14 fotografií

Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.

Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že až do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tiských stěn, odkud v neděli za týden pojedeme domů:

https://mapy.cz/s/balohotepo

Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 1.

„Přechod hlavního hřebene Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.“ – Stezka Českem.

DEN 1. Neděle 9. 7. 2023.
9 km ↑254 m ↓352 m
Celkem: 9 km ↑254 m ↓352 m

Proč je potřeba s sebou vozit mp3 se sluchátkama na cesty vlakem? Protože především rodiče malých dětí nechápou, že ty sluchátka by měli svým dětem vozit oni. Každý dítě se smartphonem musí mít svou hru, seriál nebo písničky puštěné nahlas a obtěžovat všechny ve vlaku. A rodičům to přijde úplně v pohodě. Chci z tohohle vlaku vypadnout, nebo mi praskne hlava. Mají to tak nahlas, že to slyším i přes vlastní muziku. Ve sluchátkách.

Lucka mi posílá zprávu, že něco špatného snědla a že místo srazu na nádraží v Karlových varech ji přítel hodí autem až do Božího Daru, a že mě na nádraží naberou autem. Dívám se do mapy a obratem odepisuji, že nemusím vystupovat až ve Varech, ale že mi to staví i v Ostrově nad Ohří, kde ale budu o 20 minut dřív. Nevadí, ráda chvíli počkám, venku bude konečně klid od hlučných cestujících.

Vystupuju z vlaku v Ostrově nad Ohří a obcházím s odpadky nádražní budovu. Když ji celou obkroužím, můj vlak pořád stojí v nádraží a cestující postávají venku. Zvláštní, skoro to vypadalo, že vlak normálně odjede. Nevím, co se stalo, ale vlaku nabíhá zpoždění a zůstává ve stanici. Cestující drmolí jak roj včel a tomu hluku pořád nejde uniknout. Cestující i vlak stojí v Ostrově dokonce i o 30 minut později, když naskakuju k Lucce do auta.

Seznamujeme se konečně naživo, protože jsme se na tenhle týdenní vandr domluvily po internetu. Lucka nemá zkušenosti s vandrem delším než 3 dny a 2 noci a tohle je její první delší premiéra: od neděle do neděle. Je ráda, že k tomu má parťačku.

Lucka jde severní Stezku Českem od nejzápadnějšího bodu, kterou zatím kombinovala s jednodenními výlety a spaním na jednu až dvě noci. Před pár dny dokončila 1. etapu Stezky o délce 110 km v Božím Daru a teď spolu budeme vyrážet na 2. etapu, která má 165 km při cestě přímé a 180 km při alternativní variantě, kterou shledávám nad mapou hezčí a lepší. Lucka se mnou souhlasí a tak je jasno. V čem jasno nemáme, je to, jak daleko stihneme do neděle dojít.

Vystupujeme v Božím Daru, na začátku 2. etapy Stezky Českem. Ano, opravdu. Vracím se zpět na stezku a plánuju jít její 2. etapu – Krušné hory, kterým prostě odolat nedokážu. Můžu jít vůbec tuhle etapu, když jsem nedokončila ani tu první? A vůbec, pořád trvám si na tom, že nejdu Stezku. A zvažuju, zda je to tím, že tenhle vandr zase bude v režii někoho jiného, a já jen dělám podpůrný doprovod. Není to moje cílená volba, že bych si řekla, že chci jít Stezku. Prostě jsem se na ní řízením osudu ocitla, ale za stezkaře se pořád nepovažuju. I proto, že dle itineráře je 2. etapa na 6 dní, ale my ji chceme jít 8 dní a stejně ji asi celou nestihneme.

Konečně mě napadá, co jsem já. Jsem kochač a tenhle týden se plánuju kochat od rána až do večera. Všem kochačům zdar! Ale pozdravím i stezkaře, trampa, turistu, výletníka, chataře či místňáka. Nechci být jak někteří trampové, kteří na „ahoj“ sjedou moje oblečení a krosnu a pozdrav neopětují, anebo stezkaři, kterým při zjištění, že nejdu Stezku, opadne nadšení a už nemají zájem si popovídat dál.

Tak se pojďmě kochat spolu Krušnými horami, ať vás do nich přivedl jakýkoli cíl.

Vyrážíme do horkého odpoledne z Božího Daru (1030 m n. m.) po rozpálených loukách k rozhledně Boží vyhlídka, která tu stojí od roku 2019 a připomíná krabičku od sirek. Stoupání je táhlé, ale ne moc prudké a za odměnu se můžeme pokochat výhledy z plošiny ve výšce 5 metrů nad zemí. Je šílený vedro a jsme zpocený až za ušima. Tady, ve stínu rozhledny, přichází ideální čas namazat opalovacím krémem naše už slušně opálená těla, protože na přímém silném slunku bychom i přes základní opal mohly dojít k úhoně.

