13 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

Jak jsem vyrazila na další vandr a ona to zase byla Stezka Českem, tentokrát 2. etapa – Krušné hory. Zatím vám nenapíšu, kolik dní jdu, protože byste přišli o napětí, jak to všechno dopadlo.

Trasa je plánovaná zhruba takto, ale s Luckou počítáme s tím, že do Děčína se nám dojít nejspíše nepodaří a skončíme tak někde kolem Tiských stěn, odkud pojedeme domů:
https://mapy.cz/s/motajozeha

Stezka Českem – Etapa 2: Krušné hory: DEN 6: Český Jiřetín – Cínovec.

„Přechod hlavního hřeben Krušných hor měřící přes 150 km. Krásné putování s mnoha výhledy, po převážně zpevněných cestách. V druhé části se pohoří začíná pomalu zvedat a přibývá výškových rozdílů a po vstupu do CHKO Labské pískovce se krajina mění definitivně. Jeden z nejdelších úseků celé trasy končící pod Děčínským Sněžníkem před přívozem u Labe.“ – Stezka Českem.

DEN 6. Pátek 14. 7. 2023.
25 km ↑487 m ↓386 m
Celkem: 128,6 km ↑ 2655 m ↓ 2841 m

Nad rybníkem se převaluje vlhká mlha, kterou prosvítají první paprsky slunce. Na teploměru svítí 9 °C a nejnižší noční teplota byla změřena na 7,5 °C. Fakt jsem si chtěla brát letní spacák? Ještě, že vyhrál selský rozum nad nočními předpovědmi na další týden, podle nichž měla být jediná noc pod 10 °C. Zatím ale jediná byla přes 10 °C. Popíjím horký čaj oblečená v mikině a užívám si této chladné chvilky, než slunce vystoupá výš a nabere na síle. Jakmile paprsky dopadnou i na hráz, hned stěhuju svoje studené snídaňové sezení tak, aby mě mohly zahřát. Když Verča vystrčí hlavu z tarpu, nevěří svým očím, že sedím na slunci a ještě si to užívám. Za 10 minut ale už sedím zpátky ve stínu, a ještě navíc bez mikiny. Kdo má to vedro na slunci vydržet?

Dneska půjdeme po červené, protože návrat do Českého Jiřetína a cesta po zelené značce kolem Flájského kanálu by naši trasu prodloužily na 30 kiláků, což by mohlo být dva dny po sobě na Verčinu nataženou nohu moc a já potřebuju, aby mi Verča ještě pár dní vydržela:)

Vyrážíme vstříc lesu, abychom se na červenou nemusely napojovat po asfaltu. Vysoká hebká tráva nás lechtá po lýtkách a šimrá na kolenou. Víříme jemný pyl a prach, který žádné deště nesmyly, a naše boty pomalu natahují vlhkost, držící se u kořenů vysokých letních travin. Les zatím skýtá dost stínu, aby první kilometry k Puklé skále byly příjemným začátkem dne, ve kterém se dá čekat zase jen příšerný vedro.

Na odbočce k Puklé skále potkáváme slečnu turistku, která jásá, že konečně vidí nějaké ženy. Prý potkává jen chlapy, což nechápu. Já od neděle potkávám jen samé ženy, když nebudu počítat smíšenou rodinku. Verča jde o 110 km dýl a je na tom stejně jako já.

Skalnatý hřebínek Puklé skály je zarostlý stromy a při stoupání k vrcholu se nezdá, že by z něj mohlo být něco vidět. Je to však jen zdání, protože směrem k Flájské vodní nádrži ční skála vysoko nad okolní stromy a otevírá se z ní luxusní výhled.

Po hrázi se pohybují barevné tečičky a celá vodní nádrž Fláje, která vznikla v roce 1963 kvůli zásobování Krušnohorska vodou, se koupe v ostrém a pálícím slunci. Mám konečně mobilní signál a dostávám zprávu od Petry, že jde po zelené značce kolem plavebního kanálu. Vyrážela dnes dřív než my, a tak se domlouváme, že do Cínovce k trail angelovi Vendule dorazíme spolu. Verča nás včera objednala jako tři kusy a jako jediná z nás s Vedulkou komunikuje, tak plánujeme společné přepadení, ať v tom neděláme hokej.

