Sotva jim oschla zelená tetovací barva na ouškách, přijeli si první noví budoucí páníci vybrat hned tři štěňátka. V pátek, přesně v osmi týdnech života se tetovalo, v sobotu si byli vybrat a v neděli si je odvezli.  

Při sobotní návštěvě nových páníků jsem byla. Dorazila jsem trošku se zpožděním a už bylo vlastně rozhodnuto. Pánečka s návštěvou a dvěma psíma holčičkama jsem zastihla u vody, kde právě ďáblička s andělským ksichtíkem Angelika předváděla, jak je voda jejím živlem. Kráska Anita chvíli capkala po břehu, ale dlouho se pobízet nenechala a také statečně předvedla svůj ladný plavecký styl.

Byla jsem ráda, že skupinka byla plně zaměřená na štěňátka a mého příchodu si hned nevšimli. Zjištění, že si vybrali právě mou oblíbenkyni Angeliku mě docela dostalo a moc nechybělo, abych jim tam uronila slzu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že si už na ni nebudu dělat delší návyk, ale na druhou… Zdravila jsem společnost s pořádně stáhlýma hlasivkama.

S čubinkami jsme pak šli od vody a důkladně jsme je osušili a nechali řádit, aby se zahřály. S novými pány, majiteli taťky Arona, jsme si při tom povídali. Bylo to komické. Jsou z Polska a přesto, že my jsme přímo od hrance, koukáme k sousedům přes řeku, je pro nás oba Polština jazykem cizího kmene. Nicméně, vyrozuměla jsem, že mají doma větší počet psů, jsou aktivní lovci a odchovávají štěňata.

Přišli mi docela sympatičtí. Obzvláště paní byla velmi spontánní při kontaktu se štěňaty, nechala se od nich celá pošlapat, okousat a ohubičkovat a nešetřila obdivem. Velmi naše malé ohaříky chválili, pán ocenil hlavně jejich socializaci a páneček se právem dmul pýchou. Však se o celou rodinku pečivě staral a sotva puntíkaté nadělení začalo reagovat nejen na světlo, vymýšlel pro ně nové podněty a hračky k rozvoji jejich osobností, seznamoval je se světem za zdí porodnice.

Už když byli malincí, nechal je mazlit a hladit návštěvám. Tak od sedmého týdne zubaté smečce začal předhazovat návštěvy jako kořist. Dovedu si živě představit, jak proběhl první kontakt s budoucími páníky. Osm malých puntíkatých piraněk bylo vypuštěno z porodnice a všichni se s nadšením a vrtícími ocásky vrhli na kotníky, lýtka a kolena příchozích. S jediným přesvědčením - máme tady novou hračku, utrhneme si trofej!

Bylo vybráno, Poláci odfrčeli za svým dalším programem a my s pánečkem po sobě koukali se smíšenými pocity. Tak už to začalo, naši bobánci jdou z domu! Co je čeká, budou se mít dobře?

V neděli jsem u předávky štěňátek nebyla, zbaběle jsem to mávání nechala na pánečkovi a užívala jsem si krásný den na dostizích. Páneček potom dorazil za mnou a byl nečekaně vysmátý. Předávka prý proběhla v rychlém tempu, protože noví páníci měli před sebou dalekou cestu a hodně spěchali. Vtipkoval, že ani neví, jestli jim dal ty správné.

Viděla jsem smečku od nových páníků na netu a doufám, že se puntíci budou mít dobře. Fenky si vybírali pro sebe. Pejska Aloíse pro svého známého, který se s ním chce věnovat hlavně výstavám. Pánečkovi už přišlo několik mailů s hlášením, jak se našim štěníkům daří i s fotkama feneček. Vypadají stejně spokojeně, jako jejich sourozenci tady, což nás těší. Snad se nám neztratí z dohledu. O všech předchozích štěňátkách má páneček přehled, je fajn vědět, že se jim dobře vede, v případně nutnosti mít možnost poradit, pomoct, pohlídat…

Doma zůstala pětihlavá mini smečka. Ohaříci mají čtrnáct týdnů a páneček začíná vážně uvažovat o výrobě saní a letní tréninkové trojkolky pro závody psích spřežení, protože práce v tahu bude asi jediný možný způsob jak zajistit celé smečce dostatek pohybu. No a taky z nich budou prý šampióni na prestižních soutěžích ohařů a kdo je uvidí pracovat, bude litovat, že si nepořídili auvergnera místo maďara…

No, sama jsem zvědavá, co bude s ohaříky dál. Potencionální zájemci, kteří se poptávali na štěňátka už před narozením nějak vycouvali a pak jsou další, kteří se ptají, ale na štěňata maďarů, protože tohle plemeno je zrovna, bohužel, hodně v módě. Zato auvergnéského ohaře moc lidí nezná. Bodejť, tetovací čísla našich puntíku se vešly do sedmdesátky a řekla bych, že to byl poslední letošní vrh tohoto plemene v ČR.