Stoupání na Klínovec do 1244 metrů se snad ani nedá nazvat stoupáním. 200 výškových na necelých 4 km trasy je nic, které se dá zvládnout i se 17kg krosnou v horkém odpoledni. (Kecám, batoh měl jen 16,5 kg a tentokrát mi seznam v PC i váha ukazovaly v podstatě totéž. Taky jsme se s Luckou podělily o část výbavy, takže nenesu filtr na vodu a naopak budeme spoléhat jen na můj vařič. S těžkým srdcem jsem nechala doma 1l outdoorovou láhev „nalgenku“ vážící skoro 200 g s tím, že to zvládnu v parným létě i bez čaje na cestách. Jen doufám, že nebudu litovat.)

Jsem celkem dost překvapená, jak rychle jsme Klínovci na dohled, a vzpomínám na vandr v roce 2021, kdy jsme stoupali od Veseřice přímo po svahu lanovky v podobném horku a mně to přišlo nekonečně dlouhé. A to jsme ještě vynechali vrchol. Tentokrát na něj ale musíme. Proč bych tu jinak byla znova?

Klínovec. 1244 m n. m. 14:30.
Je neděle odpoledne a na nejvyšší hoře Krušných hor je jen pár aut a několik cyklistů. Nevím, proč jsem si myslela, že Klínovec je známé turistické centrum, podobně jako Plešivec. Jsem zaskočená, že vedle rozpadajícího se hotelu z roku 1900 a televizního vysílače Jáchymov – Klínovec je tu už jen 17m rozhledna z roku 1884 a malý fungující hotýlek, ale rozhodně mi to vyhovuje. Co mi vyhovuje míň, je fakt, že u základny rozhledny, zrekonstruované a zpřístupněné veřejnosti znova v roce 2013, bzučí celý roj vos a schodiště ke vstupním dveřím je přes bzučící hmyzáky sotva vidět. Tam rozhodně nejdu.

Na vrcholu Klínovce si ale mohu udělat jasno v tom, že to, podle čeho jsem schopná Klínovec poznat už z dálky, není rozhledna, jak jsem se mylně domnívala, ale je to právě 56 metrů vysoká betonová věž vysílače z roku 1967, která stále slouží k vysílání televizního i rádiového signálu, a ke spatření rozhledny by mi možná nestačil ani dalekohled.

Z Klínovce nás čeká padák po červené značce vedoucí po hraně sjezdovky, který si už pamatuju celkem dobře. Na rozdíl od vandru před 2 roky má ale jednu výhodu. Na jeho konci v obci Loučná pod Klínovcem čeká otevřená hospoda, kde si můžeme dát osvěžující studené pití a trochu se zchladit před závěrečnou částí cesty do zaniklé osady Königsmühle, kde došlo k vysídlení v 50. letech 20. století. Dnes je toto místo dějištěm landartových setkání umělců a řada dobrovolníku se o něj stará a pečuje.

Königsmühle. 16:30.
Scházíme ze silnice a za mírně vypouleným vrcholkem se skrývá zaniklá osada, kde dnes budeme spát. Už jsme na dosah ruky, stačí se přehoupnout přes hranu kopce a v prameništi Černé vody se otevře výhled na zbytky několika domů a krajinné umělecké instalace.

Voní tu louka plná motýlů a sušící se seno z luk posekaných kolem živoucího centra osady. Na březích potoka Černá voda sedí desítky modrásků, kteří se naším příchodem snadno vyplaší, a na ohništi před živly uzavřenou útulnou uklízí rodinka z blízkého Klášterce kotlík od oběda.

Maminka nabízí guláš, ale bohužel Lucce ještě není dobře a já ho nemůžu. Chvilku si popovídáme, zatímco děti pobíhají okolo. Rodina tu tráví víkendy a pomáhají v péči o objekt, z vyhřátého paneláku rádi vyjedou na celý den na hranu živoucích luk a chladného lesa, kde si děti můžou hrát a brouzdat se potokem.

V podvečer si chystáme večeři, když přichází Petra se čtyřnohým parťákem Jeffreym. Seznamujeme se, a protože my chceme spát venku, Petra využívá možnost přespání v útulně, aby nemusela stavět celtu. Mám tu signál, a tak krom počasí na zítra ještě kontroluju, kdy můj rychlík dojel do Karlových Varů. Nedojel, spoj byl nakonec zcela zrušen kvůli hořící trávě podél kolejí a doprava už zůstala omezená. To byl asi ten dým, který v jednu chvíli ukazoval syn svému tatínkovi od opačného okýnka, kam jsem neměla šanci vidět.

Tohle místo s pohnutou historií působí proti očekávání klidně a bezpečně. Slunce zapadá nad loukami a nic nebrání klidnému spánku, dokud nepřijde třída hlučných puberťáků, kteří jsou slyšet dřív, než jsou vidět. Když jich napočítám asi 18, zhrozím se, že tu budou spát, ale naštěstí po chvíli odcházejí a já konečně usínám.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz