Někdy v roce 2010 měla moje bývalá kolegyně jet do lázní a v tu chvíli začala řešit problém, kdo by se během její nepřítomnosti mohl postarat o její kočičku Šišku II. A tehdy jsem se nabídla, že ji pohlídám. A když jsme pak řešily konkrétní starosti kolem celé akce, Maruška vyjádřila i svou obavu, co by bylo se Šiškou, kdyby se z jakéhokoli důvodu o ni nemohla starat sama, když nejbližší příbuznou, sestru, má v Kanadě? A už tenkrát jsem reagovala tak, že se nemusí bát; že bych se na Šišku nevykašlala; prostě by zůstala u mne; jen by rozšířila mou smečku, v té době čítající dva chlupáče – desetiletého westíka Scottyho a pětiletou černou kočičku Terezku.

Šiška I.

Čas, jak známo nepostojí, a tak v mezidobí došlo k tomu, že Šiška II. nejspíše jednoho dne proběhla kolem kolegyňky a sousedky, hovořící mezi dveřmi bytu – bohužel v době, kdy byly v domě prováděny rekonstrukce některých bytů, a tak po většinu dne byl dům otevřený a průchozí. Možná ji někdo na chodbě vylekal, prostě se ztratila.

Maruška v útulku v Modřanech následně pořídila Šišku III., kočičku, která milovala pozorování dění kolem vleže na parapetu okna, ale někdy i na venkovním parapetu, bez jakéhokoli jištění. Bez ohledu na upozorňování a rady okolí setrvala Maruška v neotřesitelném přesvědčení, že kočce se nic nestane. Bohužel po několika letech došlo k tomu, že Šišku III. nejspíš venku něco natolik zaujalo, že vypadla či vyskočila z okna ve druhém patře, a už se ji nepodařilo najít.

A tak se dostáváme k Šišce IV., tu si před loňskými Vánocemi vybrala Maruška v Měcholupech, nějakou dobu byla s útulkem v kontaktu, sledovala na jejich internetových stránkách, kdy bude kočička z karantény předána k nabídce zájemcům, a nakonec si ji tedy přivezla domů.

Šiška II.

Kočičce by mělo být kolem sedmi let, původně prý se jmenovala Rozárka. Zpočátku byla hodně plachá, při mých návštěvách „na skok na kafe“ většinou trvalo minimálně půl hodiny, než se přišla ukázat do obýváku, pak se třeba lehce otřela o nohy, později postupem času i vyskočila Marušce na klín nebo se ode mne nechala pohladit, či si sedla vedle mne na gauč.

Kolegyňka v posledních dvou letech trpěla závažnými zdravotními problémy, ale i tak když jsem někdy v rozhovoru s přáteli zmiňovala, že do mé smečky časem přibude ještě jedna kočička, nemyslela jsem si, že se to stane tak brzo a už vůbec ne za takových okolností.

V podstatě jsme víceméně mezi sebou dodržovaly nepsané pravidlo, kdy jsem se stavovala na kus řeči přibližně jednou za týden, deset dní. Vždy jsme si zavolaly, napsaly e-mail a domluvily konkrétní den a dobu. A občas jsme si psaly samozřejmě mejlíky i mezitím.

A tak jsem v půli května napsala nejprve mejlík s dotazem, kdy dáme kafe? Pak jsem několikrát za den zavolala – dostalo se mi hlášky „volaný je momentálně nedostupný“. Nechala jsem to do druhého dne, napsala jsem mejl s dalším dotazem. Již dříve se stalo, že Maruška odjela na chatu, vybil se jí mobil, nabíječku k němu nechala v Praze, a ozvala se tak za den, dva, až se vrátila zpět do Prahy.

Nicméně třetího dne jsem se obrátila na společnou kolegyni, zda se Maruška náhodou neozvala jí? A napsala jsem e-mail Maruščině sestře – byli s manželem právě v té době na každoroční návštěvě v Praze – jestli je s Maruškou vše v pořádku.

