Na Žižkově chodím už léta nakupovat do nejbližšího supermarketu A....t. Vyznačuje se mimo jiné tím, že jakmile si oblíbím nějaký druh tovaru, záhy ho zde přestanou nabízet. Chápu, že hluboce zmrazené mušle v zdejší lokalitě zas tak moc na odbyt nejdou, ale též už dlouho neměli zmrazený předsmažený sýr, který jest obecně oblíbeným lidovým jídlem. I narazila jsem tuhle v prodejně na paní s visačkou MANAGER, která vypadala, že mě po dotazu ihned nesrazí na zem a nebude po mně dupat, i otázala jsem se, proč že už nemají smažený sýr.

- Ale my ho míváme, pravila přívětivě, ale je hned pryč. Povzbuzena vlídným přístupem opýtala jsem se, proč že ho tedy neberou víc. Dostalo se mi pouze tekutého rybího pohledu, tak jsem konverzaci ukončila.

No a předevčírem prodejnou halasně pobíhal nový manager, asi tak třicátník, akčně proháněl doplňovačky, kontroloval pokladny a zřetelně budil dojem, že teď to teda tady začne odsejpat, všechno bude, všude, makat se tady bude, vše pro zákazníka, tak šup šup. Tak jsem si říkala, že možná i toho smažáku bude dost.

Mezitím vnikl do krámu jakýsi starý, velmi křehký pán, spíš tam zabloudil, bloumal vyděšeně mezi regálama a evidentně netušil, kde je. Čisťounkej, na nic nesahal, nic nebral, jen se zmateně rozhlížel. Zrovna jsem platila, když se rozlehl řev – Koukej mazat dědku, vypadni hajzle, co tu děláš, ven jsem říkal, slyšíš ty debile…, vřískal příkladně agilní zaměstnanec nadnárodního obchodního řetězce. A rázně toho očividně nemocného člověka jak věchýtek mocnými herdami dlaní na plocho do zad postrkoval ke vchodu.

Vyrvala jsem kartu z pokladny a ještě s košíkem jsem vyrazila na místo činu, avšak managééér zrovna mizel za dveřmi s nápisem Private a zamkl se. Což mi zřejmě ušetřilo pobyt na služebně Policie ČR, protože jsem byla pevně rozhodnuta ho tím košíkem srazit a přejet sem tam.

Další kretén, kterej se dostal k pofidérní moci. Třetiřadej pablb s cedulkou.

Nejvíc mě ale zděsilo, že to nikomu nevadilo. Jen jakýsi mladík německé národnosti, který stál před tím za mnou ve frontě, pořád zmateně opakoval – Was ist los, was ist denn los, das ist doch ein alter Man!

Na rozdíl od dvou mladých dam u vchodu, jedna s kočárkem, které se tomu smály, ještě když jsem odcházela. - Ten jel, co, dědek pošahanej…

I podruhé jsem potlačila úplně nesnesitelné pnutí, úplně mi naběhly dlaně touhou jim nafackovat.

Ano, lidi se fackovat na veřejnosti nemají, a smažák bude.