To jsem byla na samém konci října na víkend sama u našich (Franta měl jakousi velezajímavou automobilovou výstavu), a tak jsem přemýšlela, kam se vrtnout. Už dva dny občas pršelo; říkala jsem si, že obvyklé cesty budou samé bláto. A tak jsem vymyslela, že zkusím tohle.

Ráno na soutoku

Povltavská stezka, jak už nám název napovídá, vede kolem Vltavy, a sice ze Štěchovic na Slapy. Je to první trasa, kterou Klub českých turistů vyznačil (1889), pravda, tehdy žádné Slapy nebyly a značka vedla k Svatojánským proudům, které později zmizely pod vodou právě té Slapské přehrady.

Kdybych byla bývala víc přemýšlela, bylo by mne (možná) napadlo, že ani tohle není terén pro vlhké chození. Ale časem jsem na to přišla.

Povltavská stezka

Od začátku jsem byla okouzlená vší tou podzimní krásou – slunce svítilo na protilehlé svahy kaňonu, kterým tady Vltava teče, stromy na nich byly zlaté, rudé, hnědé a občas ještě zelené, skály světlounce šedé. A voda se modře třpytila.

Šla jsem okouzleně a prošla ze Štěchovic kolem přehrady na pobřežní část stezky. Krása nesmírná! A klouzavá… Stezka vede převážně po kamení, tedy ve skále, občas je to zpestřeno většími i menšími kameny, co popadaly ze skal výše. Celé to bylo zasypané spadaným listím, přiměřeně mokrým po těch zmíněných deštích.

Podzimní Povltavská stezka

Dalo se po tom jít, ale bylo to docela úmorné. Klouzavé na těch nejméně vhodných místech. Po nějakých čtyřech kilometrech jsem usoudila, že krásy podzimu už jsem ponejvíce viděla a že přestávám mít dostatečně jistý krok. Byla jsem zhruba v půlce, před osadou Ztracenka. Tam jsem rozhodně chtěla dojít, to je symbol!

Došla jsem; osada vypadala příjemně obyčejně – děcka rybařila ve Vltavě, dospělí se o něčem dohadovali u hřiště… A já vymyslela, že 1) nepůjdu dál, protože už by to nebylo zdrávo, 2) nebudu takový srab, abych se otočila zpátky - ostatně cesta zpátky by nebyla v opačném směru snazší, 3) mám geniální nápad.

Povltavská stezka - nahoře ve skalách

Geniální nápad sestával z toho, že jsem se kousíček vrátila a po troše hledání našla pěšinku vedoucí nahoru. Hodně nahoru, až na vršek skal lemujících řeku. A vyšla do úžasně barevného, převážně zlatého dubového lesa lemovaného bílými skalami. Kupodivu jsem se za chvíli musela zase škrábat nahoru… mířila jsem na vyhlídku… ehm, Zadka. Já si to jméno nevymyslela.

Vyhlídka je to skvělá, je z ní pěkně vidět na řeku a skály, které najednou vypadají zase jinak – prostě pohled z výšky. Vltava se pode mnou prudce zatáčela, lesy kolem svítily úžasnou paletou teplých podzimních tónů. Dobře jsem udělala, že jsem se přestala trmácet dole a vystoupala sem, vysoko nad tu krásu.

Vyhlídka Zadka

A ještě větší úžas nastal za chvíli, když jsem šla dál a cestou vidím, že ze skály trčí komín. No, netrčel ze skály, bývala tam chata s neuvěřitelným výhledem. Jen ten komín zbyl a nádherné místo, takové, z kterého je vidět opravdu pod sebe, jak se řeka klikatí (a to jsem byla opatrná a až na krajíček nešla).

Úžasný výhled o kus dál

Trvalo mi docela dlouho, než jsem našla chuť to opustit. A ještě dlouho jsem chodila po stezkách nad vodou, jestli náhodou nenarazím na něco podobného, ale ten den už jsem si svůj díl přírodních krás vybrala. A tak jsem se otočila ke Štěchovicím a neméně barevnými, převážně listnatými lesy se pomalu vydala zpátky.

Cestou zpátky

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti.