5 fotografií

Bude to pomalu rok, co nás opustila Majda, vzpomínáme na ni denně…

Jak se v jedné staré písničce zpívá, suvenýr je něco, co si vozíme na památku z cest. My sice tímto postiženi nejsme, ale tentokrát jsme si z dovolené jeden suvenýr opravdu přivezli.

Když nám loni na jaře odešla Majda, dohodli jsme se, že pejska ano, ale až po dovolené. Rozhodli jsme se, že dáme domov pejskovi z útulku, ale měli jsme pár limitujících požadavků:

• už ne psa velkého, ale něco, co pohodlně uneseme
• Bimbův požadavek zněl ne starého, takže okolo šesti let. Štěňátka se udávají lépe, tak proto
• snáší děti
• snáší kočky

Sice dohoda zněla až po dovolené, ale začala jsem hledat ještě dřív. No a pomalu jsem docházela k poznání, že to až tak velká legrace nebude. Útulky jsou plné, ale hlavně velkých psů, což jsme už opravdu nemohli. Nicméně mne osvítila CD a já jsem si uvědomila, že mezi Zvířetníky je pár lidí, kteří mají konexe mezi dočaskáři a útulky a vůbec. A tak jsem oslovila Radanovu, jestli by nebyla tak laskavá a nepomohla nám. Sice se mi snažila dohodit roční cane corso, ale to jsem mnohokráte poděkovala.

No a CD pracovala mnohem intenzivněji, takže pár dní před naším odjezdem na dovolenou mi Radka poslala fotky a povídání o jednom pejskovi. O pejskovi, kterého jedna hodná Víla sehnala starším lidem, protože se jim jejich Matýsek otrávil a oni chtěli hodně podobného. Když se dotazovala, co by se stalo, kdyby už se nemohli o něj starat, dostala odpověď, že rodina se postará. A tak jim pejska sehnala. Mladého, asi dvouletého. Uběhly tři roky, paní zemřela, pán zůstal špatně chodící. Starostlivá rodina jednoho dne pejska dovezla k Víle do útulku a bylo postaráno.

Beník

Radka se spojila s majitelkou útulku, poté i já, a i když nebyla příliš nadšená naším věkem (jsme oba trochu víc za šedesátkou), nakonec jsme se dohodli. Tohle se stalo 14. srpna 2023 a my 20. odjížděli na dovolenou. Jeli jsme do Vimperka a útulek je u Budějovic. Takže cestou na dovolenou jsme se stavili na pohovor s tím, že pokud bude oboustranná jednota, cestou z dovolené si Bena odvezeme.

Vezeme si Beníka domů

Když si nás paní Iva důkladně proklepla, přivedla nám Beníka. Na fotkách pravda vypadal trochu větší, ale Bimbo rozumně prohlásil, že tím lépe. Beník proti nám nic nenamítal, takže dostal do pelíšku moje důkladně napocené tílko a my odjeli na dovolenou (ve svatém nadšení, že po půl roce budu mít zase plyšáka, jsem nějak neviděla, že základní stavební jednotkou tohoto stvořeníčka je jezevčík).

Za pět dní jsme se stavili pro Bena, to už se trochu přestal litovat, naložili jsme ho a vyrazili. Tři hodiny v autě byl úplně fantastický. Doma jsme zjistili, že teda požadavek „kočky“ nebyl splněn, ale vzhledem k tomu, že v patře je spousta místa a stále otevřené okno se vstupem ven, nebezpečí úrazu nehrozilo (po skoro půl roce je stav setrvalý, ale spíše ze strahy našich kočiček, Ben kočky pouze prohání, jak jsme zjistili. Venkovní kocour, který k nám dochází na snídani, si z něj nic nedělá a psík ho nechává v klidu). S dětmi mnoho zkušeností asi neměl, ale naše početné stádo vnoučat zvládá a miluje miminko Olinu. Ta se v jejich začátcích jen povalovala na podleze, dneska už leze a stojí a pejsek ji zajímá stejně jako ona jeho. Ostatní parametry Beník splňuje.

Beník je doma

Měl to být klidný pejsek od starších lidí. Od starších lidí je, doma je klidný, ovšem venku je to síla. Neumí a nechce si hrát a to ani doma. Jediná zábava venku je hrabání myší, na každou procházku má vyčleněné dvě jámy, protože jinak bych tak akorát stála a sledovala tuneláře. Pokud netuneluje, letí. Protože se nedá pustit, má desetimetrovou stopovačku a dvakrát denně provádíme přespolní běh. Popřípadě běh plaňanský, neb procházky je nutné střídat a revír kontrolovat. Zatím jsem nezjistila délku procházky, kterou by bral jako jehopožadavkysplňující. Po téměř sedmi kilácích s hlídajícím Kubou by vyrazil se mnou. Denně nám to dělá tak pět kiláků, ale myslím, že dostačující to není.

S Beníkem na procházce, je opravdu svižný

Doma je to učiněné zlatíčko. Protože si nehraje, vyžaduje mazlení. A to ne jen takové pomazlení, ale hodinové či déle trvající muchlání. V noci spí dole, ráno začne kuňkat a povídat pod schody, takže vstávám časně, dušičky si oba povzbudíme mazlením, nakrmíme čičiny a vyrážíme ven. Já bez snídaně, neb při jeho tempu bych potupně vrhla na prvních pár desítkách metrů. Ale díky jeho tréninku se opravdu cítím lépe.

Když mne po třiceti letech s medvědem začali známí potkávat s tajtrdlíkem, neustále jsem slýchala otázky typu proč?, jak to? a podobně. Stabilně jsem odpovídala, že se nám to srazilo a odbarvilo při praní. Uznávám, že to byl dost ostrý skok, ale člověk by měl být soudný. Aby životy všech zúčastněných byly co nejlepší.

Beník zaslouženě odpočívá

Trvalo mi trochu dlouho, než jsem tohle napsala, a teprve teď vím proč. Protože pokud se Beník dožije dlouhého života, je to nejspíš můj poslední psí společník. Tak mu přeju dlouhý klidný život.

Foto: Inka