Vážení, pokud to už nevíte, tak od roku 1995 máme na kuličce Zemi o světadíl více. Tento kontinent se dnes téměř celý (93 %) skrývá kolem jednoho kilometru pod hladinou Pacifiku. Tato masa kontinentální kůry se nejdříve spolu s Austrálií oddělila od superkontinentu Gondwana před 130–85 miliony lety, aby se Zélandie od Austrálie oddělila před 85–65 miliony lety. Celý tento koncept kontinentálního fragmentu, mikrokontinentu a navíc do vln ponořeného kontinentu poprvé navrhl v roce 1995 Bruce Luyendyk. Ovšem trvalo to až do roku 2017, kdy se šutrologové dohodli a konečně byla Zélandie za kontinent oficiálně prohlášena.

Zélandie se ponořila do vln Pacifiku zhruba před 85–60 miliony lety, v době, kdy se oddělila od Austrálie. Její celková rozloha 4 920 000 km² jí zaručuje statut kontinentu, je však jen polovinou kontinentu Australského. Nad hladinu oceánu vystupuje pouze Nový Zéland, Nová Kaledonie, ostrov Norfolk, ostrov Lord Howe, nádherný skalní ostroh Ball’s Pyramid a přehršle menších ostrůvků. Těží se zde zemní plyn a hledá nafta. Jinak je zde rozvinutý rybářský průmysl. Zélandie oplývá i bohatým nerostným bohatstvím, které se však zatím netěží.

Zélandie je nejméně prozkoumaný kontinent na světě. Když se šutrologům podaří získat nějaké peníze na výzkum, tak obvykle zorganizují výpravu lodí s vrtnou věží a do milé Zélandie vrtají, aby potom z vyvrtaných jader zkoumali, jak to vlastně tehdy bylo. Toto se podařilo opět v roce 2018 skupině geologů spolu s Dr. Štěpánem Pekařem, tedy Stephen Pekar, jak se správně píše, který je profesorem na universitách v USA, City University Of New York, Queens College a Graduate Center CUNY. Původním vzděláním geolog, ale zkoumá, jak se v daleké minulosti měnilo počasí a co z toho vyplývá pro stávající situaci, tedy oteplování.

Ale zpět k Zélandii. Výše zmíněná expedice provedla 6 hloubkových vrtů (4,5 km) a jejich jádra se stále zkoumají. Paleoklimatologové zjistili, že naposledy, zhruba před 25 miliony lety, obsahovala zemská atmosféra více než 500 ppm CO₂. (ppm = částeček na milion, tedy miliontin) To vedlo ke skleníkovému efektu, na Zemi bylo teplíčko a zelená masa bujela, též díky vyšším hladinám CO₂. Ta na oplátku vyráběla fotosyntézou O₂, tedy kyslík. Postupem doby obsah CO₂ v atmosféře klesal, aby v době před průmyslovou revolucí dosahoval 280 ppm. Za 2 století, tedy do dneška hladina CO₂ dosáhla více než 400 ppm a stále stoupá. Proč, to neví nikdo. Na vědeckém, ale i politickém poli se vedou vášnivé debaty, zda tento jev zapříčinil člověk svou činností a nebo zda to je jev přirozený. A to by nám mohl tento a podobné jiné výzkumy objasnit.

Další zjištěná zajímavost je, že Zélandie se sice měla ponořit pod hladinu Pacifiku před 85 – 60 miliony lety, ale získaná data ukazují, že se nejméně jedenkrát opět vynořila, aby se následně potopila do nynější kilometrové hloubky. Kdy se toto stalo, je stále předmětem vášnivých debat. Vynoření tak obrovské masy pevniny jistě způsobilo změnu v tom, jak a kde proudí mořské proudy, které vlastně určují naše klima. Například, kdyby ustal Golfský proud, tak by v Evropě nastala doba ledová, přístavy i ve Francii by zamrzaly. Třeba se Zélandie vynořila právě před těmi 25 miliony lety, kdy naše atmosféra obsahovala více jako 500 ppm CO₂. A nebylo by se čemu divit, protože pozemní teploty vyčtené z jader vrtů ukazují zásadní nesrovnalost s teplotami získanými odhadem z klimatických modelů paleoklimatologů. Takže opět toho moc nevíme. Navíc, bylo by velice užitečné to vědět, protože právě tyto klimatické modely jsou dnes používány k předpovědi klimatických změn. Pokud by se ukázalo, že tyto modely jsou špatné, a nesrovnalost s daty získanými z jader vrtů tomu nasvědčují, tak by si potom mohli klimatologové tento model zatknout za klobouk a snažit se najít jiný, pravdivý. Takže to vypadá tak, že stávající předpovědi, jaké bude a kam povede světové klima, jsou pohádkou staré babičky. Vždyť ono stačí, když si oddechne jedna větší sopka a vyprodukuje CO₂ více než celá lidská činnost za posledních 200 let.

Jádra vrtů, která nám toto vše říkají, jsou po vyjmutí každé 9 m dlouhé. Toto se rozřeže na šest 1,5 m dlouhých kusů, které se potom podélně rozdělí na poloviny. Jedna jde do trezoru do archívu a z druhé se odebírají vzorky k další analýze. A tak lze vyčíst, kdy jde o sedimenty vzniklé v nehluboké vodě a kdy o vulkanické horniny, nádherně zbarvené působením mořské vody. Tímto způsobem expedice postupně budovala geologickou mapu Zélandie.

V sedimentech z doby před 65 miliony lety, tedy v době dinosaurů před jejich vyhynutím, nalézají vědci spousty malých, mikroskopických lastur či ulit fantastických tvarů. Tyto jsou jen kolem půl mm velké a vytvořené jednobuněčnými organismy foraminifera. Tyto jsou nesmírně důležité pro vědce, co studují historii klimatu a změn v oceánech. Jsou vodítkem k určování prehistorické teploty vody, její salinitě a kyselosti, množství CO₂, produktivity oceánů – jak mnoho živočichů a rostlin v nich žilo – a také množství zalednění kolem pólů. Prostě otevřená kniha pro toho, kdo v ní umí číst.

Všechny obrázky na Rajčeti jsou z Internetu a oskenované z časopisu Australian Geographic.

Odkaz na Rajče je zde: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Zelandie.

Psáno 20/5/2019.