19.3.2024 | Svátek má Josef


PTÁCI: Jeden smutný ptačí příběh

1.11.2014

Občas se mi poštěstí být v přírodě v pravý čas na správném místě. Potom mám možnost buď pomoci, nebo jen sledovat šťastný konec. V obou případech hřejivé pocity ze zážitku přetrvávají ještě několik dalších dnů.

Bohužel někdy (naštěstí jen výjimečně) se stanu svědkem situace, kdy už nemohu pomoci a jen bezmocně sleduji smutný konec. Vím, že tak to v přírodě chodí, ale jako u šťastného konce, vzpomínka na ten smutný se mi ještě nějaký čas přehrává v hlavě. Jednoho smutného konce dvou ptáčat jsme se stala svědkem v dubnu.

Mockingbird - drozd mnohohlasý

Letošní zima byla u nás na Jihu zase netypicky studená. Na konci ledna nás pak překvapil mrznoucí déšť, který na dva dny změnil zahradu v ledové království. Váha zmrzlé vody polámala několik větví a omrzly nám všechny cykasy – v zemi i v květináčích. Jako by bláznivého počasí nebylo dost, nepříjemně chladný byl i březen, na jehož konci navíc přišly silné deště. S krátkými přestávkami lilo několik dnů. Bohužel lijáky přišly v době, kdy někteří ptáci už hnízdili.

Jedním z nich byl zdejší, celoročně žijící pták mockingbird (drozd mnohohlasý). Normálně hnízdí v keřích, nejméně metr nad zemí. Letos si ale pro hnízdo vybral nezvyklé místo – omrzlý cykas u silnice našeho předního trávníku. Když jsem viděla drozda snášet tenké klacíčky, nechtělo se mi věřit, že právě tohle místo považují za to pravé. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat. Opravdu u kořenů listů hustého cykasu a sotva půl metru nad zemí se začínalo rýsovat hnízdo.

Zmrzlé listy cykasu před domem

Nejprve jsem přemýšlela, zda nemám těch pár začátečních klacíků vyhodit, abych ptáky odradila a přinutila je najít si jistější místo. Pak jsem ale musela uznat, že zase tak hloupě si nevybrali. Zdravé, zelené listy cykasu jsou velmi tvrdé a ostré. Tyhle mrazem dohněda sežehnuté listy se zdály dokonce ještě ostřejší.

Přestože hnízdo bylo hodně nízko, kdyby se k němu chtěla protlačit nějaká kočka (včetně naší Indy, která se v okolí cykasu běžně pohybuje), riskovala by nejen popíchání kožichu, ale možná i vypíchnutí oka. Navíc drozd dokáže svoje hnízdo a mladé urputně bránit. Takže jsem tam klacíčky nechala, ať si drozdi hnízdo dostaví. Když jsem se o něco později k cykasu opatrně přiblížila, hnízdo bylo hotové a vyčuhoval z něj dlouhý ocásek samičky sedící na vajíčkách.

Hnízdo drozda v cykasu

Jenže pak přišly ty deště. Vzpomínala jsem na všechna hnízda, o kterých jsem na zahradě věděla. O vrabce jsem starost neměla, ti hnízdili v suchých budkách a ostatní hnízda byla snad dostatečně chráněna ve spleti větví. Naopak chudáci drozdi v cykasu nad sebou neměli téměř žádnou ochranu. Navíc hnízdo bylo vsazené ke kořenům listů, po nichž proudy vody musely stékat přímo do hnízda.

Jednou dopoledne jsme z okna zahlédla drozda, jak na silnici, kousek od cykasu do něčeho měkkého klove. Na kus chleba to nevypadalo a drozd mršiny nežere. Proto mi jeho počínání přišlo velmi nezvyklé a šla jsem se podívat, co tam má. Jakmile jsem se přiblížila, drozd odletěl a já viděla do čeho kloval – do vlastního ptáčete. Bylo napůl holé, snad týden, dva staré, neumím to odhadnout.

Marně jsem doufala...

Moje první myšlenka byla, že se k hnízdu dostal dravec, ptáče popadl, chtěl s ním odletět, ale drozd zachraňoval. Dravec kořist pustil a rodič se teď pokoušel svého potomka přenést zpět do hnízda. Ptáče vypadalo mrtvé. V jakési beznaději jsem doufala, že je třeba jen omráčené a v hnízdě pod teplým peřím se vzpamatuje. Vzala jsem ho do dlaně a přenesla do hnízda. Leželo tam ještě jedno ptáče, které bohužel také nejevilo známky života. Přesto jsem k němu sourozence ze silnice vložila a odešla. Z dálky jsem pozorovala, zda se drozdice do hnízda vrátí. Nevrátila, čekání jsem vzdala a šla pryč.

Druhý den jsem šla do hnízda nahlédnout a našla ho zcela prázdné. Poblíž cykasu, kousek od sebe ležela v trávě obě mrtvá ptáčata. Byl to smutný pohled a snažila jsem si poskládat celou tragedii, jak se asi seběhla.

Prudký, vytrvalý déšť promáčel hnízdo a ptáčata, jistě přes veškerou snahu rodičů, prochladla na smrt. To, co jsem u drozdice považovala za snahu vrátit ptáče do hnízda, byl pravý opak jejího počínání. Zřejmě sama vyhodila ptačí mrtvolku z hnízda, i když nechápu, proč do ní dále klovala. Možná se ptáče pokoušela odsunout co nejdále od hnízda. A já jí práci zmařila vložením ptáčete zpět. Do druhého dne se jí přesto podařilo hnízdo vyprázdnit.

Drozdice se do prázdného hnízda nevrátila

Počasí se umoudřilo a konečně se udělalo teplo. Čekala jsem, zda drozdice znovu zasedne do suchého hnízda, které si sama vyprázdnila. Nevrátila se, a jestli si postavila hnízdo jinde, už jsem nezjistila. Prázdné hnízdo jsme v cykasu ještě krátce nechali, pak jsem ho vyhodila.

Zajímalo by mě, jestli jste někdo na vlastní oči viděl něco podobného.Každý podzim čistím ptačí budky, které používají vrabci. Vyvedou v nich až 4x mladé a před každou snůškou do budky nanosí čerstvou podestýlku. Celkem běžně najdu mezi jednotlivými vrstvami i nevylíhnutá vajíčka. Jednou jsem v budce dokonce našla mrtvé ptáče. Možná se ho rodiče také pokoušeli vyhodit otvorem budky ven, a když se jim to nepodařilo, prostě mrtvolku zastlali pod čerstvou výplň. Možná ptáci chvíli smutnili, ale pud reprodukce je silnější a rychle zapomněli.

Jak se ukázalo, s výjimkou asi dvou malých cykasů všechny ostatní přežily. Manžel jim ostříhal omrzlé listy, jejich tzv. „štěňata“ brzy čerstvě vyrazila a dnes už se všechny chlubí čerstvou, zdravou zelení.

Zmrzlé listy jsme ostříhali a cykas znovu vyrazil

... a už je to zase bohatý keř

Foto: autorka

Marička Crossette Neviditelný pes