V městské zástavbě přírodu zpravidla nahrazují parky. Nedotčená příroda se nám vzdaluje. Přesto v městech mohou být zvláštní místa, která se jakýmsi zázrakem uchovala. Jedním z nich je přírodní rezervace Rezavka v ostravském městském obvodu Svinov.

Mlýn před asanací

Od tramvajové zastávky Svinov mosty to je půlhodina chůze. Kolem rezervace vede autobusová linka 79 a od zastávky Dubí se dá do rezervace dojít za deset minut. Vypadá to neuvěřitelně, ale v tomto místě je skutečně u slepých ramen Odry kus lužního lesa.

Přírodní rezervace zde byla vyhlášena teprve v roce 1998 a zaujímá nevelkou plochu něco málo přes 80 hektarů. Na východě, za pravým břehem Odry je hustá zástavba obvodu Zábřeh a směrem na západ za dálnicí D1 a železniční tratí se hned za obvodem Svinov rozkládají porubská sídliště.

Sotva kilometr od severního okraje rezervace v prostoru mezi vlakovým nádražím Svinov a Odrou byl kdysi důl Jan Šverma II. Těžilo se na něm od roku 1964 do roku 1991 a odpad se vršil na haldě u řeky. Až k dnešnímu areálu přírodní rezervace sahala továrna vyrábějící dřevěné sudy. Bečkárna jsme jí říkali.

Boření mlýna, před ním stará strouha

Dalo by se očekávat, že jak situování lokality v úzkém prostoru vymezeném komunikacemi, tak její poznamenání blízkou průmyslovou činností toto místo činí pro přírodní rezervaci naprosto nevhodným. Nechce se věřit, že by se zde mohlo dařit lužnímu lesu se vším, co k němu patří. Nicméně rezervace Rezavka je důkazem, že to možné je.

Musím přiznat, že nejsem nezaujatým pozorovatelem. K tomuto místu mám totiž blízký vztah. V sousedství Rezavky je rybník Dymač a u něho byl parní mlýn s pekárnou. Rybník, mlýn s přilehlými budovami a starým náhonem, hostinec u mlýna (podle dávného hostinského, který se podobal Stalinovi, se mu neříkalo jinak než „U Stalina“) a budova lihovaru postavena ve stylu gotického hradu zde vytvářely obraz krajiny mého dětství. V tom mlýně byl můj pradědeček až do svého odchodu do penze stárkem. Bylo to přibližně v letech 1908 – 1932.

Jeho syn, můj dědeček mi tady na procházkách vyprávěl příběhy z mlynářského prostředí. Rybník s ostrůvkem uprostřed a starý náhon předcházejícího vodního mlýna byly tím pravým místem pro strašidelné historky o vodnících. Pohádkové příběhy z tajemného prostředí mlýnů vyprávěné znalcem mlynářského řemesla byly tak působivé, že jsem v útlém věku v existenci vodníků skálopevně věřil a ani za nic bych se sám nepřiblížil k náhonu nebo k břehu rybníka.

Ve 20. letech minulého století mlýn semlel 5 vagonů obilí denně a jeho pekárna upekla 20 000 bochníků chleba. To však již dávno patří minulosti. V roce 2004 byly chátrající budovy mlýna strženy. Mlýn byl dokladem stavu techniky z přelomu 19. a 20. století, prý se dokonce uvažovalo s jeho posunutím, aby nestál v cestě stavbě dálnice a byl jako technická památka zachován.

Také moje manželka, jejíž rod je zde, podle listin v opavském archivu, doložen před třicetiletou válkou, má k tomu místu u Odry osobní pouto. K jejím vzpomínkám z dětství patří cesty kolem mlýna na oderské louky, svážení sena a plavení koní, což je pro dítě zážitek, který se nedá zapomenout. To bylo koncem 50. let, než museli koně odevzdat družstvu.

Lužní les tvořený jilmovými doubravami a mokřadními olšemi souvisí s trvale zavodněnými slepými rameny Odry a s Vrbenským rybníkem. Jsou zde rozsáhlé porosty rákosin, mnoho chráněných rostlin a vzácných druhů hub (např. ohnivec rakouský). Rozmnožuje se zde čolek velký a skokan ostronosý. Vyskytuje se zde 127 ptačích druhů.

Původní komplex lužního lesa v nedotčené přírodě. Jistě, dá se na to dívat tímto způsobem, ale jak už to bývá, má to i svou druhou stránku. V minulosti zde bylo mnohem víc rybníků než dnes a možná i slepá ramena Odry sloužila v dávných dobách kolonizace k rybnikářství. Zřejmě i sám Svinov byl ve 13. století založen v těchto místech u Odry a teprve později se posunul dál od řeky.

To místo nebylo vybráno náhodně, do Odry zde ústí potok Porubka, přitékající z kopců Nízkého Jeseníku, na jehož prvních svazích měl Svinov, kdysi nejvýchodnější obec Sudet, svá pole. Před osídlením zde nebyly podél celé Odry jen lužní lesy, ale všude kolem i pralesy. Tady stál první vodní mlýn na Ostravsku. Byla zde síť odvodňovacích kanálů a také kanál přivádějící vodu k mlýnu.

Mlýnská strouha byla důmyslné vodní dílo, jehož existence je doložena v 15. století. Vedla řadou obcí podél levého břehu Odry a po zániku vodních mlýnů měla vzhled přírodního toku. V její průzračné vodě se dařilo rakům. Její přirozený průtok narušila stavební činnost, komunikace Rudná a také těžba uhlí a s ní spojené poklesy půdy.

Následky těžby černého uhlí tak mají svůj podíl na stálém zavodnění slepých ramen Odry a zbytků starých kanálů. Napomohla tomu i úprava říčního koryta a toku Odry. Lokalita je oddělena od městských částí řekou a komunikacemi Rudná s dálnicí D1. Nic sem zvenčí rušivě nezasahuje. A v takovém izolovaném místě trvale zaplaveném vodou se lužnímu lesu mimořádně daří.

Příklad zdejšího lužního lesa, zdánlivě nedotčené enklávy divoké přírody uprostřed města tak ukazuje, že příroda, a to ani ta „pravá“, není neměnný obraz. V krajině poznamenané lidskou činností tomu ani jinak být nemůže.

Foto: autor