Během uplynulého týdne do letních plánů přibyl můj malý šicí tábor u kamarádky, se kterým už to vypadalo všelijak, čtyřdenní pobyt se sestřenicemi v domě po jejich babičce, došlo ke změně termínu plánovaného příjezdu vnoučat a ukotvila se návštěva tchyně v domově seniorů a následný výlet do Varů ke švagrovi. Jak události naskakovaly, zapisovala jsem si je letmo do papírového kalendáře. Dnes dopoledne jsem se konečně dostala k tomu, abych si všechny termíny přepsala do kalendáře v mobilu, a teprve při tom jsem si uvědomila, kolikrát mi jedna akce plavně přechází do druhé.

Končím hlídání domu, psa a koček u sestřenice v Miličíně a cestou domů nabírám v Praze čtyři vnoučata na přeložený pobyt. Jakmile je po pěti dnech předám rodičům, bezprostředně přejíždím na druhou stranu republiky na rodinnou dámskou jízdu, po návratu se doma vyspím jen jednou a zase jedu pryč. Z dětského tábora se během jednoho dne přesouvám na tábor šicí. A tak dále. Občas to není tak natěsno, ale až do konce července nemám v kalendáři jediný celistvý týden doma jen tak ve dvou. Skoro mě to vyděsilo, pro starého jezevce jako jsem já je tak nadupaný program opravdu velká výzva. Ale všechny akce jsou milé, se správnými lidmi a dětmi, se kterými jsem ráda, tak se na ně těším a věřím, že si to všechno užiju.

Přesto (a poněkud paradoxně) mě ale napadlo, no páni, tento týden se to rozjede a až to skončí, bude dávno po Anně, půlka léta bude jako mžikem pryč, a já ani nebudu čas mít si ho vychutnat. Nejspíš se na povrch vynořila vzpomínka na doby, kdy léto bylo nekonečně dlouhé a kdy jsem nemusela nic, vůbec nic, jen si ho užívat. Třešňová alej u babičky, rybníky a rybníčky, řeka, kopce, lesy. Jenže to je vzpomínka přepsaná, uhlazená a vyleštěná do pohody. Ve skutečnosti, dokud jsme my děti nebyly dost velké, musely jsme na koupání v rybníku čekat, až bude počasí a dospěláci budou mít chuť i čas tam s námi jít nebo jet. Když se šlo na houby, muselo se brzo vstávat, a pak jsme všechny ty houby museli očistit a nakrájet. Malí i velcí posedali na schody, a dokud nebylo hotovo, nikdo se nezvedl. Musela jsem hlídat mladší bratrance a sestřenice, protože babiččin dům se přestavoval, a někdy taky pršelo několik dnů v kuse. Seděla jsem u kuchyňského okna, pozorovala, jak se plní strouha před babiččinou zahrádkou, a nikdo neměl čas si se mnou zahrát Člověče, nezlob se.

Nejspíš jsem tehdy neměla pokaždé pocit, že si prázdniny užívám, ale když zavřu oči, vidím babičku přeslicovou stát vedle kredence se šuplíky, má na sobě květovanou zástěru a smaží vdolky. Už nikdy jsem tak dobré nejedla a určitě ani jíst nebudu. Nebo vidím, jak se ukládáme ke spaní na spartakiádní lehátka, ty nejmenší děti pak do velké postele pod duchnu, pěkně po dvou na obě strany a nohama proti sobě. Ráno z toho bývalo zajímavé klubko a těžko říct, kdo vstával více rozlámaný. Nejdřív jsme museli jít vylít velké nočníky; tehdy ještě byl u babičky suchý záchod kus za domem a tam se věru nikomu potmě chodit nechtělo. Potom jsme dostali do plecháčků pitnou vodu a šli si čistit zuby ke strouze. A pak… no prostě bylo něco. Stále se něco dělo, bylo obsazeno, každý den a každá minuta byla úplně čerstvá a plná.

Červen 2021

Letos v létě tedy budu mít také obsazeno. Každý den a každá minuta bude stále nová a jen moje, jen já už nejsem tak čerstvá, jako kdysi. Ale lepší už to nikdy nebude, tak prostě budu plynout z jedné akce do druhé a další a budu se radovat z toho, že mám kolem sebe spřízněné duše a že je léto.

A i na to poklidné jezevcování kousek po Anně dojde. Než zas budu mít koncem prázdnin docela obsazeno.

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/