U vodní nádrže Fláje, která je jako pilířová přehrada v Česku unikátní, uhýbáme z červené značky a musíte chvíli pečlivěji sledovat trasu stezky. Cesta nás vede těsně k vodní ploše nádrže, jež má unikátní konstrukci proto, že v době její stavby byl nedostatek cementru.

Nádrž, která zásobuje pitnou vodou Mostecko, pohltila při svém vzniku vesnici Fláje, která byla v letech 1958-1960 kvůli stavbě přehrady vysídlena. Podařilo se z ní ale zachánit roubený kostel sv. Jana Křtitele, který byl přestěhován do Českého Jiřetína. Trochu teď lituju, že se s trasou jen vezu po stezce, protože jinak bych si asi odbočku ke kostelu neodpustila. To, že trasa je daná a nemusím se o ni moc starat, má i své stinné stránky, které většinou nacházím až moc pozdě na to, abych s nimi mohla něco dělat.

Přesto nejsem ochuzena alespoň o základy původního kostela z obce Fláje, které stojí na břehu rezervoáru a které jsou porostlé vysokými lučními květy. Fialová, růžová, žlutá a modrá doplňují zelené tóny vysokých trav a já neodolám, a ke kříži položím alespoň malou kytici. Gesto je trochu nesmyslné, protože prostor bývalého kostela tvoří jedna velká louka, a život vesele bují tam, kde mu byl roky odepřen přístup. Za pár let tu možná nebude stát ani kříž, aby připoměl centrum dávné obce, kterou si nebude už nikdo pamatovat.

Svačíme v chabém stínu stromu u infotabule a ani následující kilometry se nebudeme mít kam před sluncem schovat. Píšu Petře, že jsme u přehrady Fláje a ona odepisuje, že se blíží k Novému Městu a jde okouknout nějakou restauraci, ve které na nás počká. Její spása má být Bystřická Bouda. Bouda sice Petru nespasila, ale Petra může spasit nás tím, že podává info, že je bouda zavřená. My jsme vyprahlé, těšíme se na litry kofoly a něco k obědu a cesta po asfaltu přes vyschlé louky, sálající jen prašné vedro s panoramatem bzučících větrných elektráren nás žene k rychlejšímu výkonu, aby do nás studený pití padlo co nejdřív. Zpráva od Petry nás zaskočí, ale nedáme se snadno.

Kousek od rozcestí mimo naši trasu má být Hospoda U Bendů, která je jak na potvoru dneska „geschlossen“, ale nad ní vidím v mapě čerpací stanici a tam určitě láhev něčeho dobrého a studeného v lednici bude. Benzínka je zřejmě geschlossen už několik let, její prostory pomalu přebírají traviny a náletovky. Tady se musím zastavit pro snímek a Verča jde ještě nakouknout za poslední domy na kraj vesnice, kde vidí mizet nějaké cyklisty.

Restaurace Ján vypadá dost nóbl. Na venkovních lavicích je plno cyklistů a není tam ani žádný stín. Na ceduli před zahrádkou je napsané, že bez jídla se nedá objednat žádné pití. To mě rozhodí, ale co už. Nějaký jídlo určitě zvládnem. Opatrně vejdu dovnitř a čekám, kdy nás vyrazí. Můžeme si sednout vevnitř? Navoněná servírka kýve, že můžeme. Co ale nevidí oči moje? Vnitřní zahrádku s grilem a zastřešeným posezením! Servírka s úsměvem potvrzuje, že i tam si můžeme jít sednout.

Nevím, jestli v tomhle čistým naleštěným hotýlku s restaurací měli někdy zákazníky, kteří se minimálně 2 dny nesprchovali a k tomu se už 6 dní potí do stejného oblečení, ale servírka nemrkla okem a nanosila nám s úsměvem všechno, co jsme si naobjednaly. Verčin smažený sýr vypadal luxusně a moje pikantní masová směs se zeleninou luxusní byla. Než dojíme, Petra už dosáhla Cínovce, kde na nás čeká v příjemné domácké hospůdce, než dorazíme. To se asi načeká, dala bych si ještě zmrzlinovej pohár:)

Cesta nám trvá docela dlouho, protože napřed v pekelným vedru stoupáme do táhlého kopce, kde jsou malé stínové ostrůvky na vydechnutí a pak pokračujeme po silnici, kde nejsou ani drobné keře, které by vrhaly stín alespoň na boty. Těším se alespoň na hranu PR Rašeliniště U jezera, které silnici lemuje, ale zdá se, že mezi rašeliništěm a silnicí je hustá hradba bříz, které nedovolí zahlédnout nic jiného, než hustou masu šedočerných těl břízkových monokultur. Ale kde je les, tam je konečně i trocha stínu.

