi. Ale ten je se čtyřkou opět na trati, pro změnu na sprintu. A tak svou radost sděluju na potkání Kristíně, Wami, Renči, sousedovi... a je mi úplně jedno že ze mě mají jistě srandu.

Koloběžkovou premiéru mám úspěšně za sebou, počasí je ucházející, zprávy o Puncově noze přijatelné. Můžu si v klidu vychutnávat atmosféru závodů. Ukládám si do paměti obrázky a vzniká mi z nich milá barevná mozaika: Páneček se čtyřkou v cíli sprintu, všichni zablácení, psi s jazyky až na zem, žízniví, s mávajícími ocasy, on vysmátý, plný dojmů. Jeho jízdy na kole s Azorkem a nakonec s frajerem Borkem.

Vyprovázím je na start a pak čekám u cíle, hlídám smečku na stejku, chválím ohařiska po doběhu. Všudy přítomná Renča, pozorná, obětavá a její zdatný mini tým. A Kristína vybíhající s Jerrym i s malým doprovodem Ričím. A zas Renča po kontrole na trati s foťákem, veselá hlásí, že viděla Kristínu a že ona běží!!! Vůbec nejde krokem, jak slibovala! Pak Krista v cíli, unavená, ale spokojená, jak Jerry pochopil, o co jde a s nadšením táhl. Povídání s kamarády. Krásná Mackovic smečka, haskouni a maďar Edís. Renčina závodní šestka a její muž se čtyřkou staroušků. Chlupáčům je dvanáct, ale do závodu se těší jako mladíci a na trati poctivě běží. Musherský potěr, čtyřnohý závodní potěr...

Zvolna přichází večer, všichni se přesouvají na ubytovnu. Zůstáváme s pánečkem na hřišti. Je tady klid a prostor k bezpečnému proběhnutí smečky před večerním krmením. Naši všestranní ohaři přece jen nejsou zvyklí na úvaz tolik, jako vyloženě závodní smečky. Jsou spokojenější při venčení na volno a bez poštěkávajících sousedů žerou v mnohem větším klidu. Hřiště opouštíme v houstnoucím šeru, spěcháme na ubytovnu v očekávání výborné večeře a příjemné zábavy. Bydlíme opět na dvoupokoji. Za dřevěnou stěnou máme děvčata Kristínu a Wami s Jerrym, Ričim a malinkou Meluzínkou. S náma tentokrát spí jen prominenti Alík a Borek. Smečka nocuje na slámě ve vozíku, což se nám osvědčilo už při zimních výjezdech.

Společenský večer v jídelně ubytovny se vydařil, jako vždy. Jídlo výborné. Po něm přichází ke slovu kytara a harmonika, zpívá se i tančí. Jen Renčin mini tým s ní v čele kmitá do noci. Když donese výsledkovou listinu a startku pro příští den, všichni se na papíry sesypeme. Nevěřím svým očím. Jsem ve své kategorii první. Těsně, ale první! Páneček studuje svoje výsledky. Ohaři si nevedli špatně.

Všichni se na chvíli vracíme od zábavy na trať, znova se probírá, co kdo na trati zažil. Pak vyhraje kytara a zábava pokračuje hluboko do noci. Alík mě doprovází, snaží se spát pod stolem. Páneček má u sebe Boriska. Rezavci jsou závisláci a nechtějí odpočívat sami na pokoji. Přitom oba jsou ospalí a radují se, když dojde na poslední noční vyvenčení a přesouváme se do postelí. Usínám s myšlenkou, že ráno to na trati s Alím rozjedem.

Ráno je ospalé, obloha slibuje vyjasnění. Chceme být včas na hřišti, rychle balíme, uklízím pokoj, páneček venčí smečku. Zdravíme se s podobně mžourajícími mushery. Kristína úpí, že jí bolí nožičky. Moje tělo taky dobře ví, že včera závodilo...

Na hřišti všichni v chladném vzduchu rychle ožívají. Smečky ví, co se bude dít. Poštěkávají, vyjou, všude se vynořují káry, šňůry, postroje. Kolotoč startů se rozbíhá. Přítomna je opět televize. První startuje mid. Opět adrenalinové navádění našich ohařů na start. Aurum kvílí a ječí, Gerda chce po ní chňapat, Anežka kouše šňůry. Odpočítávání je nekonečné. Goo!!! Osm párů psích tlapek se zaryje do hlíny a páneček mizí za zatáčkou.

Pomáhám ještě přidržet před startem mladého alaskána sousedova spřežení a pak už se jdu připravit na vlastní jízdu. Venčím naše kluky. A vyhlížím pánečka, kdy se objeví v cíli. Starty se trošku zpožďují, tak jsem se dočkala. Všichni jsou zablácení a udýchaní.

