Jednou jsem při nákupu ve „zveráči“ uviděla na inzertní nástěnce fotku klasického německého ovčáka – celý komisař Rex. Pravila jsem, že to je krásné zvíře, že můj táta si vždycky německého ovčáka přál a nikdy ho neměl. Majitel obchodu Miloš (jinak manžel mé spolužačky a šéf místních kynologů) reagoval, že psa zná a že by byl ideální pro důchodce. Majitelé se ho ve čtyřech letech chtějí zbavit, protože je málo ostrý. Byl červenec 1998 a v srpnu měl mít táta narozeniny (78). Domluvila jsem se s Milošem, že vezmu tátu a zajedeme se na psa podívat.

Děda s Kimi

Za pár dnů jsme jeli do blízké vesnice. Majitelé už měli ve voliéře nového psa, evidentně ostrého, a ve starém zchátralém kotci ležela Kimi. Tátovi se hned líbila, pustili ji k nám – byla hodná. Na jedno oko byla slepá – prý naběhla na klacek (informovaní povídali, že ten klacek měl v ruce člověk). Ještě bylo třeba nějak se psem smířit máti. Domluvili jsme se, že majitel v neděli po cvičáku přivede psa ukázat k našim domů. Mamce jsme sdělili, že jsme se byli podívat na psa, že by ho táta dostal ode mě k narozeninám. Máti prohlásila, stejně jako když přišel Lesan, že pes do domu jen přes její mrtvolu.

V neděli pak se přišla Kiminka ukázat, předvedla, co všechno umí, máti roztála a Kimi (byla s PP, z výběrového chovu) se stala součástí života naší rodiny. Táta honem vyrobil kotec s luxusní zateplenou boudou, rozpůlil plotem pozemek na část zahradní a část psí. Pak se Kimi na dva týdny ujal ještě Miloš, protože jsme jeli na dovolenou do Chorvatska. Po návratu s ní šel táta párkrát na cvičák, ale nebavilo ho to, a tak jsem se stala organizovaným kynologem já.

Kimi skáče

Na cvičáku jí to docela šlo, poslušnost, stopa, jen právě na obraně a zadržení figuranta byla málo razantní. Táta se ale jinak Kimče věnoval, chodil s ní na dlouhé procházky, když jsem s ní jela na nějaké závody, jel nám fandit. Ve svém kotci a na zahradě strávila Kimi jen to první léto, na první zimu byla usídlena v garáži, druhou zimu v kotelně a od třetí zimy se usadila v kuchyni. Všude se s ní dalo chodit na volno, od svého psovoda se nevzdalovala.

Když jsme se s kynology měli předvést na různých městských akcích, byla Kimi ideální reprezentantka. Jen jednou ze začátku přeběhla poblíž bydlení rodičů ulici a začala nahánět sousedovic slepice. Pak jsem se dověděla, že to nebyl lov, ale pasení – u původních majitelů se starala, aby slepice neopustily jejich pozemek. Téměř na stejném místě se jindy pustila za takovým problémovým psím provokatérem ze sousedství a vběhla před auto. Odnesla to naraženou plecí, auto rozbitým nárazníkem – škoda se uhradila z její pojistky. S oběma jezevčíky vycházela skvěle, klidně přenechala Dulině vedení smečky.

Kimi na obraně

V deseti letech se jí objevil nádor mléčné žlázy, na operaci k našemu drvetovi jsem s ní šla já. Nedovolili jsme jí po operaci jít po schodech a první dvě noci jsem si s ní ustlala v přízemí v prádelně. Asi mě vinila ze své bolesti a přestala se mnou mluvit. Trvalo měsíc, než mi zase začala věřit a nechala se mazlit. Za rok se objevila rakovina na druhé straně břicha. Tentokrát jsme ji odvezli na kliniku do Hradce Králové. Do čekárny si pro ni přišel veterinář s pamlskem, odešla s ním, ani se neohlédla. Za tři dny jsme si pro ni jeli, tentokrát po nedůvěře ani stopy, nadšeně nás vítala.

Duli a Kimi

Táta zemřel v lednu 2007 a venčení smečky se ujala máti na střídačku se mnou. Když Kimi ke stáru začala hůř chodit, snažili jsme se ulehčit jí život a usadit ji pod schody v hale, ale ona se stůj co stůj vyškrábala po schodech za máti. Krátce před jejími patnáctými narozeninami ji postihl klasický neduh německých ovčáků – ochrnula na zadní nohy, nemohla se ani zvednout. Zavolali jsme našemu veterináři, konstatoval, že už se nedá nic dělat, jen ukončit trápení. Pořád na ni s mamkou vzpomínáme, jaká byla úžasná a poslušná, a že tátovi prodloužila aktivní život. A tak kdo by se divil, že jsem si zvolila pro Zvířetník jméno po tak úžasné bytosti.

Kimi

Foto: archiv Kimi