A pak jsem našla v mobilu tři zmeškané hovory, už to samo o sobě svědčilo o tom, že něco je špatně. Přečetla jsem i SMSku od kolegyňky – a dozvěděla se, že Maruška zemřela. A dostala jsem telefonní číslo na její sestru, abychom se mohly dohodnout, co dál, co bude se Šiškou.

Šiška III.

To, že si ji vezmu, bylo bez diskuse, dávno jasné. Ovšem, nikdy by mne nenapadl následující vývoj situace. Když se Maruščina sestra dostavila k bytu (na dotazy známých a přátel, co se děje), zjistila, že byt je zamčený zevnitř, tudíž ho jen tak neodemkne. Zpoza dveří bylo slyšet mňoukání. Jak mi později vyprávěla – dostavila se policie, zámečník byt otevřel. Maruška již nežila. Po všech nezbytných úkonech, vyšetření koronerem, byl byt policisty zapečetěn a bylo domluveno, že policistům zavolám já a dohodnu se s nimi na následné asistenci při odchytu Šišky. Potud to vypadalo „jednoduše“.

Dostala jsem tedy číslo na policejní služebnu, kde jsem ještě téhož dne večer mluvila se službu konajícím policistou, a bylo mi řečeno, že kočička možná už utekla – což jsem odmítla, neboť ji při a před vstupem do bytu všichni slyšeli mňoukat. Řekla jsem mu, že z vlastní letité zkušenosti vím, že kočky jsou hodně citlivé; v případě nemoci, stresu, jsou schopné se doslova zašít kdekoli; navíc v prostoru, o kterém by člověk přísahal, že se tam ani nemohou vejít, natož schovat.

Prý jí vyměnili vodu, doplnili granule do misky... Musím to chápat, to není jen tak, jde o zapečetěný byt... Tak jsem si dovolila se optat, jestli se dá odhadnout, kdy asi tak bude byt odpečetěn? Nenechala jsem ho v podstatě odpovědět, ale rovnou jsem si odpověděla zároveň s ním, „až bude ukončeno dědické řízení“. No a to je snad jasné, že dva, tři měsíce tam kočka živa nevydrží...

Nakonec bylo dohodnuto, že mne druhý den do bytu pustí, ale jen v doprovodu policistů, ale též jen za účasti příbuzné – sestry zemřelé. S Maruščinou sestrou jsem se dohodla, v kolik se druhý den sejdeme před domem. Odtud jsme zavolaly znovu na policejní služebnu a počkaly, až dorazí hlídka. Přijeli tři policisté, společně jsme tedy přišli před byt, policista odstranil zapečetění páskami, šel dál do předsíně odpečetit vstupní dveře do kuchyně – raději jsem se optala jeho kolegy, jestli tedy mohu už vstoupit do bytu za ním, nebo jestli mám čekat na vyzvání, či jak to dál bude – oslovený policista mi pokynul, ať jdu dál, a tak jsme postupně šli všichni.

Začali jsme postupně procházet obývák, jídelnu, ložnici – lezla jsem po zemi – prohlížela prostory pod gauči, knihovnou – oblíbené schovávací místo – za gauči – prostě různě; odtahovala jsem kousek ode zdi menší kusy nábytku, abych ji případně vyplašila; pomáhal mi i druhý policista – který mi později říkal, že sám má 3 kočky, pak mi i ukazoval fotky krásného černého kocoura s bílou náprsenkou – takže byl v obraze, že bude vystresovaná, někde zapikolovaná.

Zdálo se, že nikde nic, neozývala se na volání. Vysvětlovala jsem policistům, že jde o zvíře z útulku, které si Maruška vzala před pár měsíci, ještě si u ní zcela nezvykla, a teď navíc i několik dní byla sama – jistě chápala, co se stalo. Pak se do bytu dobýval zámečník, vpadli tam policisté a další naprosto cizí lidé, je logické, že je schovaná; a že si myslím, že když tam takhle všichni prolézáme nábytek, přehozy, že se bojí a neukáže se.

