První díl najdete zde.

To si tak jednou ráno vyjdu v klidu na chodbu v 10. patře ve čtrnáctipatrovém paneláku na Lhotce, kde jsem nějaký čas bydlela u mamky, přivolám si výtah, dveře se otevřou a z rohu na mne koukají dvě vykulené oči posazené do bílého ksichtíku s hnědými a černými skvrnami s černou tečkou na růžovém čumáčku. V domě je kolem 70 partají, a kdo si přivolá výtah obsazený kočkou? No já! I když nevím, třeba už nějakou dobu ve výtahu jezdila, jen se jí nikdo neujal. No já při představě, že by mi utekl někdo z mých miláčků, jsem kočinu vzala do náruče, odnesla ji domů, zavřela samostatně v pokoji a vypsala inzerát, jestli ji někdo nepostrádá.

Kočky u nás

Po práci jsem ji nechala vyšetřit na veterině, přece jen jsem nevěděla, jak dlouho se u nás zdrží a bude tak v kontaktu s mými domácími čtvernožci… Asi po dvou dnech se ozval soused z druhého patra domu, že postrádá svou Jessicu, smluvili jsme si schůzku k předání. Přece jen jsem chtěla mít jistotu, že ji odevzdám skutečnému majiteli, tak jsem se ptala, jestli je na ní něco zvláštního? (Sice, kdo by se pídil po cizí kočce, když by nebyla jeho?) Až když řekl, že má na čumáčku černý puntík, věděla jsem, že je opravdu jeho…

Když se Šiška II. ztratila a kolegyně si pořídila Šišku III., slíbila jsem se o ni postarat, nechat ji u sebe dožít – v případě, že by se o ni už nemohla starat její majitelka, kolegyně Maruška. Šiška III. byla z útulku v Modřanech a mohlo jí být koncem roku 2015 prý asi čtyři, pět let… Byla to vděčná kočička, nekonfliktní, mazlivá, přizpůsobivá. Kolegyně po mně občas krom hlídání požadovala i zastřižení drápků Šišce (nemám to ráda, ale vyhovím, protože drápky zastřihnu vždy o milimetr, určitě méně, než by to udělala Maruška), a nezažila jsem jinou kočičku, která by si tohle nechala udělat, opřená zády o můj hrudník, bez jakéhokoli „jištění“ zábalem v dece a podobně.

Terezka, Maggie, Šiška III., Ozzy, r. 2014

K novému přírůstku u mne došlo na podzim 2016. U domu v místě bydliště jsme s kamarádkou, v prostoru pod balkonem přízemního bytu, objevily spící kočičku. Tedy zdálky jsem netušila, o jaké zvíře jde, zdálo se to takové malé, tmavé klubko – že by ježek? Když jsem přišla asi na vzdálenost dvou metrů, klubko se hlo, otevřelo jedno oko a pozorovalo mne… Když jsme pak šly večer znovu ven venčit, už jsme byly připravené – mističky na vodu, granule, kapsičku – kočička sice vstala a poodešla, ale jen kousek. Nasypala jsem žrádýlko, nalila vodu a vzdálila jsem se. První večer – granulky nezmizely – trochu mne to překvapilo, protože jsem si myslela, že bude mít hlad a na nabízený proviant se vrhne. Ale dál se ukázalo, že noci tráví mimo „pelíšek“. Snad chodila na lov. To už bylo v dalších dnech, kdy jsme jí poskytly trochu větší komfort bydlení – bedýnku od banánů, krytou z větší části i z přední strany a vystlanou froté ručníky. Přes den tam spokojeně vyspávala.

Blížil se listopad a s ním nejspíš už i možné mrazíky, zimní povětří. První mne napadlo, kdyby se kočička (možná kocour) nechala odchytit, dát ji do některého kočičího útulku. Ty ovšem praskají ve švech. Zkusila jsem se tehdy poradit s Bedou a dohodly jsme se – že bych zkusila absolvovat odchyt a následně dala kočičku kastrovat, poté by se dál vidělo… Za další den, dva, se u krmení kočina nechala zlehka pohladit po zádech a mňoukala. Cca po týdnu jsem tedy přistoupila k vlastní akci – odchytu. Lstivě jsem přišla, mističku naplnila masíčkem z kapsičky, počkala, až si čupla k žrádlu, nejprve jsem ji opět lehce pohladila, a pak už jsem jistou rukou chytla celé tělíčko a šup s ním pevně pod ruku.