Na jednu stranu je krásné mít je tak pohromadě a sledovat, jak se vyvíjí a rozvíjí jejich osobnosti. Na stranu druhou, všechny si přece nechat nemůžeme. A nebo můžeme? Páneček si zatím moc těžkou hlavu z mini smečky nedělá. Má je kde mít, má jim co dát do misky a má na ně čas.

Ohaříci jsou přestěhovaní z porodnice do velkého kotce v psinci a začlenili se do velké smečky. Je zajímavé pozorovat, jak k nim jednotliví psi přistupují. Maďar Borek, služebně i věkem nejstarší pes, šéf smečky je nemá rád. Vadí mu, když se mu drobotina plete pod nohama a kouše ho do uší a tlap. Většinou mezi puntíkatci proběhne krokem baleťáka, mrčí u toho a rychle se odsune do vyvýšeného útočiště, kam za ním drobotina nemůže. Když ho některý prcek příliš pronásleduje, s děsným brbláním mu zeslintá hlavu a krk a to už pochopí i ten největší zarputilec, že končí sranda a dá šéfovi pokoj.

Gerda je prostě mamča. Samozřejmě už nekojí a páneček jí pomaličku dostává zpět do kondice, tak začíná být zas hezká, štíhlá a běhací. A tak běhá a děcka běhají s ní. Občas na ně počká a nechá se od nich okusovat a olizovat, pak je děsně dovrčí, když toho má dost, občas jim sebere hračku nebo jim naopak nějakou ukáže, učí je blbosti, jako hledat myšky, poskakovat ve vysoké trávě jako blecha a podobně. Ona je hrozný kašpar… --foto--Teta Aurum, Alíkova sestřička je výborná společnice ke hrám. Zpočátku jako by nevěděla, co si s kousavou drobotinou počít, teď pořádají spolu zběsilé honičky, přetahují se o aportky, nechá se i trochu okusovat. Aurumka se většinou nakonec zapomene a lítá jak to největší a nejsplašenější štěně a bourá puntíky jak kuželky.

No a strejda Alík, to je hračka vůbec nejlepší. Štěňátka ho zajímala už v miminkovském věku, je z nich úplně unešený a moc hezky si s nimi hraje. On je normálně taky pěkný nevycválanec, ale mezi štěňaty se pohybuje opatrně, vůbec na ně nevrčí a nádherně si s nimi hraje na přetahovanou. Nevěřila bych, jak citlivě dokáže to tele držet v hubě kus kůžičky, na které se zmítá a vrčí malý puntíkatec.

A nejlíp mu jde tahle hra s mým favoritem Atrejem. Mám dojem, že ze všech pěti právě Atrejek nejradši pořád něco nosí v tlamičce. Vůbec nejsem ráda, že Atrej zůstal, je mi čím dál víc sympatický. Je to takový bucíček, dávno není nejmenší pejsek, je nejtlustější, nejklidnější, většinou cíl sourozeneckých útoků. On se taky dokáže namíchnout a pak jim to vrátí, ale často si útoků moc nevšímá, drží si v tlamce svou kořist a hledí si svého. Moc hezky se mazlí a lump jeden se mi pěkně vtírá a pořád vrtí ocáskem. Ale já si ho nemůžu vzít, nemůžu to udělat dědouškovi bíglíkovi Andymu.

V názorech na jednotlivá štěňata se s pánečkem rozcházím. Ze mě nikdy žádný výcvikář prostě nebude a tak je pro mě pořád nejzajímavější Atrej, hodný, klidný pejsek, na zavolání přibíhá, nevzdoruje, mazlíček to je. Pro pánečka je jedničkou Azorek, který se už teď projevuje jako náramně samostatný psík. Prý to je u pracovního psa výhoda a věřím, že výcvik takového samorosta bude hodně zajímavý.

Každý prcek je jiný. Páneček se jim všem věnuje pěkně jednotlivě, hraje si s nimi a přitom je učí. Rozvíjí jim aportek, bere je k vodě, bere je do společnosti, ukazuje jim nová zvířátka a sleduje bedlivě jejich projevy. Podezírám ho, že se opravdu těší, až začne svou smečku předvádět na zkouškách.

Mě se zase líbí představa, jak zahltíme výstavní kruh auvergnerama. Předpokládám, že pejsci budou pohodáři a výstavní ruch je bude bavit. To pak moc baví i mě. A protože jedinců tohoto plemene je tady zatím málo, bude výstava neskutečná pohodička…

Foto: Alík a Aloís, Angelika, Anita, Atrej