Policista, který skupině velel, odpověděl, že mi dá deset minut; abych se po číče podívala sama a oni počkají na chodbě.

Znovu jsem prošla obývák, jídelnu, ložnice byla zavřená; napadlo mne, že by mohla být i na wc nebo v koupelně – pod stropem měla Maruška police, na nich kufry, přepravku; mohla by vyskočit a schovat se i tam. No a v koupelně jsem zaslechla mňauknutí, zdálo se, že z pod vany, tak jsem odsunula nejprve část zástěny (jen takovou desku a la dlaždičky), zasunutou pod okraj vany, volně pošupovatelnou, pod vanou z kraje byly pytlíky s granulemi.

Vytáhla jsem i druhou desku, tím vanu odkryla úplně a vzadu v rohu, úplně napresovaná v nejzazším možném místě, se krčila Šiška – v podstatě nemňoukala, ale „řvala“. On se ten zvuk vlastně ani nedá popsat, ale prostě nebylo to normální mňoukání.
Zavřela jsem koupelnu, došla policistům, Maruščině sestře a jejímu manželovi říct, že kočku mám. Policistu-kočkaře jsem požádala o baterku a vrátila se zpátky do koupelny. Lehla jsem si na zem, ruka byla krátká, tak jsem vzala tyčku od kytek a několikrát jí opatrně strčila do Šišky s tím, že je to nepříjemné, ale musí mi pomoct, abych ji mohla vyndat, nechat se vzít – pak se mi podařilo ji chytit za nohu, a to už jsem věděla, že nepustím, a násilím ji vytáhla ven, sevřela v náruči a nesla ukázat všem na chodbu.

Jak jsem ji nesla, měla jsem takový „hřejivý“ pocit, a říkám policistům, „... mně se zdá, že se poch...“ a oni na to, že jo, že to vidí – no prostě to pustila a teklo to i po zemi... Ale nakonec jsme všichni byli rádi, že se ji podařilo najít, tak jsem jim ještě řekla, že „kočkaři“ chápou; druzí si možná zaťukají na čelo; ale když jsem v bytě zůstala sama, přišlo mi to najednou všechno líto a nahlas jsem Šišce říkala, že ví, že je Maruška mrtvá, a pokud se teď neukáže, bude mrtvá i ona, protože byt zamknou... a prosila jsem ji, ať se nechá najít...

A tak od 20. května je Šiška IV./Rozárka u mne doma. Prozatím většinu času tráví separovaná od ostatních, přes den sama v ložnici, jinak spolu se mnou tamtéž. Baští, vykonává potřebu, nechá se kartáčovat, prostě vše ok. Hned první noc si přišla pro pomazlení. Kolem třetí ráno si stoupla vedle postele a tichým krátkým mňouknutím „ii, ii“ si řekla o pohlazení. Dnes už část noci tráví v posteli u mne. Naprosto v pohodě jsou s psíkem Quicksem.

Šiška IV. s Quicksem

A s ostatními zástupci jejího druhu? No, chce to víc času, vzhledem k okolnostem se ani není čemu divit. Ale už jsme ve fázi nakukování na prahu ložnice a obýváku, co ti druzí...

A v téhle souvislosti s tím vším výše popsaným mne víc a víc trápí myšlenka, co by bylo s mými chlupatci, kdyby se stalo něco se mnou? Syn si nadělal spoustu svých problémů sám – toho bych o postarání se ani nežádala. A dcera má sama velkého psa – směsku: rottweiler-kanadský ovčák-labrador-stafford – takže to také nepřichází v úvahu.

Máte sami nějaké zkušenosti či radu, jak se na takovou situaci připravit, co podniknout dopředu, aby zvířata nezůstala bezprizorní? Psíka by určitě někomu udala chovatelka, od které ho mám, ale kočky?

Foto: autorka