Ostatní jsem už představila: o Alanovi jsem psala zde, o Danovi a Aranovi tady, o Dulince jsem psala zde, o Kimi tady, o Koře zde a Lesanovi tady.

Zbývá mi představit ještě jednoho člena smečky – Goliáše. To si mladí manželé vzali fenečku z útulku a ta povila štěňátka. Rozhodli se, že si jedno štěně nechají, byl to pejsek a dostal jméno Goliáš. Goliášek rostl milovaný a rozmazlovaný. Pak ovšem přišla manželská krize a panička odešla, Goliášova maminka s ní. Zpočátku pánská parta fungovala, páník bral Goliáše všude s sebou, do práce, do hospody. Pak se objevila nová přítelkyně, jejíž povolání obnášelo m.j. cestování po světě a páník cestoval s ní.

Goliáš - první foto

Ukázalo se, že rozmazlený Goliášek trpí separační úzkostí, neumí být ani chvilku sám. Shodou okolností maminka nové paničky je moje známá a zachránkyně toulavých a týraných pejsků, tak i když Goliáš byl opačný případ, obrátila se na mě, jestli bych nevěděla o někom, kdo by pejska chtěl. Přiložila fotku Goliáše v bílých poduškách. Z mých známých nikdo nechtěl, já jsem po Alánkově odchodu s druhým pejskem moc nepočítala, užívala jsem si Koru a dělala s ní stopařský výcvik, ale když fotku uviděla moje maminka: „Ten kouká!“, rozněžnila se a bylo hotovo, Goliášek v září 2013 přicestoval k nám.

Kora a Goli hlídají auto

Kora ho přijala, od začátku byli superkámoši, hráli si, kočkovali se, leželi spolu na gauči. Byli schopní na sebe vrčet třeba kvůli balonku, ale nikdy to nezašlo do nějakého konfliktu. Hned po prvním týdnu jsme byli na leopardím setkání v Podmitrově. Byli tam jednak leopardi, v pátek a v sobotu také baseti. U penzionu je hospodářství, se zvířátky oba psi kamarádili (Kora toužila uplatnit honácké vlohy a sápala se za koníky, než se potkala s elektrickým ohradníkem). S leopardy Kora kamarádí, Goliášovi se někteří líbili méně, ale s basety nekamarádil vůbec.

Goliáš aportuje

Také jsme absolvovali několik běhů coursingu. Kora to zná a miluje, Goliáše jsme tedy poprvé pustili na kratší trať, a protože nadšení bylo veliké, pustila jsem je na celou trať oba najednou. Při doběhu se samozřejmě poškorpili o střapec, ale to k tomu patří, celkově jim to šlo náramně. Když jsme pak cvičili poslušnost, brala jsem je po jednom, druhého jsem uvázala u ohrady.

Při prvním cvičení s Korou najednou slyším: „Goliáš zdrhá“ – překousal vodítko po Alanovi a zamířil rovnou do baru; když zjistil, že je obsazený basety, milostivě se mnou odešel. Vzala jsem si silné vodítko po Kimče, za minutku opět „Goliáš“ utekl – tentokrát se ale vydal přímo za námi na hřiště. Tak na vázání mu budu muset brát řetízek, co měl ve výbavě. V penzionu byli s námi na pokoji, po dobu jídla tam zůstávali sami a naprosto bez problémů.

Dokud jsme bydleli v domečku, psi si užívali celkem velkou zahradu. Sousedé občas hlídali rodičům Jack Russell teriérku Žofinku, Goliáš ji měl ve velké oblibě, Kora ji tolerovala. Když jsem šla do práce, psy jsem dávala k mamince, ona vždycky říkala, že máme pejsky ve společné péči. Psi měli pelíšky v koupelně, odkud byl přístup na zahradu, tam chodili spát, jinak doma trávili většinu času na gauči. Když jsem se přestěhovala do nynějšího bytu s malinkou zahradou, museli jsme poněkud zintenzivnit procházky. V bytě byly pelíšky v kuchyni, takže gauč přestal být zajímavý. Když loni v říjnu odešla Kora za Duhu, Goliáš se zdál být smutný, pak mu ale došlo, že je jedináček a má mě sám pro sebe, tak si to začal užívat.

Goliáš a Žofi

Letos v květnu se Goliášovi udělaly na zádech dvě boule, jedna praskla, vznikl píštěl, který stále hnisal. Taky jsem chtěla odstranit zubní kámen. Drvet mi sdělil, že se bojí dát narkózu i místní umrtvení, že by Goli nemusel přežít. K řešení mi moc, moc pomohla Fifijová, našly jsme v Hradci Králové veterinu, kde používají inhalační narkózu, ona by nás tam doprovodila. Ještě jsme před tím potřebovali předoperační vyšetření, zvolila jsem veterinářku v sousedním městě. Paní doktorka se s ničím moc nepáře, Goliášovi poslechla srdíčko a řekla, že to zvládneme. Na boule po oholení zádíček použila místní umrtvení. Tu prasklou zajizvila jakousi „pájkou“, tu druhou otevřela a nádor odstranila. Pak přistoupila k odstranění zubního kamene v úplné narkóze, takže mě poslala na hodinu pryč. Když jsem se vrátila, Goliáš mě už vítal u dveří.

Goliáš

Moje letošní zdravotní problémy nesl velmi těžce (dokud byla maminka v kondici, pečovala o pejsky v mé nepřítomnosti ona, loni v listopadu ale zemřela). Zprvu o něj při mé hospitalizaci pečovala skvělá sousedka a kamarádka Lenka, ta ovšem chodí do práce a stará se o svou rodinu, takže Goliáš byl většinu dne sám, odnesl to zažívacími potížemi. Při poslední hospitalizaci (operace ledviny, následně trombóza) si ho vzala do péče kamarádka ze cvičáku Eva, měla ho u sebe doma, je už taky v důchodu, takže spolu byli celý den. Když jsem pak musela ležet doma, Eva ho chodila venčit.

Teď už jsme oba celkem fit, chodíme na procházky i po městě, Goliáš je rád, že mě má na vodítku, potkávané psy a jiné rušivé vlivy vůbec neřeší. S Korou se v civilizaci nedalo, s ní jsme museli do polí a na volno.

Jsem moc ráda, že ho mám, podle paní doktorky je mu nějak mezi dvanácti a patnácti lety, už je hodně prošedivělý, má dietu, problémy s klouby, ale mě nutí být aspoň trochu v pohybu.

Foto: Kimi a její archiv. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!