Maggie, Terezka, Ozzy, rok 2013

Klasická „toulavka“ by mne, podle mých zkušeností, nenechala vůbec přiblížit na dosah, o hlazení už ani nemluvě. Tady proti mně nebyly použity drápky, nikdo nekopal nohama, nekousal, neprskal, nesyčel – jen mňoukal. Doma přišlo prsknutí a zasyčení jediné, jistojistě adresované přednostně westíkovi Quicksovi, až tak se netýkalo kočin – Terky, Maggie a Ozzyho.

Ozzy

Karanténu jsem zřídila v ložnici, zatímco ostatní se zatím museli spokojit s pobytem v obýváku a jistou dobu i oželet naše společné nocování. Naplnila jsem mističku granulemi, druhou vodou a nechala kočičku samotnou v klidu rozkoukávat. Když jsem ji po nějaké době šla zkontrolovat, seděla „na posteli“, pomalu vstala, hupla pod sušák na prádlo, mistička prázdná, mňoukala, nechala se pohladit. Nahmatala jsem dvě klíšťata – bezproblémově držela položená na zemi a nechala si je vyndat. V noci mne vzbudila po druhé hodině neodbytným mňoukáním – pochopila jsem, noční výpravy za potravou – dosypala jsem granule – spucla další misku a spaly jsme dál.

Na veterině jsem následně domluvila kontrolu zdravotního stavu a radila se o případné kastraci. Požádala jsem o „projetí čtečkou“ kvůli identifikačnímu čipu, podle něhož by tak bylo možné najít majitele a kočičku mu vrátit, ale žádný nalezen nebyl. A tak to dopadlo opět klasicky, mám o kočku víc (…nebo o kolečko víc? To nechám k posouzení laskavému čtenáři).

Sliby se maj plnit vždycky (nejen o Vánocích). Proto se mou další kočkou stala Šiška, v pořadí už toho jména IV. (původně se prý jmenovala Rozárka). Tedy kočka, kterou si kolegyně Maruška vybrala v útulku koncem roku 2016.

Vlevo Šiška IV.

Článek se nějaký čas rodil a tak opět uplynula nějaká doba. V květnu 2017, bohužel, kolegyně Maruška náhle zemřela, a tak jsme spolu s její sestrou za asistence policie byly vpuštěny do bytu, abychom se pokusily Šišku IV. odchytit (viz „Jak jsem k Šišce přišla“). Což se nakonec i přes počáteční nezdar, kdy jsme ji v bytě nemohly vůbec najít, přece jen podařilo. Našla jsem ji schovanou v koupelně pod vanou, v úplně nejzazším možném koutě. Podařilo se mi na ni dosáhnout a chytit ji za přední tlapku a vytáhnout z pod vany. Z dalšího článku „Jen sedm měsíců“ už víte, že Šiška IV. v prosinci 2017 odešla za Duhu.

Ozzy, kanadský sphynx

V r. 2020 bylo Ozzymu v květnu již 10 let, nebrala jsem ho jako starého, vždyť Adéla mi umřel v téměř 20 letech. Ale bohužel, na jaře se u něj prokázal problém se srdíčkem, dostal léky (úplně stejné jako Šiška IV) a já doufala, že se stav, když ne zlepší, tak snad ustálí na nějaké přijatelné pozici. Bohužel, 4. srpna ráno jsem z obýváku zaslechla dutou ránu, ihned jsem vstala a šla zjistit, co se děje, a našla Ozzyho, jak leží celý natažený na jednom z horních sedáků kočičího stromu a naříkavě mňouká. Když jsem ho odtud zvedla, cítila jsem, že od pasu dolů je to hadrový panák. Ihned jsem s ním utíkala na veterinu, cestou mne chudinka hodně pokousal na ruce a v obličeji – musel mít velké bolesti (dřív mi nikdy nic neudělal). Byl přijat na kliniku a odpoledne mi pan doktor sdělil, že Ozzymu nemá jak pomoci, může mu jen zkrátit utrpení. A tak jsme s Ozzym, já, dcera a syn, byli až do konce. (Více na: Sphynx mise část první).

A pak jsem se na veterině, od sestřičky dozvěděla o Sphynxi, nalezenci, t. č. v pražském útulku v Měcholupech. Podrobněji si celou anabázi jeho získání můžete přečíst v článcích: Sphynx mise část druhá; Orry se představuje).

Maggie, Quicks, Orry

Můj zatím poslední kocourek dostal jméno Orry Main a pomohl mi lépe se vyrovnat se ztrátou Ozzyho. Je jeho důstojným nástupcem, i když je jiný než Ozzy, ale každý z nich byl/je silná osobnost. Zkrátka kocouři s velkým „K“.

V aktuálním čase, na jaře 2021, je tedy moje smečka kompletní, a to v počtu 4 čičiny a 1 pes.

Foto: Jitur. Další obrázky najdete zde na Rajčeti.