Necháváme smečku na stejku a páneček vyráží hned na start s Azorkem a kolem. Doprovázím ho, hlídám, zda pan startér správně zapsal čas, a když odfrčí, jdu si vyzvednout Alíka. Zlato, tak jdem na to! Nepromokavou bundu poučeně nechávám v autě. Terén po noci trošku vyschnul, z mraků vykukuje sluníčko. Alí stojí klidně před kolobkou, zlatíčko moje... Odpočítávání a jedeme!

Na trati jsme tentokrát sami. Před námi nikdo, za námi nikdo, nad hlavou ranní blankyt. Alí jistě běží. Rozbahněný úsek mě nezaráží, čekám ho, projíždím opatrně ve své včerejší "stopě". Dál už si jízdu jen užívám. Alí ochotně táhne. Sluníčko svítí, kolem se budí jarní příroda, rosa se leskne ve zlatých paprscích. Když mě nikdo nestíhá, kopce vybíhám v mnohem větší pohodě. Sjezd ke skalce, kopeček, rovinka a cíl! Alík mě vleče za pánečkem, oddechuju a jsem šťastná. Náramně jsme si jízdu užili. Určitě mám lepší čas než včera.

Volám mamči, trochu trnu, co Punc. Ale nezhoršil se, naopak, noha prý nehřeje. Už si můžu jen užívat krásného dne. Sluníčko se snaží ze všech sil, hřeje. Jen sem tam ho zakryje mrak. Mě i našim hladkým ohařům teplo vyhovuje. Závodníci s chlupatými psy ze sluníčka radost nemají. Jejich huňáčům je horko a běží pomalu, s jazyky až na zem.

Kristína přibíhá do cíle úplně uvařená, úpí, že jí bolí nožičky a nadává na sluníčko. Volný čas do vyhlášení výsledku tráví usazená u Jerryho a trimuje jeho přerostlý zimní kožich. A času má spousty, takže na vyhlášení si vede úplně nového psa. U pódia se scházíme všichni. Čeká nás neskutečná hromada cen, diplomy, medaile a unavená, ale stále usměvavá Renča. Atmosféra je přátelská, jako vždy. Sluníčko dělá, co umí a i když fouká a za kopcem se srocují temné mraky, daří se mu to. Úsměvy, potlesk, spokojenost...

Díky našim ohařům z Bohumínské mokřiny by nám slušelo označení hamouni z Bohumínské mokřiny. Dajli nám medajli, a né jednu! Páneček dostal celou sadu a zlato dvojmo. Stříbro se čtyřkou v midu a zlato ve sprintu. Na kole s Azorkem byl třetí a s Borkem, veteránem, první! Navíc dostává cenu za nejpočetnější starty. Mě s Alouškem dajli zlatou medajli! Juj, to jsem celá radostná! Wami její "vlci" donesli taky ke zlatu a Kristína si vyklusala stříbro...

Focení, loučení, hřiště se zvolna vyprazdňuje. Nespěcháme. Zůstáváme poslední a necháváme na volno smečku proběhnout a vyvenčit se před cestou. Na podzim zase AHÓJ!?

Fotky: 1. Já a Alík, 2. Borek a páneček, 3. Start sprint 4. Stoupání MID 5. Trať bahno 6. Odpočinek

Atmosféru závodů si vychutnejte na krásných fotkách, je jich hodně, ale stojí za to:

http://jimicek.rajce.idnes.cz/Cakov7.-8.3.2009/

http://wami.rajce.idnes.cz/Jarni_Cakov_2009/

http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/Cakovskonovodvorsky_okruh_7.-8.3.2009-sobota/

http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/Cakovskonovodvorsky_okruh_7.-8.3.2009_-nedele_vyhlaseni/#album

http://pefo.rajce.idnes.cz/Cakovsko_-_Novodvorsky_okruh_-_jaro_2009/#album

Výsledky jsou na stránkách mushing clubu:

http://www.mushing.cz/index.php?kod=&modul=zavody&m1=vysledky&rok=2008&czavodu1=28

http://www.mushing.cz/index.php?kod=&modul=zavody&m1=vysledky&rok=2008&czavodu1=43

Chcete li závody na Cakově zažít na vlastní kůži, můžete už brzy. O víkendu 14.-15. 11. 2009 bude nad hřištěm opět znít volání smeček a lesem budou pádit spřežení i jednotlivci. Ohaři z Bohumínské mokřiny snad nebudou chybět.

Zde je pozvánka a všechny informace...