Takže od podlahy: agility znamená čilost, hbitost, bystrost (dle slovníku na seznam.cz). Tedy ideální zábava pro pejsky s přebytkem energie. Velikost ani postava nerozhoduje (i když představa Bety plížící se tunelem nebo Dráčků, jimž by byl tunel tak akorát jako náhrdelník se mi coby agiliťákovi moc nezamlouvá). Stačí slušná fyzická kondice - hlavně páníčkova. Navíc nepotřebujete žádného šampióna krásy s rodokmenem na úrovni královské rodiny.

Vím třeba o pejskovi, který se jmenoval Flaška - byl (prý) vyměněn v Holešovické tržnici za flašku rumu a se svou malou paničkou to dotáhl až na mistrovství republiky. Také naše nejstarší poté co zjistila, že její Dasty prostě "papíry" mít nebude, vrhla se na hledání jiné aktivity. A tak jsme se objevili na cvičáku. Proč jsme? No protože cvičák nebyl zrovna za rohem a mladá by to nestíhala. A když už se tam jede s jedním psem, tak se do auta vezme i druhý.

No, skupinka jsme byli silně různorodá. Od dítek školou povinných až po důchodce a co se týče našich miláčků - bylo to přesně podle hesla: "každý pes jiná ves". Filinka byla největší pak ještě nádherná kolie a postupně to klesalo až k jorkširáčkům a tibeťáčkům. A pak to začalo. On i takový povel "Hop!", má-li být vykonán správně, se musí naučit. Takže hurá přes překážky. Ze začátku všichni s laťkou na zemi a pak se zvedalo na příslušné výšky. Pro ty malé kolem 30 cm (kategorie S - small), střední 40 cm (kategorie M - medium) a velcí 50 cm (ti jsou L - large).

Pak se přidaly tunely - pevný a látkový. Legrační je, že ono je to vlastně naopak. Pevný tunel je totiž na obručích (průměr 60 cm) navlečená látka či hrubá fólie (takže se dá skládat), zatímco látkový tunel je pevná konstrukce skoro metr dlouhá, za kterou je nevyztužený látkový rukáv. Což je problém. Když prší, látka navlhne, ztěžkne a jak se pak má taková čivava dostat ven?

A což teprve kruh o průměru 45-60 cm, který mají i ti nejmenší celých 55 cm od země. Naštěstí jen středem. Tady si zase dovolím ulítnout a představím si Betu nebo Dráčky (Jindro a Li, sorry) jak běží s kruhem kolem krku… No, pro některé by to chtělo ještě kategorii extralarge. Jako když si jdu kupovat něco na sebe.

Dalším skokem pak byla dálka - pejsek skáče od 40 cm (ti malí) až do 1,5 m (habáni).

No a když jsem zvládli základ, mohli jsme začít trénovat "pasáže". Tedy sled několika překážek za sebou. Ona to není legrace. Při závodech totiž pejsek nemá ani obojek a dotek psa a páníčka se trestá. Úmyslný dotek dokonce diskvalifikací. A řekněte to psovi, aby šel podle čísel… Tak páníček běhá s pejskem a pokřikuje a ukazuje až se z něj kouří. A pejsek se chechtá, hubu od ucha k uchu a skáče jak ho napadne. Páníček nadává, načež je spíláno jemu, že pes za nic nemůže a že 99 % chyb vyprodukuje na parkuru páníček.

Taková blbost - já přece tomu natvrdlému čoklovi ukazoval, že má udělat hop a né zahnout a vlézt do tunelu! Že já sem lezl… A to jsme teprve na začátku! Končím, balím. Jenže když se tak dívám kolem sebe, zjišťuji, že nešťastní jsou skoro všichni. Jeden pejsek běhá jen za ňamkou (v závodech zakázáno), další zásadně prohání ptactvo a překážky uznává jen jako místa ke značkování (zakázáno), další pes sice skáče a prolézá všechno, co vidí, ale pořadí a směr si volí sám (diskvalifikace). A tak to jde pořád dál.

