Asi úplně první kočičkou, která mi utkvěla v paměti, když jsem byla malá holka, byla kočka od sousedů, která milovala chování, ale neslo to s sebou malou nepříjemnost, vždy jste pak měli na několika místech, nejčastěji na rukávech svetrů, blůza a mikin, na vnitřní straně loktů „produdlaná“ místa „durch und durch“, mokrá. Později jsem někde četla, že se takto chovají předčasně odstavená koťata, jako by se dál dožadovala mlíčka…

O Filipovi jsem tu už psala („Filip a jak to všechno začalo“), tak jen krátce, byl to můj splněný sen o zvířátku. Bohužel se špatným koncem pro nás pro všechny a nejhorším pro něj. I když díky jemu mi kočky tolik přirostly k srdci, a možná i díky jemu ty, které přišly po něm, měly a snad i mají docela hezký život.

Když jsem byla v jiném stavu v osmém měsíci se synem, šla jsem na pravidelnou prohlídku do Thomayerovy nemocnice. Před pavilonem se potulovalo kotě. Několikrát vběhlo i do pavilonu, odkud ho sestřička vždy vystrnadila ven. To se opakovalo párkrát, až sestřička požádala zřízence, aby kotě „uklidil“. V pavilonu přece jen byly těhulky, šestinedělky, miminka – kotě bylo toulavka. Ale kdyby byla tušila, jak zřízenec s kotětem naloží, byla by to asi nikdy neřekla. Zřízenec kotě odchytil, vhodil do pytle a několikrát rychle za sebou pytel probodl vidlemi… Bylo to tak rychlé, že se nedalo nic udělat, nemělo to smysl, kotě bychom už stejně nezachránily.

Adéla

Dalším v pořadí byl Adéla: BYL, protože šlo o nalezence a vet tehdy na prohlídce řekl, že jde o tři až čtyři měsíce starou kočičku, no a on byl středně dlouhosrstý, tak mne tehdy nenapadlo ani se podívat, jak si stojí… Takže až když jsem ho předvedla porotkyni kočičích soutěží s prosbou, jestli by neodhadla případné plemeno, dostala mne otázkou, když je to Adélka, nevadí mi, že má kulky? Nevadilo, a tak mu jméno Adéla zůstalo celých dalších víc než 18 let. Do svých 10 let byl hodně divoký, až s příchodem nového člena rodiny, štěněte westíka Scottyho, se zklidnil. Jeho pozitivní vztah k psím kamarádům, myslím, dostatečně dokazuje přiložená fotka na procházce s psí kamarádkou Ashley.

Ashley s Adélou

Terezka k nám přišla od lidí, co si ji pořídili a zřejmě s chovem kočky vůbec, nebo přinejmenším v domácím prostředí, neměli do té doby žádnou zkušenost. Takže nejspíš, jestli někde coby kotě lítala po závěsech, poškrábala čalounění, nebo udělala louži – už jim tak roztomilá nepřipadala. Odložili ji na veterinu s tím, že má průjmy, a doktor ji měl v případě, že by si ji nikdo nevzal do „apríla“ 2006, nechat uspat. Alespoň tak se to tehdy o ní dozvěděla dcera Lucie a radikálně (jak už to má v povaze) prohlásila, že nás bude o jednoho víc a že buď to tak vezmem, nebo odejde z domu ona! No nemusela mne dvakrát přemlouvat…

Šišku I. jsem zase až tak neznala, protože v té době jsme s kolegyní Maruškou byly kolegyně z práce, ale ještě ne přítelkyně, takže ji znám více z vyprávění. Maruška jí přespříliš dopřávala šunku a šlehačku – a Šiška I. na rozdíl od pozdějších Šišek nebyla vůbec rozumná a cpala se a cpala. Myslím, že Šiška I. se měla jmenovat spíš Kulička, než Šiška…

Šiška I.

Šiška II. – kočička kolegyně Marušky, kterou jsem si brala domů na hlídání od roku 2010 při občasných pobytech kolegyně v nemocnici či lázních. Také nalezenec, toulavka z vnitrobloku ve Strašnicích, trochu nedůvěřivá a opatrná, ale při troše času našla cestu i pod peřinu do pelíšku… Navíc si docela lehce přivykla na další čtyřnohé kamarády – moji Terku a westíka Scottyho, takže se kolegyňka vždy po Šiščině návratu domů obávala, že jí nebude jen její společnost postačovat…

Elliot Zelený – další můj „hlídací“ kocour. Tentokrát aristokrat plemene somálského, úžasný kocourek s krásným sebejistým vzhledem a milou povahou.

Maggie

Maggie – kočička, pro kterou původně v r. 2010 jiná moje kolegyně hledala domov – také toulavka, na sídlišti v Praze na Chodově ji krmila její sestra se synem. Měli obavy, že léto uteče jak voda, přijde podzim, zima a odrostlejší kotě v mrazech nepřežije. A tak nejprve Maggie putovala ke mně domů s tím, že budu dál hledat zájemce. Jak to dopadlo, je asi celkem jasné… Je to mazlinka nonplusultra, úžasná šedá mourinka jak z reklamy Whiskas.

Kolegyně Maruška krmila ve Strašnicích v místě bydliště toulavky, a tak se stalo, že v roce 2011 se na mne obrátila, zda bych nevěděla o někom, kdo by se ujal malého koťátka – jeho černý sourozenec už umřel – máma pro ně nejspíš neměla mléko, neustále ji od nich honil černý kocour, nejspíš táta koťat . Máma byla totiž siamka, takže jedno kotě mělo siamské znaky, druhé bylo černé a tudíž asi po tátovi.

Sněhurka

A tak Sněhurka, jak jsme ji společně (nezávisle na sobě) pojmenovaly, putovala ke mně domů. Tedy nejprve jsem ji vzala na veterinu – bohužel prognóza nebyla moc příznivá – kotěti bylo něco kolem čtyř, možná pěti, šesti týdnů. Těžko říct, co si přineslo z pobytu venku, moc nadějí i při péči, krmení „kočičím“ mlékem, masírování bříška, prostě i s veškerou starostlivostí, kterou jsem byla schopna a ochotna té krémové kuličce věnovat, veterinář stejně nedával. Bohužel to i podle předpovědi dopadlo, první dny se zdálo vše na dobré cestě, díky mojí šéfce jsem mohla mít kotě s sebou v práci a starat se tak o něj i přes den, ale asi třetí, čtvrtý den nastal zvrat, Sněhurka špatně dýchala a i přes kapačky na veterině boj o život prohrála.

O necelý čtvrt rok později, zřejmě z dalšího vrhu, opět bylo na zahradě u kolegyně opuštěné siamské kotě. Opět jsem si ho vzala a opět doufala v lepší osud, ale ani tentokrát se ji, Berušku, nepodařilo zachránit…

Ozzy

Ozzy – druhý aristokrat v mé smečce („Miss kočka 2014“) – přišel ke mně v r. 2012 na jaře – kdy mu jeho dosavadní páneček hledal nový domov, a já se zamilovala na první pohled do kocoura plemene kanadský sphynx, celým jménem Ozzy Bronco. Úžasný, dlouhonohý, tyčinka, samá ruka, samá noha a jak já říkám živá termoláhev do postele. Snad proto, že je toto plemeno nahaté, hřeje víc než všechny moje ostatní kočky dohromady…

O dalších kočkách si počteme příště.

Foto: Jitur. Další fotky najdete přímo zde na Rajčeti nebo níže v klikacím okénku.