V první řadě nám chyběl provozní kapitál. Živili jsme se celý život poctivou prací a tak jsme kromě neochvějné jistoty, že také náš důchod bude skromný, mnoho nenašetřili. Možnosti nějak se prosadit pomocí známých z předchozího režimu, úspěšně po roce 89 ovládajících stát i větší část hospodářské sféry, pro nás také nepřicházely v úvahu: prostě jsme takové známé, bývalé soudruhy a nyní úspěšné budovatele kapitalismu, neměli.

Později jsme se dozvěděli o neziskových společnostech a nadacích, což se nám zdálo poměrně zajímavé. A tak jsme se v nové době, dávající schopným lidem netušené možnosti, rozhodli pro podnikání v oboru stravování. V podstatě jsme navázali na dřívější, skromnou a pokoutní činnost, a založili jsme zvířecí bistro.

Náš podnik má dvě samostatné sekce: převážně zimní a převážně letní: ta zimní sekce připomíná ptačí krmítko větších rozměrů, umístěné za oknem kuchyně. Kdysi jsme tu nabízeli slunečnicová semena, a to hlavně sýkorkám. Zákazníci, ovlivněni také mírnými, opravdu lidovými cenami, byli spokojeni. My ale po nějaké době méně.

Kolem domu bylo stále množství slupek z vyloupaných semen, a paní se to vůbec nelíbilo. Uvažovali jsme tedy nejprve o tom, že se pokusíme přimět zákazníky, aby slupky házeli někam na jedno, pro snadný úklid vhodné místo. Pokusil jsem se o tom jednat s několika sýkorkami, dokonce i s brhlíkem, který rovněž patří mezi stálé návštěvníky našeho bistra, zkusil jsem promluvit i se sojkou, ale všichni mi potvrdili, že náš požadavek je vyložená ptákovina.

Tak jsme nahradili slunečnicová semena ovesnými vločkami. Na změnu jídelního lístku si skoro hosté našeho stravovacího zařízení skoro okamžitě zvykli a neměli námitek. A tak k nám chodili všichni ti, které jsem jmenoval, mezi hosty se někdy objevila nejen hrdlička, ale také zvonek, strakapoud, dlask a kosové. Zato vůbec nikdy jsme tu neviděli vrabce. Tito ptačí proletáři dřívějších dob jsou nyní velice vzácní, tak jako proletáři vůbec.

Ptačí sekce našeho bistra měla původně sloužit klientele, která by mohla v zimě trpět nouzí. Jenže na jaře vyvedou rodinky našich zákazníků mláďata, rodiče je dovedou k nám, a my pak nemáme dost odvahy hned zjara podnik uzavřít. Tak se zimní provoz protáhne trochu déle, až skoro do léta. Pak bývá krátká závodní dovolená.

Za domem na zahradě máme druhou provozovnu našeho bistra. Krmili jsme tu kdysi jednoho kočičího bezdomovce, servírovali jsme mu kočičí konzervy, a to až do mrazů, kdy jsme konzervu nahradili granulemi. Granule jsou poživatelné celou zimu, obsah konzervy by v mrazech zledovatěl.

Od jara do podzimu je pak tento náš provoz věnován ježkům. Kousek za naší zahradou je lesík. Zde zřejmě ježci přezimují, a sotvaže jim teplo dovolí vylézt z úkrytů, s neotřesitelnou jistotou zamíří k nám. Netuším, kolikátá ježčí generace přichází do našeho podniku a nemám ani přesnou představu, kolik ježků a ježčic k nám chodí.

Přicházejí večer, když se začíná stmívat a na talíři nechávají nezaměnitelné stopy: nemají dobré vychování, do talíře vlezou i nohama a tak dávají o sobě vědět. Pro nás to znamená jen tolik, že musíme talíř častěji mýt.

Nepochybuji o tom, že vzdělaný přírodovědec by naše počínání jako neodpovědné zasahování do přírody odsoudil, ale my nějak nedokážeme přestat a náš neziskový podnik uzavřít. Nemáme asi dost podnikatelských zkušeností...

Když jsme si spočítali náklady našeho podniku, začali jsme uvažovat o tom, jak jej nazvat. Název jsme po krátkém přemýšlení našli: máme "Bistro u dvou blbců." Obsluha pohotová, ceny mírné, spokojenost zákazníků - náš cíl.