19.3.2024 | Svátek má Josef


PŘÍRODA: O rozmazlování „nebeskýho ptákovstva“ a o zahrádce

7.9.2020

Slovy pana Kaplana (z knihy Leo Rostena „Pan Kaplan má stále třídu rád“, v geniálním překladu Antonína Přidala) – nebeský ptákovstvo neboli ptactvo nebeské. Toť koníček, jemuž se s manželem aktivněji věnujeme již druhým rokem; v podstatě od doby, kdy jsme se dočetli, že valem ubývá hmyzu a ptákovstvo má málo potravy zejména v době rozmnožování. Rozhodli jsme se proto začít přikrmovat celoročně a nejen v zimě, což jsme oba považovali již od dětství za samozřejmost.

Zahrada

Dlask, zvonci, koňadry

Po různých webech jsme pátrali, čím je nejvhodnější krmit, aby to vyhovovalo sezónním potřebám a také co nejširšímu okruhu ptákovstva. Jak já, tak manžel jsme z dřívějška již měli osvědčenou klasiku, totiž neloupaná slunečnicová semínka. Těmi jsme tedy pokračovali po zimě i dále.

Naše ptákovstvo nejvíce oceňuje krmítka z půlek kokosu, zavěšená v háčkovaných síťkách různě po stromech na zahradě, protože se z nich dá snadno a rychle odletět „kdyby něco“. Je pravda, že ve vlhkém počasí je třeba tato krmítka častěji čistit, ale ono to z nich na druhou stranu zase tak rychle zmizí, že nic obvykle nestačí zvlhnout a zplesnivět.

Brhlík

Nicméně aby měli ptáčci více na výběr a nehádali se jen na kokosech, zakoupili jsme ještě několik „lampičkových“ krmítek s bidýlkem po obvodu spodní části krmítka, která jsou z hlediska výdrže potravy v suchu mnohem lepší, zejména pro drobné ptactvo.

Sýkorky

Na slunečnici nám do krmítek celoročně chodí ponejvíce sýkorky (koňadry, modřinky, občas babka), brhlíci, zvonci zelení, zvonohlíci zahradní, vrabci, dlaskové tlustozobí (ti převážně v zimě), ale také strakapoudi a straky. Člověk by řekl, že zástupci posledních dvou jmenovaných druhů jsou na kokosová či lampičková krmítka moc velcí. Ovšem tito ptáci jsou velmi vynalézaví, a tak si vždy najdou způsob, jak se k potravě dostat.

Strakapoudi se obvykle pouze zavěsí na krmítko zespodu a pak prostě jen přitáhnou hlavu dovnitř. Straky jsou však na tato krmítka opravdu těžké, ovšem i ony si dovedou poradit. Nejednou jsem sledovala straku, jak od země nalétává nahoru na kokos a buď nohama, nebo zobákem se snaží krmítko zvrhnout, aby se obsah vysypal na zem a ona už mohla jen sbírat. Většinou se jim to sice nepovede hned napoprvé, nicméně straky jsou vytrvalé a většinou svého cíle dosáhnou. Jakmile je toho na zemi více, straky se pak obvykle hašteří se sojkami, které si přijdou nakrást bez práce.

O strakapoudech ornitologická literatura, již jsem přelouskala, tvrdí, že si neumí slunečnicová semena loupat, ale našim Tlachapoudům (jak jsme si soukromě pokřtili jednu strakapoudí, neustále se hašteřící, rodinku) to evidentně nevadí a cpou se slunečnicí i s „obalem“. Manžel dokonce pozoroval i starostlivé rodiče, jak létají pro semínka do krmítka, zatímco párek tlachapouďat seděl na střeše naší garáže a čekal, až táta s mámou donesou. Když mladí odrostli, po vzoru rodičů začali chodit na krmítka sami.

Slunečnice pro ptáky

Kromě slunečnice jsme chtěli naše ptákovstvo zásobovat ale i jinou potravou, aby to mělo pestřejší a přilákali jsme i více druhů. Vyzkoušeli jsme různé druhy semenných směsí, jejichž obsahem byla však i slunečnice. Výsledkem byla rozhrabaná krmítka, vyzobaná slunečnice a zbytek poházen po zemi či zanechán v krmítku. Tyto akce našich zmlsaných sýkorek a spol. měly za následek přilákání holubů hřivnáčů a hrdliček z širokého okolí, takže se nám přece jen vylepšila druhová rozmanitost :-).