Děláme nálet na Travel Free Shop, kde jako hlavní prodejní artikl vévodí sladkosti a cigatery a my mezi tím hledáme i něco normálního k jídlu. Paní pokladní se se zájmem ptá, odkud a kam jdeme. Verča jí vypráví, že jde v kuse od nejzápadnějšího bodu a má v nohách už dobrých 200km a pokračuje dál, až někam za Děčín. Paní vypadá, že ji to napůl fascinuje a napůl si o nás myslí svoje. Po nákupu chceme přepadnout Petru, která ale ještě před vstupem do obchodu vzkazuje, že vietnamská večerka v centru toho má mnohem víc, než Travel Free Shop, kam si udělala zacházku jen kvůli mému doporučení. Bohužel na mapy.cz žádné jiný obchod než tento zaznačený není, a tak beru informaci o dalších obchodech s nadšením. Kupujeme alespoň studenou colu a sladkosti a pokračujeme do centra, kde se už setkáváme a zdravíme s Petrou, se kterou si toho za posledních pár dní, co jsme se viděli naposled, máme dost co říct. Řeknu něco i já vám. V Cínovci se nedá koupit ani ovesná kaše, ani žádná jiná instantní kaše a co je horší, nemají tady vůbec žádné ovoce a zeleninu! Abych parafrázovala vietnamskou paní prodavačku: „Ne tady, ne tam, ne dole, my nejvíc.“

K trail angelovi (andělovi na trase) Vendule přicházíme k večeru, kdy se už slunce začíná klonit k obzoru a pobyt v měkkém teple zapadajícího slunce na zahradě je příjemný. Vendulka nás přátelsky vítá a hned nám pod nos strká koš s dobrotami pro stezkaře, ze kterého si můžeme vzít sladkosti, polévky a další pochutiny, které by se nám mohly hodit. Taky si můžeme na zahradě za domem postavit tarpíky, ale Vendula tam má ještě něco lepšího! Klasickej podsadovej stan, kterej zná každý dítě, který jezdilo na tábory. Verča se do stanu těší už od včerejška, já to beru jako možnost nemuset stavět vlastní bydlení. Petra je ale z možnosti spaní ve stanu nadšená, protože v něm nikdy nespala. Tak jo, asi zůstávám venku já.

Během hovoru s Vendulkou prohodíme, že místní obchody jsou hodně bída, žádné ovoce a zelenina, ani ovesné kaše. Vendula je naše spása, protože hned přichází s několik měsíců prošlými kašemi s tím, že to kvůli datu spotřeby už nechtěla nechávat k dispozici. A všechny jsou malinové a tomu nikdy neuvěříte, ale bezlepkové! Já malinovou kaši nikdy nejedla, ale Verča je vybásnila jako nejlepší kaše, co se dají koupit. Musím tu malinovou taky ochutnat! Navíc, co se na troše rýžových vloček s cukrem může zkazit?

Když Vendulka slyší, že jsem bezlepková, donese ještě nějaké další dobroty, které můžu i já, protože koš pro stezkaře má jen samé lepkoviny. O dobroty se se mnou přátelsky dělí její děti a v příjemném hovoru strávíme celý večer, během kterého se stihneme i prostřídat ve sprše a prohlédnout si „knihu vzpomínek“. Ani nevím, jak se ta tlustá kniha na vzkazy od stezkařů jmenuje, ale Vendulka ji parádně vede a tiskne si k tomu fotky těch, kteří u ní na zahradě našli její vřelé přijetí.

Se západem slunce se loučíme a jdeme spát, bříška plná dobrot a mysl plná laskavosti, smíchu a dobře stráveného večera. Děkuju ti, Vendulko, za tohle skvělý místo. Místo, který nerozlišuje stezkaře a nestezkaře. Místo, které nabídne svoji vřelou náruč každému, kdo přichází s pokorou a kdo umí s vděčností ocenit ty zdánlivě nevýznamné všednosti, jako je možnost se umýt, přespat v bezpečí, anebo si vypít horký kafe s mlíkem.

Tak co, myslíte si, že bude ještě další pokračování, nebo už mě začínaj bolet nohy a chystám se domů?

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz