Zvířetník Neviditelného psa
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996PTÁCI: Jako... žako?
Včera večer mě notebook svým vyzváněním vytrhl z večerního klidu a oznamoval, že volá děda (děda = můj otec). „Haló, Miruš, slyšíš mě? Já tě nevidím!?“
Bodejť by mě viděl, když můj noťas nemá zabudovanou videokameru, což jsem se hned jala vysvětlovat, a iniciativně jsem nabídla přesídlení na malý netbook, který kameru má. Návrh se nesetkal s úspěchem. „Néé, to je dobrý, hlavně, že se slyšíme!“
Po chvilkovém dohadování jsme došli k „jádru věci“.
Mým úkolem bylo vygůglit informace o papoušcích a najít inzerát, který děda kdesi objevil a který sliboval prodej papoušků žako a jejich ručně dokrmovaných mláďat. Samozřejmě za super cenu.
Musím podotknout, že jednoho papouška už děda má. Lojza svého páníčka miluje a přilnul k němu takovou silou, že na všechny ostatní členy rodiny s urputnou nevraživostí útočí. Zejména pak na ženskou část.
Proto jakmile k nim zavítá návštěva, je papouch vždy odnášen do koupelny do tmy, kde se aspoň nepřipomíná hlasitým křikem, kterým jinak dává najevo svou žárlivost a křivdu, jakmile je přehlížen.
Okamžitě jsem si začala představovat souboj dvou představitelů ptačí říše, bojujících o přízeň svého pána. Létající peří, hysterický křik a zranění náhodných kolemjdoucích.
Opatrně jsem své pochybnosti pouštěla přes mikrofon a snažila se skrýt naléhavost v hlase.
A pak jsem to pochopila!
Nešlo o to, abych souhlasila s koupí žaka, ale o to, abych byla obeznámena s tím, že papouchy nakonec podědím a byla na takovou situaci připravena. Dožívají se totiž až 50 let!
Jsem v rodině asi největší milovnice zvířat, a tak nikdo nepochybuje o tom, že by to mělo být jinak. Ale ať počítám, jak počítám... ti opeřenci přežijí pravděpodobně i mě!!!
JDU VOLAT DĚTEM! Nechť jsou i ony připraveny na dědictví.
Foto: zdroj commons.wikimedia.org
Vše potřebné zjistíte zde...