Holubi a hrdličky zároveň plní funkci uklízeček pod krmítky. (Pokud si ovšem krmítko zvrhly straky, obvykle krmení na zemi velmi agresivně brání i před o mnoho většími hřivnáči.) Pokud pak pod krmítky vůbec něco najdu, tak jen slupky a trus. Mám dojem, že hřivnáči a hrdličky jsou schopni sezobat snad úplně všechno. Jednou se nám pod krmítky objevil dokonce bažantí kohoutek, který posléze ozobal ještě kus záhonu s mangoldem. Bohužel tyhle mezidruhové interakce jsou takřka nezdokumentovatelné, pokud člověk nemá čas celý den sedět na zadnici v zahradě s nažhaveným foťákem. :-P

Nakonec jsme objevili přece jen jednu semínkovou směs, která vyhovuje i našemu zmlsanému ptákovstvu, a to směsku s moučnými červy (samozřejmě sušenými) a lojovými peletkami.

Krmivo pro ptáky

Když nasypu do krmítek toto, hned je na zahradě čilejší ruch. Opeřenci se předhánějí, kdo první vyžere všechny červy. Obvykle pak krmítka obsadí nejdříve tlachapoudi, a to pak mají ti menší obvykle smůlu – červi už na ně nezbydou. Díky občasnému přilepšení červíky se u nás občas objeví i žluna zelená či mlynařík dlouhoocasý; ten ale převážně v zimě.

Naší nejlepší volbou v krmení ptákovstva byl ovšem objev tzv. ptačích koláčů.

Koláč pro ptáky

Zatímco lojové koule, koupené „v akci“ v supermarketu, kterými jsme také zprvu zkoušeli přilepšovat hlavně v zimě, většinou zůstaly nepovšimnuty (ptákovstvo je asi zhodnotilo jako fuj), ptačí koláče si opeřenci doslova zamilovali. A to kompletně všichni, co k nám lítají. Jedná se o tukové kvádříky, plné semínek i sušených červíků. Dávají se do takových plastových mřížek, které se krásně dají zavěsit na strom a „ptačí televizní program“ může začít.

Modřinky

Manžel chodívá každý den na svůj oblíbený doutníček na balkón, odkud je krásně vidět do zahrady, a tak má nejvíce „zářezů na pažbě“ co do „unikátních“ pozorování. K mé smůle si ovšem s sebou nikdy nebere foťák. Takže když mi pak vypráví, že na koláči zase seděli čtyři tlachapoudi najednou (zřejmě jen proto, že víc se jich tam už nevešlo) a proti sobě kutali v koláči díru, až si div nedali navzájem do zobáků, nebo že tam najednou bylo třeba osm koňader a rozhoupali to tak, že krmítko spadlo na zem, mám pokaždé skoro vztek. „Proč to nikdy nemůžu vidět já?!?“ (Já bych totiž cvakala jednu fotku za druhou.) „Protože jsi nekuřák“, kontruje manžel. :-))

Koňadra

Abychom měli ptačí restauraci kompletní, usoudila jsem letos před létem, že potřebujeme i pořádné pítko. V sudu na vodu, který nedopatřením zůstal otevřený, se totiž bohužel utopila mladá koňadra, a mističky s vodou různě rozmístěné po zahradě se hůře udržují v čistotě. (Přece jen nemám tolik času každý den několikrát v parném létu vyměňovat ptáčkům vodu a čistit pokálené mističky. Jsem kolikrát ráda, že v pracovním týdnu dám 2x za den čerstvou chladnou vodu psovi.)

Ani já, ani má drahá polovička jsme však neměli jasnou představu, jak pítko vyrobit, a tak jsem zapátrala opět na internetu. Objevila jsem jeden šikovný, snadno udržovatelný model, a rozhodla se proto nezdržovat s výrobou a rovnou ho koupit. Navenek vypadá jako obyčejné „domečkové“ krmítko, ale podlaha je vyjímatelná a je v ní kruhový otvor na nerezovou misku, kterou lze snadno umýt.

Pítko pro ptáky

Ptákovstvo uvítalo tuto napájecí stanici s nadšením. Už cca za hodinu od zavěšení na strom jsem zjistila, že už ji „zasvětili“. Hned jsem utírala trus kolem misky. Je zvláštní, že zatímco na krmítkách pozorujeme ptáčky pořád a kolikrát už ani neodletí, ačkoli se mezi nimi pohybuji s konvemi, na pítku jsem je ještě nikdy nezahlédla, a to už nám visí přes dva měsíce. Že tam ovšem pravidelně chodí, je jasné podle toho, co pravidelně utírám. :-) Hygiena je moc důležitá, aby se mezi ptáčky nešířily choroby.

Abychom si na zahradu přilákali i co nejvíc masité potravy pro ptáky, snažím se, aby mi na zahradě od jara do podzimu pokud možno pořád něco kvetlo, aby se k nám slétalo i více hmyzu.

Echinacea

Hledík

Hvozdík

Máky

Jsem vděčná za včely a čmeláky, kteří ale zrovna nejsou potravou pro ptáčky, ale rozhodně jsou užiteční. Ovšem už mnohem menší radost mám z každoročních náletů mšic a molic, které se s ohledem na jiný hmyz a ptákovstvo snažím likvidovat pouze ekologickými zbraněmi. Bláhově jsem si myslela, že mi třeba všežraví a hmyzožraví ptáčkové pomohou s likvidací těch otravných potvůrek, avšak zdá se, že ptákovstvu stačí naše krmení a vyzobávat hmyz ze zeleniny a stromů je tolik neláká. Instalovala jsem proto domeček pro berušky, aby se jim u nás líbilo a pomáhaly nám s likvidací těch potvor.

Beruščí domeček

Snažím se, aby naše zahrada prostě byla příjemná nejen pro nás, ale i pro ptáky, hmyz a ježky. Namísto ježka, který loni zřejmě zemřel stářím, neboť jsem ho jednoho rána našla ztuhlého na zahradě bez žádného vnějšího poranění (takže fousisko mělo alibi), nyní máme potkana, který se zřejmě přiživuje s ptákovstvem, což mě ale ani v nejmenším netěší.

Objevili jsme ho úplnou náhodou tak, že jsem poprosila dceru, aby mi přivezla o kolnu opřené kolečko, do něhož jsem chtěla nasypat staré listí a další zahradní „čurbes“. Dcera chytla madla kolečka, a jak ho sklopila, potkan o velikosti menší kočky skočil málem na ni. Zaječela, praštila kolečkem a utekla domů. Já naopak honem zavolala fousisko a s povelem „hledej – vem si ho!“ mu nařídila likvidaci vetřelce. Bylo ale dost horko a Edovi pracovní zápal dlouho nevydržel. Smradlavou potkaní stopu ztratil velice rychle, lehnul si do stínu a jeho výraz říkal jasně „kašlu na to“.

Od té doby už jsme potkana neviděli, ovšem jeho „výtvory“ občas nacházím a z chování fousiska dobře vím, že tam je. Jenomže, potvora, chodí ven převážně v noci a dává si zatracený pozor, aby fousisko nepotkal. Eda je v létě mnohem raději přes noc venku než v domě, protože v noci je venku líp. Už několikrát jsem v noci musela letět v noční košili ven a odnést (ano odnést) psa domů, protože jak vidí či cítí potkana (nebo ježka), vidí rudě a řve a řve a nic s ním nehne. Jakmile ho vezmu do náruče, sklapne, položí mi hlavu na rameno a nechá se v pohodě dopravit domů. A potkan za plotem v zadní části zahrady se nám nejspíš oběma posmívá. Jsem přesvědčená, že kromě hrdliček a hřivnáčů teď pod krmítky paběrkuje i on, pokud ovšem nevyleze přímo na strom a nenacpe si tváře přímo z krmítek. Nepochybuji, že by toho schopen byl a chytrý je na to také jistě dost.

Jsem upřímně zvědavá, zda ho vůbec někdy Eda lapí. Nesnáším jakékoli otrávené návnady, proto musím spoléhat na naši jedinou biologickou fousatou zbraň.

Zvonek

A ještě závěrem jedno malé zamyšlení a budu moc ráda, pokud se na to téma rozběhne diskuse zkušených Zvířetníků pod článkem. Na naší zahradě mi nesmírně chybí kosi. Nedovedu si vysvětlit, proč k nám nelétají. Máme žížaly, broučky, semena, plody. Dokonce jsem i dva keříky rybízu nechala jen ptákům, ale po kosech ani památky. Mí rodiče mají zahradu velmi podobnou té naší a jen maličký kousek od nás, nicméně co do hmyzu a drobných bezobratlých určitě chudší, než my, nicméně k nim kosáci chodí pravidelně. Proč k nám ne, když my máme žížal a hmyzu v otevřeném kompostu i v záhonech a trávě mnohem víc?

Je pravda, že v poslední době už i k rodičům kosáků chodí mnohem méně, než dřív, nicméně chodí. Je to snad tím, že by obecně bylo kosů méně? Čím zaručeně kosáky přilákat? Zahrada bez kosa mi prostě přijde neúplná…

Sýkorky

Foto: E. Zvolánková

E. Zvolánková Neviditelný pes