Do Tábora jsme přijeli v pondělí kolem poledne, našli hezký domeček s terasou na střeše, kde jsme měli týden bydlet a vydali se okouknout město. Když se řekne Tábor, napadne člověka vodní nádrž Jordán, která je nejstarší přehradní nádrží v Česku (1492). Fotku nemám, protože se na ní aktuálně pracuje a červený bagr jí moc neslušel.

Tábor - historické domy a kašna na náměstí

V úterý jsme vyrazili do Stádlce. Kromě toho, že tam „na stará kolena“ žil a posléze zemřel František Křižík, je tahle obec zajímavá Stádleckým mostem. Je to jediný dochovaným řetězový most u nás. Původně, v letech 1848–1960, vedl přes Vltavu u Podolska. Pak přestal stačit dopravní zátěži, ale naštěstí ho nezbourali, ale rozebrali a přemístili na dnešní místo na Lužnici.

Dodnes přes něj smí jezdit auta, ale ne širší než dva metry.

Tak tenhle zázrak jsem musela pořádně vyfotit, následkem čehož jsme poněkud zakufrovali a udělali si kilometrovou zacházku. V plánu bylo dojít do Bechyně, najíst se tam a projít si město. 15 km, žádné drama. Plánovala jsem, že tam budeme nějak po poledni.

Stádlecký řetězový most

Jak jsme se tak ploužili podle řeky, chvíli v bahně (i v letošním suchém létě se dají najít rozsáhlé bahnité úseky), chvíli v lese plném vývratů, začala se mi tahle perspektiva nějak ztrácet. Byli jsme nakonec velmi vděční za vyškemraný oběd v areálu UK, který leží na trase. A šlo se dál – cesta byla občas hezká, občas únavná ve vysokých kopřivách a netýkavkách. Do Bechyně jsme došli těsně po páté, takže nám ujel i vlak v 17:03. Sedli jsme si na nádraží na lavičku a byli rádi, že můžeme hodinku sedět…

Ale aspoň Franta si užil jízdu zpátky - skoro celou dobu se bavil s panem průvodčím o vlacích, dráze a tak vůbec. Nicméně byl úplně mrtvý, tak jsem mu slíbila odpočinkový den.

V úterý dopoledne jsme odjeli autobusem do Bechyně a co nejdůkladněji ji prošli. Začali jsme lázněmi, pak Křižíkovou vilovou čtvrtí. Totiž František Křižík projektoval první elektrifikovanou železniční trať u nás, resp. v Rakousku-Uhersku (1903). V Bechyni ho připomínají na každém kroku.

Prošli jsme hezké náměstí, kostely… a zachtělo se nám vyfotit nějak pěkně most Duha. Konečná stanice Křižíkovy dráhy v Bechyni byla původně postavená před městem, na levém břehu Lužnice (zatímco Bechyně leží na pravém). Jediný most přes Lužnici byl od ní skoro 3 km daleko – a pak bylo třeba zase vystoupat nahoru do města. Takže potřeba jiného propojení břehů Lužnice byla dost naléhavá.

Bechyně - most Duha

Most Duha je 60 m vysoký (Petřínská rozhledna!), necelých 200 m dlouhý, jezdí po něm vlak, auta a chodí chodci. A je krásný. Stavěli ho v letech 1926 – 28, potom také přesunuli nádraží na „správný“ břeh.

V infocentru jsme dostali nějaké tipy na focení, které obnášeli zahradu místního kláštera (nepřístupný, ale zahrada naštěstí ano), okolí zámku (zavřeného) a protější břeh řeky – tzn. 60 metrů dolů k řece a 60 m nahoru (Franta měl nějaké připomínky stran odpočinkového programu) a fotky mám!

Ve čtvrtek ráno jsme v Táboře sešli k Lužnici a už z dálky nasávali vůni… ano, u řeky je pekař. Úžasný! S buchtou v ruce jsme pokračovali k rozhledně Babina a z dálky koukali, jak uhání vláček z Bechyně. Prošli jsme do Sezimova Ústí. Má zajímavou historii. První zmínka o něm je z poloviny 13. století. Roku 1420 ho vypálili husiti a město zaniklo. Obnoveno bylo (jako vesnice) až v roce 1827.

My sem šli hlavně proto, že tady měl ve vile u Lužnice své letní sídlo Edvard Beneš, který tu nakonec i zemřel. Vila i veliká zahrada u řeky je od letoška přístupná. Hned bych tam taky bydlela, hlavně kvůli zahradě.

Sezimovo Ústí, vila prezidenta Beneše

Druhým cílem byl Kozí hrádek. Tam jsme došli docela pozdě a konfrontoval nás nerudný výběrčí vstupného – no, tenhle výlet se moc nevydařil, většinu času se šlo městskou zástavbou a zase tak moc jsme toho neviděli.

Měla jsem ještě různé plány, kam vyrazit, ale v pátek slibovali, že bude dost pršet a ochladí se. Hlavně byla zima, déšť tak dramatický nebyl a nakonec jsme si páteční procházku po okolí Tábora a po městě docela užili.

Zašli jsme krásnou alejí starých lip podél křížové cesty k poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech. Je to staré poutní místo zmiňované už ve 14. století, barokně upravené (deset věží s jedenácti zvony), s příjemnými ambity. Pak jsme sešli k Tismenickému potoku se středověkým mostem. Tenhle most byl důležitou spojnicí mezi Prahou a rakouskými městy. Vodní nádrž Jordán postavili právě na tomhle potoce.

Kolem poledne jsme se vrátili do města a těšili se, že uvidíme (umělý) vodopád Jordán – prostě přepad z rybníka. Hm, voda nějak došla. Tak jsme si cestou do města dali skvělý boršč u paní z Ukrajiny.

Další zastávka byla botanická zahrada. Patří místní škole, takže není tak líbivá jako naše botanka, ale mají tam pěkné rozárium, záhony s různými hospodářskými rostlinami a skleníky. Ve skleníku mezi masožravkami a kaktusy to chvíli vypadalo, že uvízneme a staneme se potravou masožravek, ale nakonec jsme unikli a ve čtyři dorazili na náměstí k radnici. Tam jsem chtěla jít do podzemí a do gotického sálu, jenže zavírali v pět, tak jsme usoudili, že dáme přednost gotice.

Gotický sál je krásný, ale pak už bylo půl páté a já chtěla ještě vidět ambity bývalého kláštera bosých augustiniánů. Paní, co to tam měla na starost, se už očividně viděla doma, když jsem přišla, ale podařilo se mi ji oblomit a dobře jsem udělala. Ambity jsem už viděla i úžasnější, ale je tam překrásná fontánka s pohyblivými ptáčky.

V sobotu byl jediný den, kdy jsme měli šanci podívat se na zříceninu hradu Choustník. Jenže jsem nějak přehlédla, že naopak autobus z Choustníku o víkendu nejezdí… K tomuhle objevu jsme se propracovali na zámku Brandlín, co jsme měli na cestě. Jak jsme tam nad tím hloubali, nabídla nám místní průvodkyně, že když dorazíme do pěti, tak nás vezme sebou do Soběslavi, kde bydlí a kde staví většina vlaků z Budějovic do Tábora.

Hrad Choustník

Z Brandlína je to na Choustník nějakých 8 km jedna cesta a brali jsme to zrychleným přesunem, zpátky už jsme jeli na páry. Choustník se ukázal být pěkně zachovalá zřícenina efektně usazená na kopci v lese. Za 60 Kč vstupného jsme tam strávili asi deset minut a mazali zpátky.

Na Brandlín jsme dorazili čtyři minuty po páté a paní už tam nebyla.

Nezbývalo než jít dál k vlaku, kterým jsme přijeli, zase co nejrychleji, protože pokud by nám ujel, další sice jede, ale za dvě hodiny. A byla ukrutná zima, celý den jsme na sobě měli fakt všechen textil, co jsme si z Prahy přivezli.

Stihli jsme to za cenu pár puchýřů a tentokrát jsme se docela těšili, že zítra pojedeme domů.

Foto: Zana. Další fotky i s komentáři, které se mi sem nevešly, najdete tady na Rajčeti.