A pak se něco stane. Pes zareaguje správně na pánův pohyb, dokonce i skočí, pak sice tunel jen oběhne, ale první vlaštovka je tady! A tréninky ubíhají a najednou páníček přijde s pejskem a rozestaví se překážky, ukáže trasa a páníček pejska provede a už sám vidí - tady jsem se málo otočil, tady neukázal rukou, tady jsem se zamotal… A najednou začne těm 99 % věřit a je závislák. Jako pod vlivem omamných látek úúúúplně snadno zvládne kladinu, houpačku, Áčko (šikmou stěnu). A pak přijde slalom. Nevím, proč mi zpočátku připadal tak těžký a nesplnitelný.

Po těch x překážkách už pejsek dobře ví, že začíná sledováním ňamky v páníčkově ruce, pak švidráním kde co hrozí a nakonec už ví kudy kam. Jediný problém je aby pejsek nic nevynechal. K tomu slouží speciální krok páníčka (každý používá jiný a vidět jej bez vedle běžícího psa, asi byste se utloukli smíchy) a povely (něco tak úchvatného jako dovnitř-ven, sem-tam, pojď-běž…). A hlavně pamatovák, že na slalom se nastupuje vždy kolmo (pes musí vidět řadu tyček) a zásadně z … jo aha, pravé strany.

Já si to pamatovat nemusím - na závodech totiž bývá číslo na straně, ze které se nabíhá. A je to všechno. Existují sice i speciality jako stůl (na něm musí pejsek 5 sec počkat) nebo vodní příkop, ale ty patří spíš do kategorie sci-fi a já je ještě nikdy neviděl (teda, stůl jsem viděl - stál v koutku boudy a bylo mu moc smutno). No a pak jsou zvláštnůstky jako zeď či dvojitá překážka, což jsou sice jen varianty klasických skokovek, ale pejska na závodech spolehlivě rozhodí. Což se nám nemůže stát, vždyť jsme zkušení agiliťáci, takže hurá na závody!

První závody byly děsné. Jednak je v agility obecně málo chlapů, ale hodně těžkých překážek. Takže místo vyběhání psa před závodem jdete stavět parkur. Projít si ho stejně ale nestihnete - musíte přece alespoň na chvíli vyběhat psa. Najednou volání - už mám jít na prohlídku trati. Prohlídka je věc zajímavá a důležitá. Slouží k tomu, abyste si zapamatovali trať (po startu už nemáte čas se rozhlížet kde co stojí), zjistili kudy kam - na různé překážky se dá jít různě - záleží na tom, zda máte psa rychlého či pomalého, zda křižujete před nebo za psem, jestli ho můžete poslat před sebe… Takže si trať napřed projdete pomalu, díváte se co a jak a už si plánujete běh.

Druhé kolo už je v pohybu - ověřujete otočky a navádění. Třetí kolo je trysk srovnatelný se závodem. Jenže člověk není na place sám. Mnohokrát jsem si říkal, že si vezmu kameru a natočím to "nesmyslné" hemžení, kde lidé pobíhají nesmyslně mávají rukama a pokřikují (případně se sráží, šlapou si na nohy a jinak si překáží). Hvizd a konec. Honem za psem, dát mu ňamku aby mi prominul(a) to čekání a honem ještě vyběhat. Následuje šííííílenáááá pauza.

Odběhají "smolíci", jdu zvedat laťky, odběhají střeďáci a opět zvedání. Konečně jsme na řadě. Nervíčky pracují, což pes neomylně pozná. Začne blbnout a tím vás ještě více vyvede z míry. Zlaté výstavy - jen chodit a klusat, ukázat zuby, všechno vám diktují, ale tady… Tak na start! Odepnout vodítko, předat někomu ňamky (jednu si samozřejmě nechám - pes musí dostat po doběhu odměnu), obojek dolů a posadit psa. Nechat ho sedět a pomalu se šourat po trati. Pes musí sedět a rozhodčí nesmí písknout. Protože kdyby pes vstal, musíte ho jít posadit a pokud rozhodčí písknul, už nesmíte zpět na start. Takže se vám celý plán běhu zhroutí.

FILO, VPŘED!, HOP!, otočit se, bacha tady ne, zpátky, HOP!, TUNEL! rychle, (proč mám tak pitomě rychlého psa?), FILO, SEM! HOP!, otočka HOP! dva kroky HOP! ještě krok PÍSK. A je po všem, rozhodčí si moc dobře všimla, že Fila přeskočila něco jiného než měla. Takže disk(valifikace). Vyběhnout z parkuru (pes se má správně nechat doběhnout celou trať, ale není čas), dát psovi ňamku (zasloužila by spíš….) a honem bokem. Hmmm, nechal jsem tam obojek. Tak zpátky, vzít potupně obojek a jdeme někam bokem. Mobil a hlášení MLP. Kafe, svačina, čekání… Dlouhé čekání… Přestavba trati pro dvojky.

Jo, to jsme zapomněl. Agility má dvě discipíny: jumping (tady nejsou zónové překážky) a agility. A v každé máme tři stupně. Nejnižší jsou jedničky - začátečníci. Pak jsou dvojky - ty už je třeba obhájit. No a nejlepší jsou trojky.

No, takže zase uvázat psa, jít stavět. Pak ke psovi, pokecat s lidma, přestavba na trojky. Samozřejmě v obou výkonnostech 2x měnit výšku překážek. A čas letí. Konečně agility. Takže přestavba. Páneček už je otrávený, pes unavený. Běží smolíci, střeďáci… Prohlídka lárdž! Sakra, honem uvázat psa, jde se. Poctivě procházím, probíhám, zadýchávám se. Naštěstí je mých 100 kg k nepřehlédnutí mezi dítky a mládeží, takže ke kolizím téměř nedochází. A soupeři se snaží. Jeden disk za druhým. Tak mě napadá, že agility je jeden z mála sportů, kde vítězem je každý, kdo dokončí… A si jako Paříž-Dakar.

Jdeme na to. FILO, ČEKEJ! (Bůh tě opatruj vstát, potvoro!), hvizd rozhodčí, zoufalý pohled, VPŘED!, HOP!, HOP!, HOP!, otočka, náklon, TUNEL!, sakra, zónovka, STŮJ! uf, to bylo o fous POMALU!, ještě krok, otočka, sprint, HOP! a je to v pytli. Honem z placu, ňamka, obojek, SMS… Počkat na zakončení, uklidit překážky a honem domů. Jsem úplně mrtvý a to mám za sebou 2, slovy dva, běhy… Psinda taky nemůže. Doma křížový výslech co bylo špatně, úklid hory špinavých věcí (bláto je potvora) a … A zítra znovu!

Ráno budíček (proč tak brzo?), snídaně, balení a jedem. Průběh dne jako přes kopírák. Tahání překážek, zvedání latěk, nuda, únava. Na konci dne agility. To už rezignuji úplně, však co, stejně se disknem. START, běh, skok, otočka, najednou vše jde jako na cvičáku, úplně v klídku, Fila jde jako hodinky, dokonce mě ani nechytá za rukáv (pokud chcete dělat agility, nikdy se se svým psem neperte tak, že běžíte a nabízíte předloktí k zakousnutí, je to disk a risk, já tak přišel o pár triček), prostě pohoda.

Do cíle doplachtíme, potlesk, odměna a muchlování (AU, na té ruce bude modrák, potvoro), dokázali jsme to. Co na tom, že při konečném součtu jsme přešvihli body, jsme v cíli! Radostný telefon (MLP: hmmm, jó? no dobrý, no, kdy budeš doma?) a jsem zpátky na zemi. Ale máme první zápis do výkonnostního průkazu! Tak zase příště…

A pak následují další závody, zkušený harcovník se nedá, někdy máme dokonce celý den bez disku. Že by dvojky? No a místo toho napřed můj rozdrcený meniskus a pak Fila začala pajdat. Skákala nadále ráda, moc jí to bavilo, jenže po dvou, třech parkurech viditelně napadala na obě přední… Takže zazvonil zvonec a agility byl konec.

P.S. Abych předešel dotazům: Dasty s Verčou (naší nejstarší) toho nechali taky. Hlavně díky škole. A Příšera s Věrou (MLP)… Vyhráli klubovky začátečníků, jenže znáte to… Není čas na pravidelné trénování, klub tlačil na maximální počet závodníků, o rekreačním sportu nechtěli ani slyšet - prý máme jít do skupiny k začátečníkům, kde se zase zkušený tým nudí. Ale stejně to bylo fajn.